Markéta Pyskatá nebyla znetvořená. Šlo o krutou sexuální urážku

Psal se rok 1306, když byl v Olomouci zavražděn mladý král Václav III. a slavný rod Přemyslovců vymřel po meči. O uvolněný český trůn okamžitě vypukl drsný boj. Na chvíli ho sice získal Jindřich Korutanský, jenže jeho vláda byla slabá, neschopná a zemi hrozila anarchie. Českým stavům brzy takzvaně přetekl pohár trpělivosti. Z mocenského chaosu vzešel i příběh ženy, kterou dějiny později potrestaly tou vůbec nejponižující přezdívkou středověku – „Pyskatá“. A právě její osud se stal symbolem obrovské historické lži.

Vše začalo ve chvíli, kdy skupina cisterciáckých opatů a nespokojených šlechticů vyrazila s tajným poselstvím za římským králem Jindřichem VII. Lucemburským s prosbou o pomoc. Jejich plán? Chtěli, aby se králův syn oženil s osmnáctiletou princeznou Eliškou Přemyslovnou. Lucemburkové ale zprvu váhali. Dokonce se na poslední chvíli pokusili osud změnit a poslali Elišce naproti králova mladšího bratra Walrama. Doufali, že dospívající dívku okouzlí spíše zralý a zkušený muž než teprve čtrnáctiletý hošík. Nápad ale neprošel. Zvítězila původní dohoda a Jan Lucemburský v roce 1310 přijel do Čech, odkud Jindřicha Korutanského potupně vyhnal do jeho domovského území v Tyrolsku.

Zhrzený Jindřich Korutanský přemýšlel o odplatě, ale zároveň oba s Janem Lucemburským moc dobře věděli, že říše se nebuduje jen mečem, ale i spojováním dynastií. Jednou z politicko-sňatkových obětí se stala zmíněná Markéta, dcera Jindřicha Korutanského. Když její otec o několik let později umíral, uzavřela se dohoda, jež měla zhojit starou křivdu a zabránit Habsburkům a dalším obsadit Tyrolsko pro sebe. Jedenáctiletou Markétu úředně provdali za pouhých osm let starého Jana Jindřicha, mladšího syna Jana Lucemburského a bratra budoucího císaře Karla IV. Lucemburkové si mnuli ruce, protože cenné Tyrolsko dostali na stříbrném podnose jako věno. Málokdo z nich ale tušil, že z této mladé dívky vyroste sebevědomá a vášnivá žena. Panovnice, která svého chotě brzy vyžene z vlastního dvora, veřejně ho poníží a rozpoutá konflikt, jenž se jí vymstí způsobem, jaký Evropa do té doby neznala.

Manželství, které začalo jako vynucená politická hra dětí, se s přibývajícím věkem proměnilo v dusné vězení. Jan Jindřich vyrostl v muže, který Markétě po osobní ani politické stránce absolutně nevyhovoval. Dobové prameny ho popisují jako arogantního hrubiána. Místo vládnutí raději trávil celé dny na lovech, víc než vlastní žena ho zajímali psi a hlučné pitky s kumpány. Na tyrolském hradě se navíc obklopil svými českými a lucemburskými dvořany, kteří se k domácí šlechtě chovali s naprostým opovržením.

Zatímco z jeho staršího bratra Karla IV. rostl sebevědomý panovník a schopný muž, Jan Jindřich byl podle všeho v intimních chvílích naprosté fiasko. Markéta přitom dospěla v temperamentní, chytrou a na svou dobu velmi emancipovanou ženu plnou přirozených tužeb. Frustrace mladé panovnice, která v manželském loži zažívala jen chlad a selhání, rostla do neúnosných rozměrů. Manžela začala z duše nenávidět a naštvaná tyrolská šlechta stála pevně za ní.

Bod zlomu přišel 1. listopadu 1341. Teprve třiadvacetileté Markétě definitivně došla trpělivost a udělala krok, který středověká Evropa do té doby nezažila. Když se Jan Jindřich vracel z dalšího ze svých nekonečných lovů, našel brány domovského hradu Tirol pevně zamčené. Jeho vlastní manželka ho jednoduše odmítla pustit dovnitř. Aby toho nebylo málo, vydala vzápětí plošný zákaz, podle kterého nesměl její choť vstoupit do absolutně žádného sídla na celém území.

Než se zmatený a ponížený Lucemburk vůbec vzpamatoval, byl z něj psanec bez domova. Příslušník jednoho z nejmocnějších rodů Evropy musel najednou potupně bloumat krajem a prosit o nocleh po tyrolských statcích, protože se ho nikdo ze strachu před ráznou hraběnkou neodvážil ubytovat. Vyhodit příslušníka jednoho z nejmocnějších rodů Evropy na ulici byl skandál obřích rozměrů, ale Markéta zašla ještě dál - musela svůj radikální krok nějak obhájit před církví. Na celou Evropu vyhlásila naprosto šokující tvrzení: Jan Jindřich je impotent!

Trvala na tom, že jejich sňatek nebyl po fyzické stránce nikdy naplněn. Manžel ji prý nedokáže v ložnici uspokojit, a proto je jejich svazek od samého počátku absolutně neplatný. Pro Lucemburky to byla katastrofální rána do rodové cti. Jan Jindřich zuřil, ale Markétina kampaň fungovala dokonale. Dokonce k tomu přidala fámu, že je mladý Lucemburk navíc zcela neplodný. To se sice s odstupem let ukázalo jako čistá a účelová lež. Jan Jindřich se později oženil s Markétou Opavskou, se kterou zplodil několik zdravých potomků (mimo jiné i moravského markraběte Jošta Lucemburského). V danou chvíli však byla jeho pověst v naprostých troskách.

Zatímco Jan Jindřich poctivě osm let vyčkával na oficiální rozhodnutí církve, Markéta na nic nečekala. Vzhledem k tomu, že svůj první sňatek považovala za neplatný, vůbec neřešila zdlouhavé soudy. Záhy se vdala podruhé. Do postele i na trůn si přivedla statného a energického Ludvíka Bavora z mocného rodu Wittelsbachů, který dokázal její touhy bez problému ukojit. Byl v tom ale obrovský háček v podobě církve.

Papež Kliment VI. svévolné zapuzení prvního manžela ostře odmítl uznat. Z pohledu Vatikánu žila Markéta v těžkém hříchu s cizím mužem. Církevní odplata na sebe nenechala dlouho čekat. Papež oba milence exkomunikoval (vyloučil z církve) a na celé Tyrolsko uvalil interdikt: zastavil se tam náboženský život. Nesměly se sloužit mše, křtít děti ani církevně pohřbívat mrtví. Z tyrolské panovnice se ze dne na den stala nejtěžší hříšnice tehdejšího světa.

Starší bratr zapuzeného manžela, český král a budoucí císař Karel IV., dlouhé roky pochopitelně zuřil. Zpočátku se kvůli ponížení svého rodu dokonce pokusil Tyrolsko vojensky napadnout. Jenže Karel byl geniální a chladný pragmatik. Když mu to geopoliticky vyhovovalo, dokázal osobní nenávist i rodinnou křivdu hodit za hlavu. V roce 1359 potřeboval rozbít spojenectví svých nepřátel a vymanit Markétu s jejím synem z mocenského vlivu znepřátelených Wittelsbachů. Využil proto svůj masivní diplomatický vliv a osobně se u papeže Inocence VI. přimluvil za to, aby z Markéty sejmul osmnáctiletou exkomunikaci. Z úhlavního nepřítele se tak pro ni paradoxně stal zachránce, který ji po letech vrátil do křesťanské společnosti.

Osud byl ale k Markétě v závěru života neuvěřitelně krutý. Porodila celkem čtyři děti, ale jen dva synové se dožili dospělosti. Oba ale v krátké době po sobě zemřeli a záhy zesnul i její manžel Ludvík Bavorský. Stárnoucí hraběnka zůstala úplně sama, bez dědice, a své milované Tyrolsko musela někomu odkázat. Kdo očekával, že připadne Lucemburkům jako poděkování, ten se spletl. Získali jej Habsburkové. Karel IV. z toho nejdřív šílel a hrozil ozbrojeným konfliktem, nakonec se s nimi ale za tučné finanční a politické ústupky pragmaticky dohodl a připojení Tyrolska k habsburským državám posvětil.

Předání Tyrolska ovšem ze strany Markéty nebylo zdaleka tak dobrovolné, jak se často traduje. Ctižádostivý Rudolf IV. Habsburský na zlomenou ženu vyvinul obrovský nátlak, de facto ji donutil k abdikaci a okamžitě ji odvezl do Vídně. Nečekal ji tam žádný poklidný důchod, ale luxusní zlatá klec. Rudolf si potřeboval střežit svůj nový územní zisk a pojistit se, že stárnoucí panovnice nezmění názor. Markéta ve svém vídeňském vyhnanství na rodné Tyrolsko do konce života s obrovskou nostalgií vzpomínala a marně toužila po návratu. Její prosby ale nebyly vyslyšeny a domů už ji Habsburkové nikdy nepustili.

Církevní i světská propaganda jí později přiřkla přízvisko „Maultasch“, což se v našich končinách přeložilo jako „Pyskatá“. V tehdejším bavorském a tyrolském slangu toto slovo neoznačovalo fyzickou vadu. Byla to hrubá nadávka. Dalo by se to přeložit jako „fuchtle“, nebo „žena lehkých mravů“. Šlo o jasnou odplatu uražené mužské ješitnosti a pohoršené církve. Nikdy jí nedokázali odpustit, že vyměnila impotentního manžela za atraktivního milence, ignorovala pravidla a tvrdě se vzepřela zkostnatělé morálce. Zároveň se o ní tradovalo, že byla velmi sexuálně náruživá až troufalá. Přezdívka tedy neměla vyjadřovat fyzickou krásu, ale její chování.

Skutečná Markéta Korutanská navíc ošklivá vůbec nebyla. Kdybyste se podívali na její dochované panovnické pečetě ze 14. století nebo na dobové fresky na hradě Tirol, spatřili byste tvář naprosto normální, souměrné a elegantní ženy, která odpovídala tehdejšímu ideálu krásy.

Kdo tedy z Markéty udělal ohyzdné monstrum? Tento největší vizuální podvod v dějinách odstartovali umělci až o staletí později. Dobovou sprostou nadávku si totiž vyložili čistě doslovně. Ten nejslavnější a nejděsivější portrét, který dnes známe z galerií, namaloval v roce 1513 vlámský malíř Quentin Massys. Jeho groteskní dílo, pro které mu údajně stály modelem i karikatury samotného Leonarda da Vinciho, dokonalo historickou pomstu. Z odvážné a smyslné panovnice se tak definitivně stala opičí zrůda.

Zdroje: iRozhlas, Wikipedia, Hlas pro římského krále