Porodila 15 králíků i kočku. Zpráva o podivném porodu se dostala až ke králi

Pro uznávaného chirurga a porodníka Johna Howarda z anglického městečka Godalming to měl být den jako každý jiný. Nic nenasvědčovalo jakékoliv zvláštnosti ani ve chvíli, kdy byl spěšně odvolán k naléhavému případu. Očekával od něj jen další z mnoha rutinních venkovských porodů. Zubožená rodička ležela na lůžku vyčerpaná, zalitá potem a svíjela se v neúnosných křečích. Howard si zkušeně připravil nástroje a čekal na první dětský pláč. Jenže ve chvíli, kdy se sklonil k jejímu lůžku, s hrůzou zjistil, že na svět neleze lidský novorozenec, ale cosi naprosto bizarního a nevysvětlitelného.

Zkušený lékař zmateně zkoumal to, co právě vlastníma rukama vyjmul z jejího těla. Okamžitě bylo jasné, že to nemá s lidským plodem nic společného. Z domnělých porodních cest se totiž na světlo dostávaly absurdní nálezy – tři nohy mourovaté kočky, kočičí trup bez jater, králičí packa, a dokonce i zvířecí střeva, ve kterých se nacházely kousky páteře z úhoře. John Howard, muž pevných nervů s třicetiletou praxí, stál tváří v tvář zcela nevysvětlitelnému jevu. Namísto hledání racionálního vysvětlení ovšem šílenství propadl a začal věřit, že se stal svědkem případu, při kterém lidská matka rodí zvířata. Onou záhadnou ženou, která obrátila vědecké poznání naruby, byla Mary Toft.

Na počátku 18. století byla medicína stále divokou směsicí pozorování, tradic a dávných teorií. Lékaři sice prováděli pitvy, ale věřili i představám, které dnes působí úsměvně. Na konci října roku 1726 tak byl John Howard přesvědčený, že stojí u zrodu obrovského lékařského zázraku. Rozeslal sérii detailních dopisů uznávaným lékařským kapacitám a zpráva se rychlostí blesku donesla až do Londýna na dvůr krále Jiřího I.

Jak si ale mohl ostřílený chirurg něco tak absurdního racionálně zdůvodnit? Odpovědí byla Maryina vlastní historka, která dokonale zapadla do tehdy velmi populární lékařské hypotézy zvané „teorie mateřského otisku“. Mary svému lékaři tvrdila, že o několik měsíců dříve, když na poli plela plevel, na ni zničehonic vyskočil králík. Žena se k smrti vyděsila a následně se zvíře marně snažila ulovit. V noci se jí pak údajně zdál velmi živý sen, ve kterém jí na klíně seděli dva králíci, a probudila se s obrovskou nevolností. Od toho dne prý propadla neukojitelné touze po králičím mase. A ony kočičí tlapky? Ty se prý zformovaly v její mysli proto, že s ní v posteli spávala její milovaná mourovatá kočka.

Tehdejší britská věda seriózně věřila, že extrémní emocionální šok těhotné matky může fyzicky ovlivnit podobu plodu v jejím těle. Dobová společnost byla navíc doslova posedlá fenoménem takzvaných „monstrózních porodů“, které byly vykládány jako boží znamení. Královský dvůr vzal případ velmi vážně. Fascinovaný panovník vyslal do zapadlého Godalmingu okamžitě své experty v čele se svým osobním dvorním anatomem Nathanielem St. Andrém. Záhada měla být podrobena zkoumání předními kapacitami Anglie.

Když v polovině listopadu královský anatom dorazil na místo, dalo by se čekat, že vzdělaný muž rychlou odbornou prohlídkou celou venkovskou báchorku zesměšní a definitivně uzavře. Místo toho mu ale Mary Toft naservírovala naprosto dokonalé představení. Přímo před jeho zraky upadla zubožená žena do další série trýznivých křečí a fascinovaný St. André osobně z jejích útrob vyjmul zvířecí trup.

Rozhodl se proto provést odborný experiment, který měl nade vší pochybnost pravost zázraku zpečetit. Vzal kousek čerstvě vyjmutých králičích plic a vhodil je do nádoby s vodou. Tkáně se bez problémů udržely na hladině. To byl jasný fyzikální důkaz, že mrtvé zvíře předtím normálně dýchalo vzduch a logicky se tak v žádném případě nemohlo vyvíjet v plodové vodě uvnitř ženské dělohy. Tento nezvratný fakt měl celou šarádu na místě ukončit. Jenže touha po vědeckém objevu století těmto elitním kapacitám zatemnila zdravý rozum. St. André si fyzikální zákony ve své hlavě překroutil a prohlásil případ za věrohodný.

Zcela pohlcený anatom uháněl s naloženými vzorky zpět do Londýna. Hlavní město i celou Anglii okamžitě zachvátila masová hysterie. Tisk publikoval senzaci za senzací, o ničem jiném se nemluvilo a lidé se z pochopitelných důvodů začali štítit jíst králičí maso. Mary Toft tak dosáhla absolutního vrcholu – stala se nejslavnější ženou v zemi a s obrovskou drzostí vodila za nos část britské lékařské elity.

Proč je všechny tak suverénně tahala za nos? Vše vyšlo najevo až o něco později. Králův dvůr si totiž chtěl být tváří v tvář takovému zázraku jistý. Do Godalmingu proto dorazil další prominentní chirurg, Cyriacus Ahlers. Ten si na rozdíl od svých předchůdců zachoval chladnou hlavu a začal si všímat podezřelých detailů. Když prozkoumal trus uvnitř vyjmutých králičích vnitřností, našel v něm stopy kukuřice a sena. Okamžitě mu došlo, že zvíře, které se údajně vyvíjelo v plodové vodě, by si těžko mohlo pochutnávat na suchém krmivu.

Další zdrcující důkaz vzápětí přinesl baron Thomas Onslow, který se nenechal opít rohlíkem a rozjel vlastní pátrání. Zjistil totiž, že Maryin manžel Joshua už zhruba měsíc tajně ve velkém skupuje po okolí mladé králíky. Účty mluvily jasně – nakoupil jich minimálně patnáct, což přesně odpovídalo celkovému počtu tělíček a zvířecích částí, které si do té doby zaprotokolovali šokovaní lékaři. Bylo to naprosto zjevné, ale zaslepené a slávou opilé lékařské kapacity tyto indicie zpočátku záměrně přehlížely.

Aby se zabránilo dalším manipulacím, byla Mary převezena do Londýna a držena pod přísným dohledem. Právě tam její promyšlený plán definitivně praskl. Stráže nejprve přistihly sluhu, který se do jejího pokoje snažil tajně propašovat mrtvého králíka. Definitivní tečku za celou aférou pak udělal vážený porodník Sir Richard Manningham. Zoufalé ženě chladnokrevně pohrozil, že pokud okamžitě neřekne pravdu, bude na ní muset provést velmi bolestivou a extrémně nebezpečnou operaci reprodukčních orgánů. Vidina trýznivé smrti na operačním stole Mary zlomila a ke všemu se doznala.

Při výsleších pak detailně popsala, jak celá bizarní iluze po technické stránce vlastně fungovala. Její rodina tajně lovila a kupovala malá zvířata. Následně byly Mary – zčásti s pomocí příbuzných – do porodních cest velmi bolestivě vkládány mrtvé kusy od kočičích pařátů až po celá tělíčka malých králíčků. Když následně dorazil doktor, předstírala silné kontrakce a nicnetušící lékař z ní rekvizity tahal ven.

Zbývalo zodpovědět poslední otázku: proč to vlastně celou dobu dělala? Za vším stála zoufalá chudoba a vidina slávy z tolik populárních monstrózních porodů. S manželem už v té době vychovávali tři děti, a i když byla Mary v roce 1726 znovu těhotná, musela dál tvrdě dřít. V srpnu ale po vyčerpávajících cestách na pole potratila. Tato tragická událost jí ovšem paradoxně otevřela dveře k morbidnímu plánu – jelikož se její děloha po potratu nestihla zcela uzavřít, bylo její tělo na vkládání mrtvých zvířat anatomicky připravené.

Mary totiž moc dobře věděla, že panovník často odměňuje nejrůznější anomálie štědrou doživotní rentou. Touha uniknout z venkovského bláta byla zkrátka silnější než strach z neředěné bolesti.

Za takto bezprecedentní podvod jí hrozily kruté tresty a na čas skutečně skončila ve vězení. Překvapivé ovšem je, že i v době plné pověr nebyla za svůj čin nikdy obviněna z čarodějnictví. Soudy případ nakonec odložily a Mary se mohla vrátit domů. Královský dvůr čelil obrovské potupě z toho, že naletěl hrubému podvodu obyčejné venkovanky. Zajímavostí je, že v roce 1728 Mary porodila zdravou dceru, k čemuž si místní farář do matriky neodpustil uštěpačnou poznámku a zapsal ji jako „její první dítě po onom předstíraném chovu králíků“.

Zatímco aktérka skandálu dožila svůj život v ústraní, skutečnými poraženými se stali vědci. John Howard dostal zničující pokutu 800 liber, což tehdy představovalo astronomické jmění. Královský anatom Nathaniel St. André nenávratně přišel o své prestižní postavení u dvora, ztratil veškerou klientelu a stal se celonárodním terčem posměchu. Slavní satiričtí umělci v čele s Williamem Hogarthem na důvěřivých lékařích nenechali nit suchou a celá tehdejší britská lékařská obec si uřízla obrovskou ostudu.

Aféra nakonec s velkou pompou překročila i hranice ostrovní říše. O generaci později ji s oblibou využíval francouzský filozof Denis Diderot. Na případu Mary Toft tehdy vysvětloval, jak velký přínos má jeho nová Encyklopedie, neboť díky ní už Francouzi nebudou podobným britským nesmyslům nikdy věřit.

Aféra Mary Toft tak dnes působí groteskně. Ve skutečnosti ale ukazuje něco mnohem děsivějšího – jak snadno může i vzdělaná společnost uvěřit naprostému nesmyslu, pokud dokonale zapadá do toho, čemu už předem věřit chce.

Zdroje: Duke University Libraries, Wikipedia