USA obsadily Grónsko bez souhlasu Dánska. Stalo se tak už v roce 1941

Psal se rok 1940 a „na konci světa“ zavládla panika: obchodní lodě z Kodaně, jediná spojnice s civilizací, přestaly jezdit. Do Hitlerových rukou během asi šesti hodin totiž padlo Dánsko. V jeho tisíce kilometrů vzdálené provincii Grónsko, na zamrzlém ostrově závislém na dovozu, bili na poplach.

Místní inuitští lovci i královští úředníci s hrůzou sledovali horizont. Kdo připluje první? Budou to nacistické ponorky, které obsadí jejich fjordy? Nebo zůstanou odříznutí a pomalu vyhladoví? Původní obyvatelé, které dánská koloniální správa do té doby úzkostlivě držela v izolaci, se ocitli uprostřed globální války, aniž by se k nim kdy měla dostat fronta.

Ve Spojených státech amerických byl v té době muž, který měl v rukou osud Grónska. Jmenoval se Henrik Kauffmann a působil jako dánský velvyslanec ve Washingtonu. Do Spojených států byl vyslán jen několik dní předtím, než v Evropě vypukla válka. Když mu pak z okupované Kodaně přišel rozkaz spolupracovat s Němci, zmačkal ho. Prohlásil, že nemůže jednat jménem okupované vlády. Přesto ho Spojenci uznávali jako legitimního zástupce dánského království. Kauffmann se tak rozhodl jednat na vlastní pěst.

Grónsko sice nebylo odkázáno výhradně na dodávky z Dánska. Mělo povolení k omezenému obchodu i s dalšími zeměmi (už od konce 20. let například s Československem). Začátek války a rozdělení světa ale většinu těchto vazeb přerušili. Obyvatelé největšího ostrova na světě se ocitli izolovaní a jediný realistický směr, kterým bylo možné hledat pomoc, vedl právě na západ – do Spojených států amerických.

Přesně rok po obsazení Dánska, 9. dubna 1941, podepsal Kauffmann s americkou vládou dohodu „ve jménu krále“, která změnila dějiny ostrova. Spojené státy převzaly obranu grónských kolonií. Z pohledu tehdejší kodaňské vlády šlo o velezradu a de facto krádež území. Z pohledu zoufalých obyvatel Grónska to byla záchrana. Kauffmann se doma stal vyvrhelem. V Grónsku a ve Spojených státech byl naopak vnímán jako zachránce a býval označován za „grónského krále“.

Když na pobřeží přistáli první američtí vojáci, nepřinesli jen děla. Přinesli džípy, žvýkačky, nylonky a tlusté katalogy obchodních domů. Pro Inuity, kteří do té doby znali přídělový systém a téměř výhradně dánský monopol, to byl kulturní šok. Viděli, jak vypadá moderní svět. Právě tady, mezi bednami s americkým proviantem, se poprvé objevila myšlenka skutečné autonomie.

Spojené státy se sice formálně zavázaly k obraně Grónska, v praxi ale ostrov využívaly jako vlastní strategické území. Aby nepopudily spojence, navenek zdůrazňovaly, že Grónsko zůstává dánské. Podpis Henrika Kauffmanna jim však fakticky otevřel dveře k budování vojenských základen.

Motivace Washingtonu nebyla nezištná, ale ryze pragmatická: šlo také o kryolit. V té době se právě v Grónsku nacházelo jediné strategicky významné naleziště tohoto minerálu na světě. Kryolit byl nezbytný pro výrobu hliníku – a hliník byl klíčový pro stavbu válečných letadel. Vznikla tak jednoduchá dohoda: USA dodávaly potraviny, oblečení a zbraně, Grónsko na oplátku posílalo lodě plné kryolitu přímo do amerických hliníkáren.

Ještě důležitější než suroviny bylo ale počasí. Nad Grónskem se střetává ledový, suchý vzduch z Arktidy s teplým a vlhkým prouděním z jihu. Tento střet vytváří mohutné tlakové níže, které Grónsko – jako masivní ledová hradba místy vysoká přes tři kilometry – doslova „odráží“ směrem k Evropě, jako by fungovalo jako prak na bouře.

Kdo během války znal počasí v Grónsku, věděl, zda může za den či dva vyslat bombardéry nad konkrétní města. Stejná znalost rozhodovala i v ponorkové válce. Nacisté se proto opakovaně pokoušeli vysazovat na neobydleném východním pobřeží tajná komanda, která zde zřizovala meteorologické stanice.

Proti nim stála hrstka lovců se psími spřeženími – legendární Hlídky Sirius. Nebyla to jen hra na schovávanou. Hořely chaty, umírali lidé. Při jednom střetu v roce 1943 Němci omylem zastřelili jednoho člena hlídky a další dva zajali (prý mířili na psy - pozn. autora). Odveta byla tvrdá: americké letectvo na základě souřadnic od lovců německou stanici srovnalo se zemí.

Spojené státy vstoupily do války s nacistickým Německem až 11. prosince 1941. Tím se i Grónsko formálně stalo součástí válčícího světa. Na ostrově byl zaveden přídělový systém, letní čas i vlastní měna. Američané začali naplno využívat letecké základny, a dokonce budovali další.

Paradoxně se ale válka většiny z tehdy zhruba dvacetitisícového obyvatelstva dotkla jen málo. Drsné počasí omezovalo ponorkové operace a evropská bojiště byla příliš daleko. Když v květnu 1945 dorazily zprávy o osvobození Dánska, Grónsko slavilo. Správa ostrova se vrátila pod přímou kontrolu Kodaně, obvinění proti Henriku Kauffmannovi byla stažena a jeho dohoda s USA dodatečně schválena parlamentem. Američanům se ale odcházet nechtělo.

V roce 1946 proto prezident Harry Truman předložil nabídku: 100 milionů dolarů ve zlatě za odkoupení celého ostrova. Dánsko ji odmítlo. Americká přítomnost však zanechala na grónském obyvatelstvu stopu: místní si zvykli na moderní technologie i jiný způsob života. Naopak dánská vláda se k nim nezachovala přívětivě, když v roce 1951 uskutečnila sociální experiment. Odebrali tehdy 22 inuitských dětí a odvezli je do Dánska na „převýchovu“. Výsledkem byla ztráta identity a životní tragédie, jejichž následky jsou v Grónsku cítit dodnes.

Kvůli vlnám nespokojenosti muselo dánské království zcela přehodnotit postoj ke své kolonii. Nejprve byla ve stejném roce podepsána nová obchodní smlouva s USA a o dva roky později bylo Grónsko plně začleněno do dánského státu jako jeho rovnoprávná část. Od té doby byli obyvatelé ostrova pravými dánskými občany.

Cena za tuto „modernizaci“ však byla vysoká. O dva roky později potřebovaly Spojené státy rozšířit leteckou základnu Thule – zařízení, které se dnes stalo klíčovým bodem pro sledování vesmíru a balistických střel. Rozkaz byl nekompromisní: obyvatelé vesnice v jejím okolí dostali pouhé čtyři dny na to, aby sbalili své životy a odešli o 130 kilometrů dál na sever.

A pak přišla studená válka. Grónsko se proměnilo v první linii obrany Západu a americká armáda zde začala testovat věci, které by jinde neprošly. Nutno podotknout, že k některým akcím neměli ani povolení dánských úřadů. Vše vyšlo najevo až po odhalení v devadesátých letech, což vyvolalo zvláště v Dánsku politický skandál.

V roce 1959 totiž spustila americká armáda projekt Iceworm. Pod záminkou polárního výzkumu vznikala přímo v hloubi grónského ledového štítu základna Camp Century – město na jaderný pohon, s kinem i kaplí. Skutečný plán byl ale jiný: vybudovat tisíce kilometrů tunelů pro stovky jaderných raket. Ohromná tající a pohybující se masa ledu však projekt zničila dřív, než se stihl řádně rozběhnout. Ačkoliv nebyly rakety v zařízení nikdy osazeny, tak zůstává pod ledem pohřben nebezpečný jaderný odpad z reaktoru.

Ještě větší problém přišel v roce 1968. Bombardér B-52 se čtyřmi vodíkovými bombami havaroval na mořský led nedaleko základny Thule. Výbuchy konvenčních náloží zcela zničily jednu osadu, další dvě poničily, a zároveň rozmetaly plutonium po okolí. Spojené státy byly obviňovány z porušování zákazu dánské vlády o zákazu jaderných zbraní. Armáda se však omluvila s tím, že havarující letoun nesměřoval do zdejšího vzdušného prostoru, ale dostal se do potíží a pokusil se neúspěšně o nouzové přistání.

Armáda také tvrdila, že vše zajistila a vyklidila. Odtajněné dokumenty naznačují, že část jedné zbraně může dodnes odpočívat na dně Baffinova zálivu, a že americké bombardéry s jadernými zbraněmi přelétaly přes Grónsko během studené války nejméně dvakrát denně.

Dánští politici nechtěli vyvolat diplomatickou roztržku se svým spojencem. Oficiální vyšetřovací komise proto nakonec ukázala na bývalého premiéra H. C. Hansena. Podle závěrečné zprávy měl v padesátých letech na otázku velvyslance USA, zda si přeje být informován o jaderných zbraních v Grónsku, odpovědět tak nejasně, že si to Washington mohl vyložit jako tichý souhlas.

Když Donald Trump v roce 2019 poprvé nadhodil myšlenku na koupi Grónska, svět to vnímal jako realitní bizár. Jenže z pohledu americké historie jde o logické pokračování starého snu. Už v roce 1867 uvažoval americký ministr zahraničí William Seward o odkupu Grónska a Islandu za přibližně 5,5 milionu dolarů. Další pokusy následovaly v roce 1910 a vše vyvrcholilo zmíněnou Trumanovou nabídkou 100 milionů po druhé světové válce.

Dnes se historie vrací v kruhu, ale s mnohem vyššími částkami. Grónsko je pro Ameriku strategickým štítem – základna Pituffik Space Base (dříve Thule) je klíčovým strážcem proti hypersonickým zbraním a její hodnota v době napjatých vztahů s Ruskem a Čínou neustále stoupá. Právě Peking je totiž novým hráčem, který se snaží prosadit skrze investice do těžby vzácných zemin a uranu.

Washington si dobře uvědomuje, že kdo ovládne grónské suroviny, ovládne technologie budoucnosti. Spekuluje se dokonce o tom, že USA by mohly nabídnout každému z téměř šedesáti tisíc obyvatel ostrova až 100 000 dolarů (v celkové hodnotě kolem 6 miliard USD), aby podpořily jejich touhu po úplné nezávislosti na Dánsku.

Od dob studené války se totiž Grónsko zásadně posunulo. Z dánské kolonie se stala autonomní země s vlastní vládou a parlamentem. Gróňané už nechtějí být jen figurkami na šachovnici generálů. I když většina jejich bohatství stále leží pod kilometry ledu, jedno je jisté: o budoucnosti ostrova už se nebude rozhodovat bez nich.

Naproti tomu Dánové se během posledních století ukázali jako neuvěřitelně trpěliví obchodníci. Před lety odmítli miliony, později stovky milionů a dnes odmítají i miliardy. Vědí totiž, že drží v rukou jedno z nejcennějších území planety. A i když je Grónsko stále zahaleno ledem, jeho cena už nikdy klesat nebude.

Zdroje: Grónsko během války, USA vs. Grónsko, SeznamZprávy, National Geographic