Zapomenutý atentát v Brně: místo „druhého Heydricha“ zabili účetního SS

Středa 7. února 1945 se pomalu chýlila ke konci. Pro brněnské gestapo a SS to byl černý den. V dopoledních hodinách zlikvidovala ve Valašském Meziříčí odbojová skupina Michala Malíka důležitého konfidenta Františka Šmída, zvaného Velký Franta. Následně během dne v jednom z brněnských hotelů spáchal sebevraždu lékař divize SS-Wiking a velitel lazaretu v Kyjově Standartenführer Ernst Wille. Ta nejzásadnější událost však číhala ve tmě nedaleko Kounicových kolejí, kde mělo v Brně jedno ze svých sídel gestapo.

Pod rouškou večera a zatemnění kvůli náletům se vydal krátce před dvacátou hodinou ze své kanceláře SS na Aleestrasse (dnešní třída Kapitána Jaroše) směrem domů Hauptsturmführer SS August Gölzer se svojí manželkou Elisabeth. Právě kolem Kounicových kolejí procházeli ke svému bytu v dnešní Nerudově ulici. Že jde za nimi ozbrojený doprovod v podobě dvou mladých mužů, manželé jistě netušili, dokud nedošli k domovním dveřím. Gölzer natáhl ruku ke klice, když jeden z mladíků zvolal „Hände hoch!“ Gölzer prý v první chvíli kvůli své nedoslýchavosti přeslechl, co se děje. Na nečekané hosty jej měla upozornit až jeho manželka.

Esesák se obrátil a snažil se tasit služební zbraň. Mezitím však jeden z mladíků minimálně třikrát vystřelil. Těžko říct, zda kvůli nezkušenosti, technické nedokonalosti zbraně či nervozitě, ale pouze jedna ze střel neminula svůj cíl. Elisabeth Gölzerová otevřela dveře a urychleně manžela vtáhla do domu. Mladí atentátníci zmizeli ve tmě a zprvu se zdálo, že byl Gölzer zraněn jen povrchně, protože s námahou a s pomocí své manželky vyšel po schodišti několik pater až do svého bytu. Další shodou náhod a okolností však o několik hodin později v nemocnici následkům zranění podlehl.

Dvěma mladíky byli bratranci z Olešnice na Blanensku osmnáctiletý Alois Bauer a pětadvacetiletý Vladimír Blažka. Oba byli členy protifašistického odboje Předvoj, který se formoval v posledních dvou letech války z převážně levicově orientovaných mladíků. Vladimír Blažka jako starší z dvojice měl za sebou přeci jen více zkušeností. Již v době mobilizace v roce 1938 dobrovolně narukoval. Po vzniku Protektorátu byl nucen pracovat pro Říši postupně v Berlíně, Hamburku, Štrasburku a ve Vídni. Kdy přesně začal spolupracovat s odbojem, zřejmě již nezjistíme, ale při jedné z kurýrních cest pro partyzány měl být v lednu 1944 zadržen na rakousko-chorvatské hranici.

Účel své cesty do zahraničí však vyšetřovatelům nesdělil, proto byl po pěti měsících ve vězení v Marburgu propuštěn a odeslán na nucené práce do továrny v Dubnici nad Váhom na Slovensku. Odtud však utekl k partyzánům a zúčastnil se Slovenského národního povstání, kde si vysloužil přezdívku poručík Poruba, na což byl náležitě hrdý a tituloval se tak až do smrti. To ovšem netušil, že si pro něho smrt přijde již záhy.

Slovenské národní povstání bylo potlačeno a Blažka se s některými partyzány vrátil do Brna. Dokonce se v prosinci 1944 nastěhoval ke svým rodičům. Nejpozději v únoru následujícího roku vstoupil se svým bratrancem Aloisem Bauerem k odbojové organizaci Předvoj, kde pravděpodobně dostali úkol zabít „velitele SS v Brně“.

Tady se badatelé a historikové mírně rozcházejí, protože po činu ani po válce se k takovému rozkazu nikdo nehlásil. Obdobně to však bylo i v případě atentátu na Heydricha, kde je však informací o operaci Anthropoid a souvisejících událostech mnohem více. Můžeme se tedy pouze domnívat, jestli se jednalo opravdu o zadání, nebo vlastní pohnutky. Každopádně se brněnští odbojáři dost zmýlili. Domnívali se, že velitelem SS v Brně je nechvalně známý Otto Koslowski. Ten byl sice po celou dobu války kriminálním radou gestapa v Brně, ale nebyl velitelem zdejší SS. Přesto byl viditelnou tváří a vysoce postaveným důstojníkem.

A tady narážíme na pravděpodobnou záměnu. Čeští partyzáni číhající ve tmě na muže v uniformě s hodností Hauptsturmführera se v tomto nespletli - Gölzer i Koslowski měli stejnou hodnost. Taktéž místo bylo vybráno perfektně. V okolí Kounicových kolejí se Koslowski pohyboval. Gestapo zde mělo kanceláře, věznici a provádělo zde výslechy. Úřadovna gestapa pak byla ve zkonfiskované budově Právnické fakulty ve vedlejší ulici Veveří. Jenže na rozdíl od Gölzera se Koslowski jako kriminální rada pohyboval především v civilním obleku.

Když pak mladí atentátníci utekli od postřeleného nacisty, byli přesvědčeni, že svůj úkol splnili. Ke smrti Augusta Gölzera však také přispěl pozdní převoz do nemocnice. Když Elisabeth Gölzerová pomohla svému manželovi do bytu, odběhla pro blízko bydlícího českého lékaře. Ten dle dokumentů nechal zavolat záchrannou službu přibližně ve 20:20, ale trvalo to další dvě hodiny, než pro raněného přijel první vůz, respektive se ve stejnou chvíli sjely před domem dokonce vozy dva. Gölzerovi to však nepomohlo a v nemocnici krátce po půlnoci 8. února 1945 na následky atentátu zemřel.

Nutno podotknout, že Brno bylo pod rouškou tmy a zatemnění z důvodu častých náletů. Také se krátce po střelbě zaktivovali příslušníci gestapa, SS a dalších složek, kteří se báli další eskalace událostí a případně nastražené léčky. Již během několika hodin však začali střelbu vyšetřovat a rozjelo se pátrání po dvou mladících.

Přestože se brněnské vedení SS a gestapa dohadovalo s pražskými nacistickými předáky, nakonec se rozhodli informaci o atentátu striktně udržet v tajnosti. V německých Brněnských novinách tak o několik dní později vyšla skromná informace mezi ostatními rodinnými oznámeními, že August Gölzer hrdinně padl ve jménu vítězství. Jeho manželka se poté rozhodla i s dětmi vrátit do Německa. Jelikož nebylo možné kvůli blížící se frontě odvézt rakev s tělem, Elisabeth Gölzerová souhlasila se zpopelněním. Urnu nejprve uložila na hřbitově v Blankenburgu, po válce však byla urna převezena do Gölzerova rodného města Lauffenu, kde je dodnes jeho jméno uvedeno mezi padlými vojáky 2. světové války.

Mezitím se rozjela akce nacistů proti příslušníkům odboje v Brně a v okolí. Gestapu se podařilo zatknout Milana Genserka, velitele jedné ze zdejších partyzánských skupin. Genserk vyzradil kontakt na Oldřicha Vojtu, člena Předvoje. Následovalo i jeho zatčení. Gestapu se pak podařilo Vojtu donutit ke smluvení schůzky se svým velitelem a zároveň známým architektem Ing. Vladimírem Tišnovským. Léčka vyšla a na místě setkání byl zatčen i Tišnovský.

A tady v příběhu nastává zřejmě důležitá chvíle, kvůli které se později atentát na Gölzera nehodil ani komunistům - Tišnovský nejenže mluvil, ale nabídl se ke spolupráci. Pravdou je, že to prý udělal pod podmínkou, že gestapo žádnému ze jmenovaných odbojářů neublíží. Vyšetřovatelé souhlasili, ale slib samozřejmě nedodrželi.

Tišnovský nejprve udal Vladimíra Blažka, ale pátrání po něm bylo neúspěšné. Proto Tišnovský pustil i druhé jméno - Aloise Bauera. Po šesti týdnech od atentátu tak byl dne 22. března 1945 dopaden právě Bauer. Ten se nakonec také rozmluvil. Ne snad, že by udal svého bratrance za vraždu Gölzera, ale gestapo se snažilo zjistit, kde se Blažka pohybuje. Bauer jim tak předal informaci o stycích Blažka se svým švagrem Jaroslavem Štěpánkem. Ten se stal následně důležitým prostředníkem, když mu gestapo pod pohrůžkou zastřelení celé jeho rodiny nařídilo, aby pod nějakou záminkou vylákal Blažka z domu.

Štěpánek se později bránil, že Blažkovi sice předal zprávu, která jej měla vylákat ven, ale zároveň se ho snažil varovat slovy: „Mirku uteč, gestapo!“. Blažka ovšem vyšel z domu a mířil k zastávce tramvaje, kde zůstal stát a kde měl dle předané zprávy čekat. Tady jej také zatýkal samotný Koslowski. Při domovní prohlídce byla nalezena zbraň. Balistická expertiza nakonec určila, že se jedná o pistoli, kterou byl zastřelen August Gölzer.

Následovaly kruté výslechy obou mladíků i dalších příslušníků odboje, včetně Tišnovského. Blažka s Bauerem nejprve vypovídali, že chtěli Gölzera pouze odzbrojit. Ten ale začal střílet, proto palbu v sebeobraně opětovali. Později dle protokolů a poválečných výpovědí se měli zmínit, že měli zastřelit velitele SS v Brně Otto Koslowského. Dokonce byli přesvědčeni, že se jim to podařilo.

Kriminální rada Koslowski tuto informaci vzal velmi osobně. Již od přelomu prosince 1944 a ledna 1945 bylo v platnosti nařízení v rámci zvláštního zacházení a zrychleného řízení bez soudu. V pátek 13. dubna přijel do Brna státní ministr K. H. Frank, který po prostudování spisu nařídil okamžitou likvidaci obou vězňů.

Druhý den dopoledne byli Bauer s Blažkou vyvedeni na dvorek Kounicových kolejí, kde probíhaly již několik měsíců popravy. Příslušníci gestapa odmítli popravu provést. Konec války byl na spadnutí a například kriminální asistent Emil Seitz se bál dalších následků. Koslowski tehdy zřejmě poprvé a zároveň naposledy provedl pomocí své služební zbraně popravu obou vězňů. Těla zavražděných skončila v hromadném hrobu na Ústředním hřbitově. O tři měsíce později byla jejich těla exhumována a 14. července slavnostně pohřbili mezi padlé válečné hrdiny.

Ostatní věznění členové Předvoje měli větší štěstí. Vladimír Tišnovský s ostatními byli naloženi do transportů, které opustily Brno v týdnu od 10. dubna. Transport mířil do záchytného tábora v Mirošově u Rokycan, kde se vězni 6. května 1945 dočkali osvobození. Poválečné úřady je však během vyšetřování nechaly zatknout a právě Tišnovskému hrozil dokonce trest smrti za udavačství. Nakonec byli všichni očištěni.

Otto Koslowski zůstal v Brně až do osvobození, kdy s celou rodinou začátkem května odjel v transportu do Bavorska. Celou dobu vystupoval pod svým pravým jménem, protože se považoval za pouhého úředníka. Jenže československé úřady vyšetřovaly vraždu a Koslowski byl hledán jako válečný zločinec. Americká okupační správa jej vypátrala, zatkla a v lednu 1947 předala do Brna. Mimořádný lidový soud jej shledal vinným ze zločinu vraždy obou atentátníků a odsoudil jej k trestu smrti. Ten byl vykonán oběšením dne 3. května 1947.

Bez trestu nezůstal ani kriminální asistent Emil Seitz. Ten se narodil v roce 1915 ještě jako Emil Zajíc (podle rodného příjmení matky) a v roce 1940 si nechal úředně změnit příjmení na německé Seitz. Během svého působení na gestapu řídil některé konfidenty a při mnoha výsleších pracoval pro Koslowského jako překladatel. Lidovým soudem byl taktéž odsouzen k trestu smrti. Popraven byl již v prosinci roku 1946.

A proč se o atentátu na Augusta Gölzera po válce nemluvilo? Nejprve to tajili samotní nacisté. Konec války přinesl jiné události a zvraty v mnoha osudech lidí. Po válce chtěly rodiny především nechat prošetřit smrt Bauera s Blažkou. A po únoru 1948 se to do oficiální historie nehodilo ani komunistům. Protože ale válku přežili i další odbojáři (například Tišnovský), bylo příliš mnoho svědků, kteří věděli o zradě ve vlastních řadách. Z příběhu tak nešlo udělat hrdinskou legendu jako v případě Julia Fučíka a podobných. Zapomenutý atentát tak objevil až mnoho let po sametové revoluci badatel Jiří Skoupý.

Zdroje: Zapomenutý atentát, Případ zapomenutého atentátu (Jiří Skoupý), Národní digitální knihovna, Rozhlas.cz