Článek
Během jarních dnů roku 1945 bylo všem jasné, že Třetí říše válku nadobro prohraje. Okupanti se z osvobozovaného území narychlo stahovali a s sebou brali všelijaké cennosti. V několika případech se později ukázalo, že vojáci nemohli vše odvézt. Počítali totiž se zajetím, kde by jim odcizené věci zabavili, a proto bylo po válce odhaleno několik úkrytů. Jiná místa se stala předmětem dohadů, jestli v nich nejsou ukryty další poklady, zbraně a dokumenty. Některé věci se pak považují za úplně ztracené. Mezi ně můžeme zařadit insignie Univerzity Karlovy - rektorská žezla, řetězy, vzácné zakládací listiny a matriky.
Mnoho let se nevědělo, kdy a kam zmizely. Jednou z vysoce pravděpodobných možností je, že tyto věci naložili prchající němečtí profesoři do železničního vagónu, který se vydal směrem na západ. Do Německa však nedorazil. Svoji jízdu ukončil na seřaďovacím nádraží v Plzni, která se ocitla pod spojeneckým náletem. Právě kvůli jedné z bomb vypukl požár a následně (mimo jiné) shořel i vagón s obsahem nevyčíslitelné hodnoty. Shořel dokonale, protože po uhašení nebyly nalezeny žádné stopy po drahých kovech. Tak zní jedna z oficiálních verzí.
Proč chtěli Němci insignie odvézt?
Během nacistického řádění za druhé světové války zmizelo v Evropě mnoho vzácných cenností. Jednalo se nejen o drahé kovy, ale i kulturní památky. Důvodem nebylo jen shromažďování bohatství a majetku. Němci v mnoha případech ctili symboliku, ke které můžeme přiřadit i zmíněné insignie. Kvůli nim se vedli dlouhé česko-německé spory dávno před válkou.
Historickou „chybu“ udělal již Karel IV., který univerzitu založil v roce 1348. Vydal tehdy dvě zakládací listiny - jednu v Praze jako král český, později druhou v Eisenachu jako král německý. V té době se počet českých studentů a učitelů na univerzitě pohyboval kolem dvaceti procent, přesto měli stejná práva jako ostatní. Karlův syn Václav IV. pak vydáním Kutnohorského dekretu upravil rozhodovací práva ve prospěch českých zástupců. Následně většina německých profesorů odešla do Lipska, kde založili svoji univerzitu. Přesto si Němci dlouhá staletí nárokovali i Univerzitu Karlovu.
Po období národního obrození se stále opakovaly požadavky na větší nezávislost českých zemích na Habsburské monarchii. S tím souvisely i rostoucí spory mezi Němci a Čechy, proto byla univerzita rozdělena na českou a německou. Po první světové válce a vyhlášení Československa byla zákonem „Lex Mareš“ (pojmenovaným po rektorovi, profesorovi a politikovi Františku Marešovi) označena jediným dědicem Karlovy univerzity česká část univerzity.
Insignie v této době měla v držení německá univerzita. Dlouhých čtrnáct let nebyl zákon naplněn. Po složitém období dohadování, známém jako Insigniáda, byly čas od času Čechům pouze zapůjčovány. Nic nezměnily ani soudní pře, které skončily v neprospěch Němců. V roce 1934 vydal tehdejší ministr školství nařízení o předání insignií. To se však podařilo naplnit až po početných manifestacích českých studentů, kteří se často střetávali se studenty německými. Insignie byly s nelibostí předány, ale ukřivdění Němci na ně nezapomněli.
Po pěti letech obsadili nacisté naše území. Studentské protesty jim poskytly záminku v „dočasné“ uzavření českých vysokých škol a zároveň veškerý majetek Univerzity Karlovy včetně insignií byl převeden zpět pod německou univerzitu.
První varianta vede na Plzeňsko
Pokud by onen vagón na plzeňském nádraží opravdu shořel, pak se můžeme domnívat, že by to byl konec všech dokumentů, ale aby shořely drahé kovy a železo? Během pozdějšího vyšetřování vyšlo najevo, že se ve vagónu nenašla jediná stopa. Insignie musely být někde jinde.
Během osmdesáti let od konce války pátralo po pokladu mnoho badatelů. Pokud bychom se drželi původní verze, že vše bylo v železničním vagónu, pak jej musel někdo „zachránit“. Redaktor František Soukup měl přibližně před deseti lety štěstí a potkal se na přednášce s člověkem, který mu předal informaci o dvou ukrytý bednách v zemi na Plzeňsku. Ty měl zakopat strýc jeho kamaráda na konci války, když je přivezl právě z rozbombardovaného plzeňského nádraží. Zjistil, co se v nich ukrývá, dostal strach, a proto je schoval pod zem. Ze stejných důvodů je později nechtěl předat ani novému komunistickému režimu. Jelikož neměl žádné potomky, se svým tajemstvím se svěřil synovci, který chtěl bedny společně se svým kamarádem vyzvednout ze země. Bohužel brzy nato zemřel po plánované operaci v nemocnici.
Pozdější pátrání zmíněného Františka Soukupa potvrdilo několik podrobností, které mu jeho „informátor“ sdělil. Jak to někdy u badatelů bývá, narazili na nečekanou překážku - totiž novou majitelku nemovitosti, která před lety dům koupila. Nechtěla o ničem mluvit, popřela i dávno několikrát potvrzené informace, po redaktorech křičela, ale mimoděk se zmínila, že celou zahradu už dávno překopala a nic tam není. Jak mohla vědět, že by tam něco mělo být ukryto? To se bohužel asi v dohledné době nedozvíme.
Druhá varianta nás zavede do Rakouska a Německa
Původní nacistický plán zamýšlel evakuaci archivních dokumentů a cenností do Innsbrucku. Podle dostupných zdrojů měl být náklad sice naložen na železniční vagón, ale v nepřehledné době posledních dnů války bylo vypraveno z Prahy několik transportů, většina nákladními automobily. Původní cíl počítal s Koutem na Šumavě, později s bavorským Pommersfeldenem. S jedním automobilem za dramatických okolností cestoval tehdejší vládní rada Alfred Tomsa, podle jehož pozdější výpovědi celý transport skončil v Traunkirchenu v Rakousku na statku paní Marie Mahler.
Pro bedny si později přijeli z Německého spolkového archivu (Bundesarchiv). Událost je podle starosty zapsána i v místních obecních záznamech. Archiv však odmítá, že by ukradené insignie byly součástí těchto beden. Kam tedy zmizely? Paní Marii Mahler po válce navštěvoval dřívější vládní rada Tomsa. Proč?
Zajímavou osobou je v tomto případě Heinz Zatschek. Rakousko-český historik, profesor a v posledním roce války i šéf archivu na pražské univerzitě. Společně s dalšími kolegy vypracoval pro potřeby Třetí říše zvláštní historiografii, ve které se snažil určit vysoký podíl Němců mezi Přemyslovci, a tím zpochybnit českou národnost. Právě on patřil mezi osoby, které měli přehled o dokumentech a zajisté věděl, s jakým transportem a kam byly odeslány původní univerzitní insignie. Na svoji předchozí práci navázal v Rakousku, kde se stal vedoucím vídeňského městského archivu a profesorem historie. Později byl kurátorem a ředitelem zdejšího Vojenského historického muzea. Svého vidění světa se držel až do smrti, považoval Čechy za „podlidi“. Po jeho odchodu nové vedení muzea zjistilo několik nedostatků a chybějících děl. Pravděpodobně se jednalo o dalšího historika a badatele, který si „bral svoji práci domů“.
Nečekaný objev po sedmdesáti letech
Před šesti lety se jako blesk z čistého nebe objevila informace, že Univerzita Karlova získala ze soukromé sbírky dvě originální listiny dokládající její založení. Badatelé zbystřili. Dokumenty totiž existovaly pouze dva. Jeden se nachází v papežském archivu, druhý měla univerzita. Všichni se nejdříve domnívali, že jde o nález ztracené listiny. Bohužel se ukázalo, že tomu tak není. Jedná se o jiné původní originální dokumenty ze čtrnáctého století, ne o ty po válce údajně zničené.
Ačkoliv se nejdříve tajilo, kdo dokument objevil a za kolik jej univerzita odkoupila, po dalších třech letech skončil případ u soudu, aniž by mu byl z důvodu probíhající pandemie věnován velký mediální prostor. Ukázalo se, že listiny získal pražský starožitník, který je obratem prodal škole za dvacet milionů. Během zkoumání a pátrání historici zjistili, že se jedná o dokumenty, které před více než sto lety odcizil pravděpodobně ředitel zemského archivu.
Bohatství vs. symbolika
Kam tedy po válce zmizely původní insignie a dokumenty? Je velice pravděpodobné, že se nachází v některém z německých archivů, do kterých nemají badatelé přístup. Malou stopou nám mohou být dokumenty z roku 1948, v nichž němečtí profesoři lákali na odhalení originálních insignií během oslav výročí šest set let od založení univerzity. Později z této události sešlo. Mohlo se jednat o pokus o sblížení s českou stranou, kterou zpřetrhal únorový komunistický převrat?
Nejspíš až čas odhalí pravdu, ačkoliv téměř devadesát let od zmizení univerzitního pokladu z povrchu zemského není zrovna krátké časové období. S vysokou pravděpodobností můžeme vyloučit, že byly tehdy insignie zničeny, ačkoliv pozdější manipulaci a možnost roztavení drahých kovů vyvrátit nelze. Věřme, že pravděpodobnému zloději šlo o symboliku víc než o bohatství.
