Článek
Sotva se na sklonku léta ochladí, zaprší a my dokoupíme poslední sešity školákům, už podvědomě trneme. Odkud na nás vyskočí ten uječený zelený mužík s prvním vánočním dárkem, nebo nabídka na první stromečky? Zatímco dříve vánoční čas začínal až s prvními mrazíky a brzkým listopadovým stmíváním, dnes nás rolničky děsí už v září.
Ten shon, posedlost světýlky, svíčkami a jídlem ale není výmyslem obchodních řetězců. Je to náš starodávný, hluboko v DNA zapsaný instinkt přežití. Vraťme se v čase. Odmyslete si elektřinu, Netflix i ústřední topení. Jsme o několik staletí zpět, venku mrzne až praští a vy sedíte v dřevěné chalupě. Tma není jen nepříjemnost, ale hrozba. Lidé se snaží na dlouhou dobu temnoty připravit - například sklidit z polí. Stačilo, aby zima udeřila o chvíli dřív, a znamenalo by to těžké chvíle, až boj o přežití.
Jak se dny krátí, v myslích lidí hlodá děsivá otázka: Co když už Slunce nevyjde? Co když zima nikdy neskončí? A právě tady zřejmě vzniklo ono velké světlo uprostřed temnoty, bod v čase, ke kterému se lidé upnuli. Dřív se vlastně nejednalo ani o Vánoce, jako spíš o oslavy Slunce a slunovratu. Z dnešního pohledu bychom to mohli nazvat obřím kolektivním antidepresivem. Lidé hodovali, opíjeli se, zapalovali ohně…
Může za to vlastně geniální „PR“ strategie církve. Římané totiž v prosinci slavili Saturnálie (svátky jídla, pití a hazardu) a svátek Sol Invictu (Nepřemožitelné slunce, nebo také Bůh Slunce). Lidé tyto svátky milovali. Církev pochopila, že jim je nemůže zakázat, a tak udělala z dnešního pohledu „rebranding“. Jako by jim řekla: „Nechte si termín, nechte si oslavy, ale změníme logo - už neoslavujeme Slunce na obloze, ale narození Krista!“ Byla to dokonalá změna. Vždyť pohanský strach o návrat světla nahradila křesťanská naděje.
Proti strachu z nekonečné temnoty bojovali naši předci účinnými zbraněmi - světlem a oslavami Slunce.
Půst a „barevný“ kapr
Dnešní představa Vánoc se často rovná obžerství a boj o kalorie. Pečeme cukroví, chystáme chlebíčky, kila řízků a mísy (u někoho možná lavory) bramborového salátu. Dříve to byla ale opravdu nutnost jíst. V prosinci začínalo období zabijaček z čistě ekonomických a praktických důvodů - sedláci neměli dost sena, aby uživili všechen dobytek přes zimu. Zásoby se tenčily a příliš zvířecích hladových krků by byl problém. Ve sklepech v chladu dozrávalo v prosinci pivo, mladé víno se po svatém Martinu krásně vyčistilo a v pálenicích voněla čerstvá kořalka z podzimního kvasu. To znamenalo jediný výsledek: Máme maso, máme alkohol a je tma. Jdeme slavit!
Samotný Štědrý den byl vždy ale přísně postní. Žádné maso, žádné přejídání. Hlavním chodem byl černý kuba - prosté jídlo z krup a hub (které se nasbíraly v létě zadarmo). K tomu husté polévky ze zelí nebo hrachu a luštěniny, které měly zajistit bohatství (obzvláště čočka) a zdraví (hrách). Vidět Zlaté prasátko nebyla jen roztomilá pohádka pro děti. Prase bylo u starých Slovanů zasvěceno Slunci, kvůli síle a barvě. Vidět ho na Štědrý večer tak znamenalo vidět návrat slunce. Kdo vydržel nejíst, měl naději na úrodný rok.
Naopak kapr je svým způsobem nováčkem na talíři. Ještě v devatenáctém století ho jedli rybníkáři a šlechta. V žádném případě se nebalil do strouhanky. Klasikou byl kapr načerno - se švestkovou omáčkou a perníkem, nebo namodro - vařený v octě a víně. Smažený řízek jako takový přišel až později. Podle tradované legendy přivezl recept maršál Josef Radecký z Itálie do Vídně, kdy místo drahého parmezánu použili vídeňští kuchaři mouku. Tím vznikl klasický trojobal, který se používá dodnes. Zkoušely se obalovat různé druhy masa, nechyběl ani kapr. Ten u nás nejvíce zlidověl teprve v minulém století, kdy bylo zapotřebí levné a dostupné maso pro dělnickou třídu.
S jídlem a oslavami souvisí i Masopust. Ač to tak nevypadá, jednalo se opět o svátek z čistě praktických důvodů. Koblížky a průvody masek nebyly jen pro zábavu. Tehdy neexistovaly mrazáky a s blížícím se jarním oteplením hrozilo, že se maso ze zimních zabijaček zkazí. Masopustní hody tak byly nutností spotřebovat zásoby před začátkem postní doby a před jarní hladovou krizí, kdy staré zásoby došly a nové ještě nevyrostly. Období předvelikonočního půstu nebylo tedy jen nějaké „očištění těla a duše“, ale pravidlem, které v období na přelomu února a března většinou nastávalo.
Protestantský Ježíšek
Mnohem starší tradicí než kapr je Vánočka. Její tvar připomínající povijan s Ježíškem, nebo ochranu před zlými silami, tu byl dávno před stromečkem. Ten je německým importem a zpočátku to byl panský výstřelek.
První vánoční stromek v Praze rozsvítil až v roce 1812 ředitel Stavovského divadla Jan Karel Liebich ve svém zámečku Šilboch v Libni. Chtěl o Vánocích překvapit své přátele z řad aristokracie něčím novým. Hosté na ozdobenou jedli zírali s otevřenou pustou jako na zjevení. Trvalo pak ještě desítky let, než se tento tehdy moderní německý zvyk dostal z panských sídel i do venkovských chalup. Do té doby si lidé často sami vyřezávali Betlém a nad stolem visela jen prostá chvojka špičkou dolů, ozdobená třeba jablíčky.
Ačkoliv historicky nedává smysl, funguje nám dokonale „dvojí dělba moci“. My Češi totiž milujeme dárečky a necháváme se obdarovávat v prosinci hned dvakrát. Tím jsme společně s několika okolními státy naprostá světová špička.
Původně nosil dárky svatý Mikuláš. Byl to skutečný biskup z Myry, známý štědrostí. Jenže v době reformace přišel v 16. století Martin Luther. V té době se protestanti rozhodli, že nechtějí uctívat žádné svaté, ani Mikuláše, pouze Krista. Vznikla tak postava Christkind (Ježíšek), který nosí dary 24. prosince. Většina světa se ale vrátila k Mikulášovi, který se postupně vyvinul v další postavy - na Západě jde o Santu Clause a na Východě Dědu Mráze.
V našich zemích se tihle dva vždy „prali“ o pozornost, ale mají smůlu. Protože se něčeho jen tak nevzdáme, nechali jsme si jak sv. Mikuláše, tak Ježíška. Každý má poněkud jinou „funkci“. Mikuláš je takovým manažerem kvality, který dělá audit chování a dává dětem „spotřební zboží“ (dobroty, uhlí, brambory). Ježíšek je tajemný, na rozdíl od Santy a Dědy Mráze neznáme jeho přesnou podobu, a nosí ty velké dary, které se v dnešní době možná rozměrově smrskly, ale cenou spíše stoupají.
Troufám si tvrdit, že časem si z důvodu lásky k dárkům ponecháme i Santu Clause a Dědu Mráze. Ten první nosívá dárky na Boží hod, což v podstatě již nyní máme - jezdíme po příbuzných, kde nastává druhá fáze obžerství i obdarování. No a Děda Mráz chodí během pravoslavných Vánoc až 6. ledna, kdy u nás máme Tři krále.
Mistři světa v obdarovávání
A když jsme u toho obdarovávání, my Češi jsme v tomhle ohledu opravdu světová velmoc. Nenecháme si ujít žádnou příležitost. Možná je to naším umístěním v srdci Evropy, kde se mísí různé vlivy. Dříve se drobné dárky dávaly i o poutích a při posvícení, což pro venkovské děti bývaly takové „druhé Vánoce“. O Velikonocích se u nás dárky vymáhají násilím, zatímco ve světě se hledají poschovávaná vajíčka. Dárky se dávaly i během dožínek, kdy čeledíni a služky dostávali výslužky.
Samostatnou kapitolu pak tvoří svátek a narozeniny. Zatímco ve většině světa se slaví buď jedno, nebo druhé, my bereme vše. V tradičních katolických zemích se ctí svátek (patron), anglosaský svět zase jede v narozeninách a jmeniny ignoruje. A jinde je to ještě divočejší - v Japonsku jmeniny neznají vůbec a narozeniny se dříve slavily hromadně na Nový rok (i když mladí už dnes přebírají západní zvyky). V Africe jsou zase důležitější iniciační rituály dospělosti a v Ghaně, kde děti dostávají jména podle dnů v týdnu, by museli slavit jmeniny každý týden. Ačkoliv věřím, že některým z nás by se to líbilo.
My jsme si ale z toho světového menu sobecky vybrali to nejlepší: nechali jsme si prostě oboje. Narozeniny i svátek jsou u nás regulérním důvodem k dárku. A protože nám to nestačí, v poslední době s chutí přejímáme i další příležitosti - svatého Valentýna, Den matek nebo velikonočního zajíčka. Prostě, jakmile jde o dárky, jsme v tom až po uši!
Síla Vánoc
Možná si řeknete, proč se svátky Slunce a světla neoslavují v létě? Stačí se ohlédnout na životní rytmus našich předků, který by v nitru každého z nás měl být hluboce zakořeněn, ale v době přebytku a dostupnosti všeho a vždy si to vůbec neuvědomujeme.
Celý rok byl pro naše předky jeden nekonečný maraton fyzické dřiny. S příchodem jara a táním sněhu začala tvrdá práce na polích. V létě se seklo, sušilo a sváželo, na podzim se sklízelo a oralo. Od úsvitu do soumraku. Nebyl čas se zastavit, přemýšlet nad životem nebo se hroutit z temnoty. A už vůbec ne něco slavit - naprostá ztráta času. Člověk pak večer padl do postele únavou.
Až zima přinesla radikální střih. Příroda usnula, pole zapadala sněhem a práce venku skončila. Nastalo ticho a nucená pauza. Najednou byl čas. Čas být spolu, čas bát se tmy za okny, ale i čas tu tmu společně porazit. Právě tady, v té nejhlubší noci, se zrodil jeden z nejsilnějších zážitků Vánoc - Půlnoční mše. Dnes nasedneme do vyhřátého auta a dovezeme se až před vchod. Ale dříve? Byla to doslova pouť. Lidé se brodili závějemi, často i několik kilometrů, jen za svitu měsíce nebo luceren. Představte si to ticho, mráz a křupání sněhu pod nohami v neprostupné tmě. A pak, na konci té cesty se objevil kostel na kopci - rozsvícený jako maják. Bylo to jediné místo široko daleko plné světla, tepla a lidí. Ten kontrast mezi ledovou samotou venku a bezpečím uvnitř byl tím skutečným duchovním zážitkem, na který se těšili celý podzim, někteří možná i celý rok.
Neustále se snažíme rozsvěcet světlo ve tmě.
A podívejte se kolem sebe dnes. Svátky světla jsou to pořád, možná víc než kdy dřív. Sice už nezapalujeme smolné louče, ale děláme v podstatě to samé. Omotáváme své domy kilometry světelných řetězů, rozsvěcíme stromy na náměstích, do oken dáváme svícny a na zahrady stavíme zářící sněhuláky a soby. Někdo tomu možná říká kýč, ale ve skutečnosti je to jen naše moderní, elektrifikovaná vzpoura proti tmě.
Ať už věříte na Ježíška, na sílu Slunovratu, nebo jen na sílu uleželého bramborového salátu, jádro Vánoc zůstává tisíce let stejné a je důležitější, než si myslíme. Není to o tom, co najdeme pod stromečkem. Je to o vítězství nad tmou. O tom, že uprostřed nejdelší, nejstudenější a nejděsivější noci v roce rozsvítíme svíčku (nebo LED řetězy) a jsme spolu. A to je možná ten nejkrásnější a nejdůležitější dárek, který si můžeme dát - naději.
Zdroje: ČT24, Český rozhlas, Česká televize, Wikipedia
