Legendy SNP: Štefánik, Hurban a Masaryk. Místo pancíře je chránil štěrk

Pátého října 1944, ještě před úsvitem. Slovenské národní povstání trvá už několik týdnů a jeho situace se každým dnem zhoršuje. Německé jednotky postupují, zabírají další území a povstalce tlačí zpět. Obyvatelé Staré Kremničky poznali průběh bojů na vlastní kůži. Chvíli obec drželi Němci, chvíli zase povstalci a situace se měnila prakticky z hodiny na hodinu. Předchozího dne se však Němcům podařilo obsadit výšiny západně od vesnice a získat tak kontrolu nad silnicí do Kremnice i důležitou železniční tratí.

Povstalci se s tím nehodlali smířit. Jejich velení nařídilo protiútok a k jednotkám bojujícím u Staré Kremničky dorazila i zcela nová posila. Za úsvitu se na trati objevil pancéřový vlak Štefánik, postavený teprve před několika týdny ve zvolenských železničních dílnách. Pro Němce znamenal nepříjemné překvapení. Z trati nad nádražím začal pálit z kulometů a kanónů a podporoval povstalce, kteří se pokoušeli vytlačit protivníka zpět směrem k Lutile.

Překvapení však netrvalo dlouho. Němci se brzy vzpamatovali a pancéřový vlak i železniční trať se staly důležitými cíly jejich těžkých zbraní. Pod dělostřeleckou palbu se dostala celá trať a zásahy poničily také nádraží ve Staré Kremničce. Štefánik se nakonec musel před palbou ukrýt v nedalekém tunelu. Svůj první ostrý boj přežil, zároveň se ale ukázalo, že improvizovaná konstrukce má slabiny, které bude potřeba rychle napravit.

Slovenský stát byl od svého vzniku v březnu 1939 vazalem nacistického Německa. Prezidentem byl katolický kněz Jozef Tiso a autoritářskému státu dominovala Hlinkova slovenská ľudová strana. Po většinu času to mělo své výhody: Třetí říše slovenské území neokupovala a Slováci měli k dispozici svoji armádu. Jakmile se však během roku 1943 začala válečná situace Německa výrazně zhoršovat, rostla na Slovensku také aktivita domácího odboje. Nešlo však o jednu organizaci s jedním velitelem, ale o roztříštěné síly. Jednalo se o zástupce občanského (demokratického) a komunistického protifašistického odboje. To nakonec vedlo na Štědrý den roku 1943 k podpisu tzv. Vánoční dohody a vytvoření ilegální Slovenské národní rady (SNR).

V dohodě počítali s tím, že svrhnou současnou vládu a obnoví Československo s tím, že Slováci v něm budou na stejné úrovni jako Češi. Jenže vedle politické části odboje vznikala také vojenská složka. Jejím centrem se stala Banská Bystrica a do čela příprav se dostal na jaře roku 1944 podplukovník Ján Golian, podporovaný převážně londýnskou exilovou vládou. Jenomže ve Slovenské národní radě bylo mnoho komunistů s vazbami na Moskvu a vlastní válku mezitím vedly partyzánské skupiny, které nechtěly poslouchat rozkazy někoho jiného.

Problém představovalo spojení se Sovětským svazem. Rudá armáda se rychle blížila ke slovenským hranicím a celý vojenský plán stál především na tom, že se slovenské jednotky spojí s jejím postupem. Po několika neúspěšných pokusech proto začátkem srpna odletěli k Sovětům komunistický představitel Karol Šmidke a podplukovník Mikuláš Ferjenčík. Letadlo jim poskytl sám oficiální ministr národní obrany Slovenského státu Ferdinand Čatloš s legendou o tom, že se jedná o průzkumný let.

Čatloš totiž připravoval vlastní plán. Počítal s převratem a odstraněním tehdejší vlády, přechodem slovenské armády na stranu Sovětů a dočasnou vojenskou diktaturou. Na rozdíl od Golianova okruhu přitom nepředpokládal obnovení Československa, ale zachování slovenské státnosti. Do Moskvy proto společně s delegací putovalo také jeho memorandum. Ve stejné době byl Sovětům předán dokument, který podle historiků měl napsat pravděpodobně Gustáv Husák s tím, aby se Slovensko po skončení války stalo jednou ze sovětských republik.

Zatímco politici a vojáci připravovali plány a snažili se navázat spojení se zahraničím, situace přímo na Slovensku se rychle vymkla kontrole. Partyzánských akcí přibývalo a ačkoliv si vedení v čele s Tisem nepřipouštělo možný odpor, německý vyslanec v Bratislavě Hanns Elard Ludin již od 21. srpna (jak příznačné datum pro naši historii) žádal o vyslání německých vojsk na území Slovenského státu. Berlín však váhal. Němci si uvědomovali, že otevřená okupace dosavadního spojence může mít mezi obyvatelstvem velmi nepříjemné následky. Následovaly však akce, které je k vyslání několika jednotek přesvědčily.

Partyzáni totiž ovládli Sklabiňu, propukly akce v Ružomberku, Brezně a na dalších místech. V Martině došlo večer 27. srpna k incidentu, při kterém byl zadržen vlak se skupinou německých vojáků a civilistů vedený podplukovníkem Walterem Ottem. Pokus o jejich odzbrojení skončil střelbou. Druhý den ráno byla téměř celá skupina zabita. Dlouhá desetiletí se tvrdilo, že právě tento masakr přiměl nacistické vedení v čele s Hitlerem k obsazení Slovenska. Ale vyslanec Ludin již předtím žádal souhlas slovenské vlády k zásahu, který by ale s vysokou pravděpodobností provedli i bez souhlasu. Slovenská vláda pod nátlakem okolností vzala 28. srpna na vědomí příchod německých jednotek, které o den později začaly překračovat hranice, většinou z území Protektorátu.

Podplukovník Golian a jeho lidé měli připravené dvě základní varianty. V té ideální mělo povstání vypuknout ve spolupráci s Rudou armádou. Dvě dobře vyzbrojené divize Východoslovenské armády rozmístěné u karpatských průsmyků by otevřely Sovětům cestu přes hory a další slovenské jednotky by současně vystoupily proti Němcům ve vnitrozemí. Druhá varianta byla méně příjemná. Pokud by začalo být Slovensko obsazováno dříve, armáda se měla postavit na odpor okamžitě bez ohledu na stav příprav. A přesně tato varianta nastala.

Když tedy 29. srpna večer vystoupil v bratislavském rozhlase ministr obrany Čatloš a vyzval slovenské vojáky a obyvatele, aby německým jednotkám nekladli odpor, vydal Golian ze svého štábu v Banské Bystrici předem dohodnuté heslo: „Začnite s vysťahovaním!“. Nebyla to veřejná rozhlasová výzva, ale šifrovaný rozkaz vojenským posádkám k zahájení ozbrojeného odporu. K povstání se přidala většina posádek ve středním Slovensku a část jednotek na západě i východě. Mnoho dalších posádek však rozkaz nevyslyšelo či jej vůbec nedostalo, jinde jejich velitelé váhali.

Nejhorší ránu dostal původní plán právě na východě. Dvě divize, které měly otevřít Rudé armádě karpatské průsmyky, Němci během několika dnů odzbrojili. V chaosu prvních hodin sehrál kontroverzní roli také plukovník Viliam Talský, zástupce velitele Východoslovenské armády. V noci na 31. srpna odletěl s téměř třicítkou slovenských letadel přes frontu do sovětského prostoru, aby osobně vyjednal spolupráci. Jenomže svým podřízeným nezanechal jasné instrukce a východoslovenské jednotky se staly absolutně neorganizovanými.

Když Talského přijal velitel 1. ukrajinského frontu maršál Ivan Koněv, Talský mu předkládal plán, podle něhož by slovenské divize vyrazily Sovětům naproti. Netušil, že předkládané informace a plán již neodpovídaly skutečnosti a že Koněv o situaci na Slovensku nemá žádné zprávy ani rozkazy k takovému zásahu. Maršál následně poslal nejvyššímu sovětskému velení návrh společné operace, jenže Moskva se zdráhala odpovědět, souhlas dala až po několika dnech. Mezitím již Němci odzbrojili slovenské východní divize. Karpatsko-dukelská operace nakonec začala až 8. září, ale místo rychlého průniku na Slovensko se změnila v dlouhé a krvavé boje v horách.

Naopak mnohem rychleji reagovala československá exilová vláda z Londýna. Již 30. srpna prohlásila vojenské a partyzánské jednotky bojující proti Němcům na československém území za součást československé armády a požádala Spojence o uznání jejich bojového statusu.

Německé velení rozsah povstání zpočátku podcenilo. Na Slovensko byl odeslán Obergruppenführer SS Gottlob Christian Berger, který měl koordinovat jeho potlačení. Začátkem září byl natolik optimistický, že psal svému příteli Heinrichu Himmlerovi o pravděpodobném ukončení celé záležitosti do čtyř dnů. A vskutku lze považovat toto období za konec první fáze povstání, které se centralizovalo především do středního Slovenska a okolí Banské Bystrice. Berger dostal již 9. září za své úspěchy Železný kříž II. třídy. Již po pěti dnech byl ale zbaven velení. Rychlé vítězství se nekonalo.

Přesto lze toto krátké období považovat za jeho úspěch, když Němci například odzbrojili početnější bratislavskou posádku a zabavili mnoho zbraní, materiálu, vozů, letadel i tanků. Přepadení posádky proběhlo až nečekaně rychle a téměř bez boje. Jednotky SS byly překvapeny, že v kasárnách na strážnici nikdo nedrží službu a většina vojska dokonce pobývala v pivnicích. Slovenská armáda měla tehdy v aktivní službě kolem 90 tisíc vojáků. Přibližně polovina na východním Slovensku byla tehdy již odzbrojena, respektive se většinou nezapojila do povstání. Po ztrátě v Bratislavě a Nitře zbývalo Golianovi, čerstvě povýšenému na generála, přibližně 18 tisíc vojáků. Mnohem horší to pak bylo s výzbrojí a municí.

4. září 1944 vydalo velení povstalecké armády rozkaz, který zněl skoro neproveditelně: postavit pancéřový vlak. A vskutku se to podařilo. Již po několika hodinách se zaměstnanci i dobrovolníci začali podílet na vzniku něčeho, o čem vlastně ze začátku panovaly různé představy a muselo se často improvizovat. Na dlouhé projektování nebyl čas a samozřejmě nebylo možné jen tak získat materiál pro výrobu. Použilo se tedy, co bylo k dispozici.

Základem se staly běžné železniční vozy. První dva vlaky chránil obyčejný kotlový plech. Protože samotný neposkytoval dostatečnou ochranu, vznikly dvojité stěny, jejichž mezery vyplnili železničáři štěrkem. Vrstvy plechu a štěrku měly zastavovat střely a především jejich střepiny. Na plošinové vozy se montovaly věže z nepojízdných tanků LT vz. 35. První vyrobený vlak dostal jméno Štefánik. Jeho součástí byl také dělový vůz, kulometný vůz a vpředu jel takzvaný „tykadlový vůz“ na prodlouženém táhle. Jeho úloha byla velmi jednoduchá a pro případnou překážku či minu také velmi nevděčná - měl být první, co přes nebezpečný úsek projede a tím ochránit zbytek vlaku. Teprve za ním následovala samotná bojová část soupravy. K vlaku patřila také pomocná část s ubytováním mužstva, kuchyní, ošetřovnou a zásobami, která se před bojem nechávala v bezpečnější stanici. Posádku jednoho pancéřového vlaku tvořilo až sedmdesát mužů.

Vojenskou stránku stavby řídil plukovník Štefan Čáni a za technické řešení odpovídal železniční odborník Ing. Hugo Weinberger. První vlak byl hotový za pouhých 14 dní. A nezůstalo pouze u něj.

Jakmile železničáři zjistili, že jejich nápad funguje, začali stavět další soupravu. Druhý vlak Hurban už dokončili za jedenáct dní a třetí Masaryk vznikl dokonce za deset dní a byl technicky nejdokonalejší ze všech tří. Získali pro něho kvalitnější ocelové pláty o tloušťce deset a patnáct milimetrů a při jeho stavbě už mohli konstruktéři využít zkušenosti získané u předchozích souprav. Během pouhých pěti týdnů tak zvolenské dílny postavily tři improvizované bojové vlaky.

Jako první se začátkem října vydal na svoji cestu Štefánik. Zamířil na trať mezi Hronskou Dúbravou a Kremnicí. U Staré Kremničky ukázal, že improvizovaný stroj může být pro protivníka velmi nepříjemnou zbraní. Zároveň se ale projevila jeho největší slabina. Tank mohl v případě nebezpečí odbočit do lesa nebo změnit směr. Pancéřový vlak měl dvě možnosti - dopředu, nebo dozadu. Stačilo poškodit několik metrů kolejí a z pohyblivé pevnosti se mohl během chvíle stát velký nepohyblivý terč.

Vrstvy plechu a štěrku zafungovaly překvapivě dobře a zásahy, které vlak během bojů dostal, většinou neznamenaly vyřazení celého vozu. A právě zkušenosti z prvního boje vedly k úpravám Štefánika a dalších dvou vlaků. Prodloužily se spodní ochranné kryty vozů a zlepšilo spojení mezi jednotlivými částmi soupravy. Ani tím ale problémy neskončily. O několik dnů později se u Hronské Dúbravy stal cílem německého leteckého útoku, při kterém byl poškozen jeho přední vůz a několik členů posádky utrpělo zranění. Štefánik se tak musel vrátit do Zvolena na opravu.

Do bojů mezitím zasáhl také Hurban. Čtvrtého října byl nasazen na trati Banská Bystrica-Diviaky v prostoru Čremošného. V bojích utrpěl těžké poškození, ale byl stažen do Zvolena, opraven a znovu poslán na frontu. V závěru října bojoval už na trati Brezno-Červená Skala. Nejmladší Masaryk do bojů zasáhl nejpozději. Operoval rovněž mezi Breznem a Červenou Skalou a 24. října dostala jeho lokomotiva u Pohorelé přímý dělostřelecký zásah. Tentokrát už na opravu nebyl čas.

Ačkoliv Štefánik zprvu německou armádu překvapil, brzy se vzpamatovali. Sami také měli na slovenském území celkem pět pancéřových souprav. Není však dochována žádná zpráva, že by snad proběhl nějaký přímý souboj těchto vlaků.

V druhé polovině října se situace povstalců rychle zhoršovala. Němci přivedli další síly a zahájili rozhodující útok. Povstalecké území se zmenšovalo a s ním mizela také železniční síť, na které se pancéřové vlaky mohly pohybovat. Samotná Banská Bystrica padla 27. října. Tím se rozpadlo organizované povstání a jeho velení nařídilo přechod k partyzánskému způsobu boje. Štefánik, Hurban i Masaryk už neměli kam ustoupit. Posádky zbraně a další důležité vybavení buď odinstalovaly, většinou však jen poškodily, aby je Němci nemohli okamžitě použít. Vlaky pak opustili v prostoru Uľanky a Harmance. Partyzáni následně zamířili do hor.

Němci se rozhodli zničit i partyzánské oddíly a poslední zbytky armády. Začátkem listopadu se jim podařilo zajistit velitele povstání, generály Jána Goliana a Rudolfa Viesta a další. Ti byli nejprve odvezeni do Banské Bystrice, později do Bratislavy a Berlína. Tam je německý soud odsoudil k trestu smrti. Další osud není jistý, pravděpodobně však v koncentračním táboře Flossenbürg byli oba generálové popraveni. Ušetřeni nebyli ani členové jejich rodin, ani osada Pohronský Bukovec, kde se velení povstání posledních několik dnů skrývalo. Na konci února 1945 byla osada vypálena.

Pancéřové vlaky dopadly o poznání lépe. Němci prohrávali na všech frontách a každá zbraň a stroj byly velice potřebné. Ukořistěné vozy odtáhli zpět do Zvolena, kde je začali opravovat. Během zimy je pak převezli do Milovic v Čechách k německému náhradnímu oddílu pancéřových vlaků. Od té chvíle se ale jejich přesná historie velmi špatně sleduje, ačkoliv náznaky máme. Původní Štefánik, Hurban a Masaryk už zřejmě nebyly zachovány jako tři nedotčené soupravy. Němci jednotlivé vozy přeskupovali, doplňovali vlastní technikou a z ukořistěného materiálu vznikly ochranné traťové vlaky Max a Moritz.

Max zamířil nejprve na východní frontu. Německý Bundesarchiv jej v březnu 1945 eviduje u skupiny armád F, tedy na jihovýchodě Evropy. Na konci války se objevil ve slovinském Celje, kde 8. května padl do rukou jugoslávských jednotek. Ve zdejším prostoru se po válce našla také lokomotiva původního Hurbanu a jeden z tanků LT vz. 35 z povstaleckého vlakového vozu se dochoval až do dnešních dnů v Bělehradě.

Moritz se ke konci války vrátil do prostoru Protektorátu. Bojoval v okolí Brna a při ústupu se dostal až k Rožné na Vysočině. Právě tam byly také 8. května nalezeny tři původní obrněné vozy - jeden kulometný a dva tankové s tanky LT vz. 35. Po válce byly odtaženy zpět do Milovic a část z nich se později vrátila na Slovensko. Ani tady ale nelze s jistotou říci, ke kterému ze tří původních vlaků každý jednotlivý vůz před německým přeskupením patřil.

A třetí stopa vede do Rakouska. Původní lokomotiva Masaryka 320.220 byla po válce nalezena v Guntramsdorfu u Vídně a později se dostala do Maďarska. Zatímco samotné tři povstalecké soupravy tak během posledních měsíců války prakticky ztratily svou původní identitu, jejich jednotlivé části byly rozesety od střední Evropy po Balkán.

Část z původních souprav lze vidět dodnes. Ve skanzenu těžké bojové techniky Muzea SNP v Banské Bystrici se nacházejí vozy spojené s původními povstaleckými vlaky. Jedním z nejcennějších exponátů je autentický kulometný vůz z Hurbanu a dochoval se také tankový vůz spojovaný se Štefánikem. Známý pancéřový vlak stojící ve Zvolenu pod zámkem je něco jiného. Jde o kopii vyrobenou v roce 1974 pro slovenský film Deň, ktorý neumrie. Později ji využili i další filmaři a dnes připomíná původní Hurban.

Přestože (nebo právě proto) trvala zvolenským železničářům výroba těchto vlaků pouhých pět týdnů a přibližně dalších pět týdnů se vlaky zúčastnily povstaleckých bojů, než jejich původní historie skončila, staly se legendami Slovenského národního povstání.

Zdroje: Wikipedia, VHÚ, ŽSR.sk, Zvolen.sk