Sedm klíčů k pokladu české země? Jenže původní část klenotů leží ve Vídni

Nastává období, kdy se sejde sedm klíčníků, společně otevřou Korunní komoru a vyzvednou poklad, který patří k nejsilnějším symbolům naší státnosti - české korunovační klenoty. Ty budou v následujících dnech zpřístupněny veřejnosti. Tisíce návštěvníků budou stát dlouhé fronty, aby si často jen na několik vteřin prohlédli předměty, z nichž dýchá více než šest století našich dějin a především odkaz Karla IV. Jenže právě tady přichází první paradox. Část obdivovaného korunovačního souboru pochází z majetku Čechy nepříliš oblíbené dynastie Habsburků.

V polovině 14. století nechal Karel IV. zhotovit a zasvětit sv. Václavovi novou korunu. K tomuto původnímu gotickému souboru patřilo i žezlo a jablko. Zároveň nechal vystavět hrad Karlštejn, o kterém se později hovoří jako o trezoru českých klenotů. Není to přesné, mělo se jednat o bezpečné útočiště pro cennější říšské insignie a svaté relikvie.

Samotná Svatováclavská koruna měla podle Karlova přísného nařízení trvale a navždy spočívat na lebce svatého Václava v chrámu sv. Víta v Praze. Opustit ji směla jen ve výjimečných případech, především v den korunovace českého krále. Tuto zásadu ostatně chránila už papežská bula Klementa VI. z roku 1346.

Až pozdější pohnuté události a válečné hrozby donutily panovníky přesunout klenoty do bezpečí pevných karlštejnských zdí. Poprvé se tak stalo zřejmě za Karlova syna Václava IV.

Během dalších staletí český poklad rozhodně neležel pokojně na Karlštejně. Cestoval na několik let do Uher, později do Českých Budějovic a kvůli strachu z postupující třicetileté války a vpádu Švédů do Čech ho v roce 1637 definitivně ukryli již Habsburkové ve vídeňském hradu Hofburg, kde měli svoji Císařskou klenotnici.

Tou dobou tam spočíval i jiný, podstatně honosnější soubor. Pozdější císař Ferdinand I. si nechal v roce 1533 zhotovit vlastní nádherné renesanční insignie. Byly zlaté, bohatě zdobené a na první pohled působily mnohem okázalejším a mocnějším dojmem než střídmá gotická dvojice doplňující Svatováclavskou korunu. A tady dochází k paradoxu. Ještě minimálně v roce 1619 je v Praze korunován „zimní král“ Fridrich Falcký a je historicky bezpečně doloženo, že v rukou držel původní staré gotické insignie.

O sto let později, v roce 1723, přijímal českou korunu Karel VI. a při obřadu svíral už nádherné renesanční kusy po Ferdinandovi I. Někde mezi těmito dvěma panovníky tak proběhla naprosto tichá a nenápadná výměna. Zřejmě neexistoval žádný oficiální císařský příkaz, který by nařizoval původní české žezlo a jablko vyřadit. Nové, reprezentativnější insignie se znaky habsburské dynastie se prostě a jednoduše začaly používat a jak plynul čas, staly se z nich v povědomí ty jediné a „pravé české“. A s označením české je také měli uložené ve vídeňském inventáři.

Českým stavům se ale nelíbilo, že symbol království leží v cizině. Obrátili se tedy v roce 1791 na nového císaře Leopolda II., aby klenoty vrátil do Čech. K obrovské radosti vlastenců panovník nakonec souhlasí a poklad se vydává na cestu domů. Jenže si nikdo nevšimne „drobné“ záměny.

Do Prahy tehdy slavnostně putovala Svatováclavská koruna doprovázená novějším žezlem a zlatým jablkem. Nešlo o omyl žádného úředníka či záměr ani nešťastnou záměnu. Tyto korunovační insignie byly považovány za pravé a jediné české. Původní gotická dvojice z dob Karla IV. zůstala ležet v rakouské klenotnici. Byla totiž považována za součást rakouských arcivévodských insignií.

I další historická nepřesnost vznikla až v této době. Po desítky let je považován za ono slavné zabezpečení českých korunovačních klenotů pomocí sedmi klíčů právě císař Karel IV. Tradice, která na nás dnes působí úchvatně, tajemně a možná i středověce, vznikla ve skutečnosti až s přesunem v roce 1791. Leopold II. pro korunovační klenoty nechal zavést nové, přísnější uložení v chrámu sv. Víta. Ačkoliv se nejednalo o doučasnou pancéřovou trezorovou podobu Korunní komory, právě tehdy vznikl základ tradice sedmi klíčů.

Klenoty byly uloženy v korunním archivu za Svatováclavskou kaplí. Do něho vedly železné dveře s pěti zámky. Uvnitř pak byla zvláštní skříň na insignie opatřená dalšími dvěma zámky. Současnou podobu dostal systém až při rozsáhlých úpravách Korunní komory v letech 1867-1868. Tehdy vznikly nové dveře se sedmi zámky a sedmi zámky byla opatřena také schránka na klenoty. Vnitřní trezorová skříň je ještě mnohem mladší, až z roku 1945.

Záměny si nikdo nevšiml. Klenoty zažily v roce 1836 poslední českou korunovaci, přečkaly pád monarchie i vznik samostatné republiky v roce 1918 a o jedenáct let později se dočkaly vůbec první veřejné výstavy v době republiky. Davy lidí tehdy a po dalších mnoho desítek let obdivovaly renesanční jablko a žezlo v posvátném domnění, že hledí na nedotčený odkaz Otce vlasti.

Teprve v roce 1969 přišel rakouský historik umění Hermann Fillitz po detailním zkoumání s překvapivým zjištěním: rakouské arcivévodské insignie byly ve skutečnosti gotické klenoty z dob Karla IV. A zatímco v Rakousku byla identita starého žezla a jablka přijata poměrně rychle, české prostředí reagovalo podstatně pomaleji. Až po sametové revoluci se začal tento fascinující objev běžněji objevovat v české odborné literatuře a pomalu pronikat i k širší veřejnosti.

Přestože už dávno nejde o soukromý majetek habsburské rodiny, jsou původní gotické žezlo a jablko ve vídeňské Císařské klenotnici v Hofburgu. Nepatří Rakousku, ale jsou v jeho držení. Otázka právního vlastnictví není zdaleka tak jednoduchá, jak by se mohlo zdát. Čas od času se sice objeví nadšené občanské iniciativy požadující jejich okamžitý návrat, český stát ale oficiální cestou o nic takového aktivně neusiluje. Proč?

Praha má nyní ve své Korunní komoře oku lahodící dvojici - masivně zlatou, bohatě posázenou perlami a oslnivými drahokamy. Ve Vídni zas mají kusy historické hodnoty. Právní studie ukazují, že by nemuselo dojít k výměně kus za kus, jelikož po rozpadu Rakousko-Uherska vzniklo několik smluv, které by nám dle argumentů některých právníků (a zastánců návratu) umožnily Rakousko jen požádat o náš majetek a zároveň bychom nemuseli vracet ty části korunovačních klenotů, které nechali vyrobit Habsburkové, protože jim byla většina majetku již dávno zabavena. Nárok by i na tyto kusy měla stále Česká republika.

A ještě jeden problém: původní gotické jablko mělo být podle středověkých zpráv zlaté, ale to uschované ve Vídni je z pozlaceného stříbra. Bezpečně je tedy identifikováno jako původní české jen žezlo. Jablko s touto „drobnou“ výhradou. A co Karlštejn? Jistou připomínku slavné minulosti ukrývá dodnes. V jeho Klenotnici je vystavena nádherná kopie Svatováclavské koruny z 90. let, kterou vyrobil kolektiv šperkařů Střední uměleckoprůmyslové školy v Turnově pod vedením profesora Jaroslava Prášila. Jedná se o pozlacené stříbro osazené umělými kameny a perlami.

Až tedy budete v následujících dnech nebo kdykoliv jindy stát v dlouhé frontě na Pražském hradě, abyste alespoň na pár okamžiků spatřili třpytivou krásu naší národní pýchy, vzpomeňte si na tento příběh. Před sebou budete mít nádhernou a nesmírně cennou renesanční soupravu, která k naší novodobé historii už neodmyslitelně patří. Část původního gotického odkazu Otce vlasti a českých králů ale leží pár set kilometrů jižněji. Právě letošní veřejná výstava korunovačních klenotů s přídomkem Habsburkové 500 je v tomto ohledu výjimečná a téma habsburského podílu na národním pokladu se dostává více do popředí.

Pokud vás tak kroky někdy zavedou do Vídně, určitě do svého programu zařaďte i tamní Císařskou klenotnici v Hofburgu. Právě tam se totiž můžete podívat do tváře skutečnému českému středověku a na chvíli se zastavit u žezla a jablka, kterých se kdysi (snad) dotýkal sám Karel IV.

Zdroj: Hrad.cz, ČT24.cz, Masarykova univerzita - Zdeněk Koudelka