Nacističtí Vlkodlakové se cvičili k boji po válce. Chystali atentát na Beneše

Během květnového povstání roku 1945 předal německý starosta československému Revolučnímu národnímu výboru štolový protiletecký kryt v Mariánské skále na kraji Ústí nad Labem. V posledních týdnech sloužil nacistům jako skladiště zbraní a uloženou zde měli dokonce vysílačku. Jelikož vysílání bylo možné zachytit na běžném přijímači, využívaly ji československé úřady k informování obyvatelstva. Místo hlídala stráž Československé armády. Bohužel ne moc pečlivě. Vojáky zřejmě mrzelo, že je po všem, nebo se chtěli naopak zúčastnit represí proti německému obyvatelstvu. Ve službě tak různě stříleli do stromů, do plechovek a jiných náhodných cílů v okolí. Necelý měsíc po osvobození nalezli u vysílače zastřeleného strážného. Úřady sice neměly žádné důkazy, ale ihned pro jistotu zatkly přibližně pět desítek Němců žijících v okolí. Krátce na to se přihlásil šestnáctiletý někdejší člen Hitlerjugend, který vyšetřovatele informoval o dalších členech této mládežnické organizace, kteří se měli stát Werwolfy. Postupně tak bylo zatčeno dalších asi čtyřicet lidí. Ačkoliv se nepodařilo pachatele vraždy nikdy najít, a pravděpodobně se mohlo jednat o zmíněný náhodný výstřel kolegy ve zbrani, nová nastupující garnitura měla jasno – za útokem stojí právě příslušníci Werwolfu.

Zmínka o příslušnících této organizace vyvolávala často strach v obyčejných lidech ještě mnoho let po válce, ačkoliv za to mohla spíše propaganda než velké činy jednotlivých „Vlkodlaků“. V posledním roce druhé světové války bylo některým nacistickým pohlavárům jasné, že Třetí říše již nevyhraje. Začali chystat pro poválečné období tajnou organizaci různých agentů, které cvičili pro boj a přežití kdekoliv a kdykoliv. Jejich hlavním úkolem bylo škodit novým nastupujícím garniturám, vyvolávat nepokoje, rozkol mezi Spojenci a vlastně jakýmkoliv způsobem rozvrátit nové pořádky. Nejvyšším velitelem se stal Hans-Adolf Prützmann, podléhající přímo německému kancléři a ministru propagandy Josephu Goebbelsovi.

Werwolfové se většinou rekrutovali z Hitlerjugend, výjimkou nebyli ani bývalí ranění vojáci z fronty. Byli schopni pracovat samostatně, ale většinou se mělo jednat o skupinu pěti lidí, tzv. „smečku“. V končící válce ale postupně docházelo všechno. Výzbroj, řádná organizace i dlouhodobý výcvik. Chyběli tak „velící Vlkodlaci“, kteří měli mít na starosti právě různé smečky. Výcvik takových velitelů v Německu prováděla skupina Otto Skorzenyho, jehož „neuvěřitelné“ akce byly postrachem Evropy. Při jedné takové se mu podařilo osvobodit Mussoliniho. Výcvik na zbytku nacisty okupovaného území probíhal spíše chaoticky, dnes bychom jej nazvali spíše „kurzem“. Přesto Werwolfové úspěšně spáchali několik zákeřných akcí. Tou nejviditelnější byla vražda německého starosty v Cáchách, nebo například masakr v Penzbergu, při kterém zavraždili sedmnáct lidí.

Přestože Werwolfové měli působit všude, nejvíce ve známost vešli zřejmě v Československu. Jedním z velkých výcvikových středisek byl zámek Krásné Březno v Ústí nad Labem. Tady měli zároveň sklad zbraní a munice. Výcvikové kurzy probíhaly také například v Doksech či v Chebu. Příslušníci Werwolfu často napadali vojáky osvobozujících armád až ve chvílích, kde byli všichni přesvědčeni, že jsou již v bezpečí. Trnem v oku jim bylo i původní československé obyvatelstvo vracející se do svých domovů v Sudetech, odkud bylo před válkou vyhnáno, případně noví přistěhovalci z vnitrozemí. Často docházelo k vraždám antinacistů a z jejich pohledu zrádců, známé jsou i případy vražd československých policistů, či plenění a ničení osobního majetku. Činili se i na železnici, kterou několikrát úspěšně poškodili, případně pro projíždějící vlak nastražili minu. Některým pokusům se podařilo včas zamezit. Ještě několik let po válce byly nacházeny tajné úkryty a skladiště munice, které patřili právě Werwolfům. Dokonce byl na Ústecku jeden takový Fuchsloch ("liščí díra") náhodně objeven teprve v loňském roce.

Dobová propaganda a nastupující komunisté Werwolfy také používali jako možnou zástěrku pro události, které se nepodařilo přesvědčivě vyšetřit. V červenci roku 1945 vybuchlo právě v Krásném Březně skladiště muničního materiálu. Během exploze nebo na její následky zemřelo dvacet sedm lidí, dalších dvě stě výbuch zranil. Ještě téhož odpoledne se pak uskutečnily protiněmecky zaměřené útoky a masakr civilního obyvatelstva. Lidé byli mučeni, ubiti, zastřeleni, nebo shazováni z mostu do Labe. Událost vstoupila do dějin jako Ústecký masakr. Údaje o počtu obětí se různí. Nejčastěji se uvádí čtyři desítky mrtvých, pravděpodobně jich mohlo být dvakrát tolik. Sudetoněmecká strana pak uvádí čísla i desetkrát vyšší.

Právě do Ústí nad Labem dorazila druhý den vládní komise v čele s generálem Ludvíkem Svobodou a ministrem vnitra Václavem Noskem. Odsoudili nejen útoky proti německému obyvatelstvu, ale zároveň za viníka výbuchu skladiště označili příslušníky Werwolfu. Historici po čase ale zjistili, že za celou akcí stál nejspíš prvorepublikový zpravodajský důstojník, později pravděpodobný spolupracovník Gestapa, pomahač komunistů, vyšetřovatel smrti Jana Masaryka a příslušník Státní bezpečnosti Bedřich Pokorný. Ten totiž během léta roku 1945 organizoval několik pronásledování a vyhnání sudetských Němců, dokonce stál za jejich brněnským pochodem smrti. Výbuch v Krásném Březně tak mohl být právě pouhou záminkou k rozpoutání Ústeckého masakru.

V říjnu roku 1944 osvobodili Spojenci západoněmecké město Cáchy a místní se snažili o obnovu demokracie a obvyklého života. Pro nejvyšší vedení Třetí říše, včetně Hitlera či Himmlera, byli zdejší Němci nazýváni zrádci. Na sklonku roku se proslýchalo, že ve městě zvolili nového starostu, ale Spojencům se podařilo jeho jméno několik týdnů tajit. Když se však v lednu nacisté dozvěděli, že se starostou stal antinacista Franz Oppenhoff, rozhodli o jeho odstranění, kterým by odradili další německé občany od napomáhání Spojencům. K úkolu bylo vybráno celkem šest lidí. Dva členové SS Josef Leitgeb a Herbert Wenzel, kteří měli samotnou vraždu provést, dva bývalí členové pohraniční stráže Karl-Heinz Hennemann a Georg Heidorn, kteří výborně znali právě okolí města a jejich úkolem bylo dovést zbytek skupiny do Cách, dále mladistvý člen Hitlerjugend Erich Morgenschweiss a třiadvacetiletá členka Ligy německých dívek Ilse Hirschová. Právě poslední dva zmínění znali dobře samotné město, jejich úkolem bylo zjistit situaci a nálady německého obyvatelstva, ale hlavně i přesnou adresu starosty Oppenhoffa.

Osmnáctého března dostali atentátníci do rukou rozsudek lidového soudu s trestem smrti pro Franze Oppenhoffa. O dva dny později nastoupili do amerického bombardéru, který se nacistům podařilo ukořistit a díky němuž měli výborné maskování. Celá skupina byla tedy vysazena nedaleko Cách. Ilse Hirschová zabloudila a do města došla sama. Byla přesvědčena, že ostatní zahynuli, ale své další úkoly plnila i nadále. Zbylá pětice narazila na příslušníka holandské pohraniční stráže, kterého v boji zastřelila. Utábořili se pak nedaleko města a další den vlastně náhodou narazili na Hirschovou. Ta je potěšila již zjištěnou a pro ně velmi cennou informací o místě bydliště starosty.

Wenzel a Leitgeb společně s Hennemannem vyrazili na místo určení. Posledně jmenovaný hlídkoval na ulici. Jeho kumpáni v kombinézách Luftwaffe vlezli do domu oknem ve sklepě. Nalezli však pouze posluhovačku, kterou poslali pro Oppenhoffa. Když starosta přišel, vyprávěli mu smyšlený příběh o tom, že byli sestřeleni a hledají pomoc. Oppenhoff jim vysvětloval, že by měli navštívit vojenský úřad. V nestřeženou chvíli Leitgeb vytáhl zbraň a se slovy „Heil Hitler“ střelil starostu do hlavy. Oppenhoff byl na místě mrtvý. Atentátníci poté vyběhli na ulici, kde k jejich smůle právě projížděla spojenecká vojenská policie.

Přestřelku přežili snad jen zázrakem. Následně se celá skupina vydala směrem na frontu, kterou chtěla přejít a dostat se na území stále ovládané Třetí říší. Vrah Leitgeb však šlápl na minu, která jej zabila. Zranila také nejmladší členy skupiny Hirschovou a Morgenschweisse. Zbylí tři členové se ukryli na původně určeném statku Velderhof, kde se o ně mělo postarat velení. Kvůli blížícímu se konci války na ně zřejmě zapomněli, nebo chyběl dostatek sil. Jen náhodou po čase objevili Spojenci Hennemanna a Heidorna, jak se koupají v Rýně. Jelikož měli falešné průkazy, brzy se dostali na svobodu. Wenzel tak zůstal sám na statku. Vydržel tam až do srpna, dlouhé čtyři měsíce. Mezitím válka skončila. Spravedlnost si přeživší našla až čtyři roky po činu. Nejmladší dvojici soud zprostil viny a zbylým třem uložil maximálně čtyři roky vězení, ze kterého však byli všichni tři předčasně propuštěni.

Operace Karneval se Werwolfům v Německu sice vydařila, v Československu ale mířili mnohem výš. Když v osvobozených Košicích začala úřadovat nová vláda v čele s Edvardem Benešem, v Praze přísahala skupinka mladých Čechů i Slováků věrnost Třetí říši. K výcviku se přesunuli do Chebu, kde ve zdejší záškodnické škole probíhal jejich rychlokurz. Jenže za několik dní se k městu dostali američtí vojáci a příslušníci skupiny museli s ostatními uprchnout do nedalekých Mariánských Lázní a později do Prahy. Kvůli zmatkům prošli pouze jednodenním (respektive několikahodinovým) kurzem, než jim jejich nadřízení předali munici a skupinu vyslali směrem na Moravu. Jejich cílem však mělo být Slovensko, kde měli splnit svůj jediný úkol – atentát na Beneše.

Skupinka se však ještě na Moravě rozpadla. Cestou viděli zhroucení říše, které slibovali věrnost, blížící se Rudou i Československou armádu a v neposlední řadě se dozvěděli o sebevraždě Adolfa Hitlera. Po delší hádce pokračovali v úkolu pouze tři mládenci. Ti se chtěli nechat naverbovat do Československé armády s tím, že by pomohli s osvobozováním. Mezitím se však dozvěděli o odletu prezidenta Beneše z Košic a rychle jim došlo, že jejich plán nemůže vyjít. Postupně se k celé akci přiznali a skončili ve vězení. Posledním na svobodě zůstal byl Jan Svoboda. Změnil strany, dokonce několikrát. Sice se svými kumpány sliboval věrnost Hitlerovi, byl členem Vlajky, Kuratoria pro výchovu mládeže a spolupracoval s Gestapem, ale později v Praze v uniformě československé armády zmlátil při výslechu některé nacistické funkcionáře zmíněného Kuratoria. Přitom to byli právě oni, kteří jej ještě před časem vedli. Původně mu hrozil trest smrti, který mu po milosti změnili na doživotí. Nakonec tam zůstal sedmnáct let, než byl v šedesátých letech propuštěn na svobodu. Podle některých zdrojů byl po Sametové revoluci považován za politickou oběť komunistických represí padesátých let, sám o své minulosti ani chystaném atentátu na prezidenta prý nikdy nehovořil.

Právě příběh Jana Svobody (ale i Bedřicha Pokorného a dalších) je příkladem za všechny. Členové Werwolfu se často z původních zapřisáhlých nacistů postavili proti svým dřívějším nadřízeným a kolegům, které se snažili surově odstranit, jelikož znali jejich pravou tvář. Nezřídka se také stalo, že převlékli kabát ještě jednou, když se stali pomahači komunistů. Pokud však byli zatčeni, shazovali vinu na nadřízené i podřízené, vykrucovali se, svá původní jména opět počešťovali, ačkoliv za války používali německé přepisy, a jen velmi zřídka se doznali ke svým činům.

Československým orgánům se podařilo během prvních tří let po válce odhalit a zatknout několik stovek příslušníků Werwolfu. Někteří byli odsunuti, či deportováni do Německa, ostatní skončili za mřížemi. Velký problém později znamenali příslušníci Werwolfu pro západní hranici státu v oblasti Českého lesa. Během několika hodin totiž zločinci přešli na naše území, vykonali naplánovaný čin a zase se vrátili zpět do Bavorska. Právě na toto téma vznikl v sedmdesátých letech na Tachovsku film Drsná Planina. Do oblasti Jeseníků je pak zasazen snímek Zánik samoty Berhof, ve které hrají Werwolfové také prim.

Zánik organizace Werwolf je oficiálně datován do květnových dnů roku 1945, kdy její veškerou další činnost zakázal říšský prezident Karl Dönitz. Ve svém projevu v rozhlase však zmínil pouze akce prováděné „na západě“. Jestli omylem, nebo schválně, to už se těžko dozvíme. Každopádně mnoho členů Werwolfu neuposlechlo, jelikož považovali nového „prezidenta“ také za zrádce. Se zbytky fanatických nacistů tak museli bojovat Spojenci, Rudá armáda i znovuobnovené státy na dříve okupovaném území ještě několik let.

Zdroj: Wikipedia - Werwolf, Franz Oppenhoff, časopis Zbraně a náboje, Ústí.cz, České národní listy, Osudové okamžiky - Krásné Březno 1945