Článek
Měl to být klidný výlet jednoho srpnového odpoledne. Z mongolského Ulánbátaru vyrazil autobus s československými muzikanty směrem k vyhlídce Zaisan, památníku sovětsko-mongolského přátelství, který se tyčí nad městem. Vůz se pohyboval líně, ale všímaví hudebníci brzy zpozorněli. Řidič totiž k zastavování nepoužíval brzdový pedál, ale jen křečovité řazení prvního převodového stupně. Nikdo z cestujících netušil, že sedí v pasti – v havarijním vraku zcela bez funkčních brzd.
Jízda s takovým strojem byla hazardem i na rovině, natož při stoupání úzkou horskou silnicí. Osudové chvíle nastaly v prudkých serpentinách. Ze zatáčky se v protisměru vynořil náklaďák. Řidič autobusu se pravděpodobně lekl, vyřadil dvojku a zoufale se snažil „narvat“ tam jedničku. To se mu ale nepodařilo. Těžký kolos ztratil tah a začal couvat do propasti.
Ve zmatku šofér strhl volant a odsoudil posádku k záhubě. Vůz se zřítil ze srázu a začal se drtivě převracet do údolí. Smrt zde nalezl kapelník Karel Duba a několik dalších členů orchestru. Tragickou ironií osudu je, že zemřeli právě ti, kteří se v panice postavili a křičeli na řidiče, ať otevře dveře, aby mohli vyskočit. Když se autobus začal kutálet, vypadli tito stojící nešťastníci rozbitými okny ven – bohužel přesně do míst, kam vzápětí dopadla mnohatunová karoserie a rozdrtila je. Budoucí hitmaker Karel Vágner, který zůstal sedět, přežil jen zázrakem.
Droždí zachránilo život
Osudovému dni však předcházela cesta plná nadějí. Psal se rok 1968 a v Československu visela ve vzduchu euforie i napětí. Zatímco v Praze se politické špičky dohadovaly s Moskvou a lidé si užívali opojný závan socialismu s lidskou tváří v podobě Pražského jara, jedna z nejlepších kapel té doby balila kufry. Orchestr Karla Duby nebyl jen tak ledajaké hudební těleso. Byla to špička té doby. Samotný kapelník Karel Duba, fenomenální kytarista a vizionář, průkopník hry na elektrickou kytaru v Československu, dal dohromady partu muzikantů, kteří dokázali zahrát všechno - od jazzu po moderní bigbít.
S orchestrem běžně vystupovala řada kmenových sólistů i hostů. Doprovázeli přední umělce té doby, mimo jiné i Karla Gotta, Evu Pilarovou, či Juditu Čeřovskou. Neodmyslitelnou součástí byl i vokální soubor Inkognito kvartet - v té době ve složení Marie Pokšteflová, Věra Nerušilová, Indra Vostrá a Dana Hobzová.
Závan svobody přinášel v šedesátých letech nové možnosti. Umělci ze Západu se častěji objevovali v Československu (například samotní američtí Beach Boys, mimochodem českou coververzi jejich hitu Barbara Ann nazpíval s textem cimrmanologa Miloně Čepelky v obměněném složení právě Inkognito kvartet), a naopak naši umělci tehdy sloužili jako „vývozní artikl“ socialismu na Západ. Nesmělo se však zapomínat na mnohem důležitější východní spřátelené státy. V létě roku 1968 se tak Orchestr Karla Duby vydal na dvouměsíční turné po Sovětském svazu přes Mongolsko, kde měl nejprve vystupovat na Dnech československé kultury. Nikdo z členů samozřejmě netušil, že pro mnohé se tato výprava stane jednosměrnou jízdenkou.
V hlavním městě Ulánbátaru je přivítala drsná krása asijské stepi. Měli zde odehrát několik koncertů, ale vše změnil osudný 21. srpen 1968. Zatímco doma se historie lámala pod pásy tanků a národ prožíval šok z okupace, v Mongolsku panoval klid. Kvůli chybějícím informacím a časovému posunu neměli hudebníci o invazi ani tušení. Měli volný den, během kterého jim pořadatelé jako zpestření připravili výlet k památníku na kopci Zaisan. Monument byl postaven už v roce 1956, ale místní si jej považovali a neustále pracovali na jeho úpravách. Několik týdnů před zmíněnou tragédií byl na podstavec umístěn i originální sovětský tank T-34, který se účastnil bojů od Moskvy až po Berlín během druhé světové války.
Většina souboru tak nasedla do připraveného autobusu. Byl tam kapelník Karel Duba, zpěváci Dana Hobzová, Marie Pokšteflová, Bohumil Vaněk, ale i partner Jiřiny Bohdalové bubeník Josef Poslední, saxofonista Jaroslav Štrudl, František Živný, Jiří Kupšovský, Ivo Moravus a Jiří Racek. Nasedl i trumpetista, zpěvák a bavič divadla Semafor Jiří Jelínek, který se zřejmě nejvíce vryl do paměti posluchačů společně s Janou Malkchnetovou jako interpret písně Motýl. Ještě při jízdě městem si prý povšiml podivných manévrů řidiče a „vzpomněl si“, že slíbil jedné pracovnici na československé ambasádě nedostatkové zboží, které vezl z Prahy - obyčejné české droždí. Než autobus začal stoupat do nebezpečných kopců, Jelínek s omluvou vystoupil. Dveře se zavřely a jeho kamarádi a kolegové pokračovali v cestě. Vzpomínka, možná bizarní výmluva na droždí mu tak zachránila život.
Čínský dolar a uzlík z prostěradla
Autobusem tedy pokračoval zbytek souboru bez Jelínka. Cesta netrvala dlouho, když v zrádných serpentinách pod vrcholem došlo k oné tragédii popsané v úvodu.
Po dopadu autobusu do rokle se naskytl přeživším děsivý pohled. Všichni byli různě pomlácení, v šoku, dezorientovaní. Ti, kteří byli schopni pohybu, se snažili pomáhat ostatním. Další záchrana pak dorazila v podobě otevřeného nákladního vozu sovětský vojáků, kteří v údolí přes říčku stavěli pontonový most. Mongolští zdravotníci neměli k dispozici sanitky, a tak následoval drastický transport. Zraněné naházeli na korbu náklaďáku společně s těly těch, kteří pád nepřežili. Živí se tísnili vedle mrtvých kamarádů, se kterými ještě před několika okamžiky debatovali.
V nemocnici se pak dozvěděli krutou bilanci. Na místě nebo při převozu vyhasly životy šesti lidí: kapelníka Karla Duby, bubeníka Josefa Posledního, saxofonisty Jaroslava Štrudla a zpěváků Marie Pokšteflové, Bohumila Vaňka a Dany Hobzové. Té bylo pouhých jednadvacet let, měla za sebou několik úspěšných písní (například duet s Josefem Lauferem na americký singl I Got You Babe s českým názvem Kousek tebe), a pravděpodobně by ji čekala slavnější kariéra. Její hlas byl podobný Martě Kubišové, nebo Valerii Čižmárové. Osud tomu chtěl jinak a bohužel se už nevrátila ani ke svému několikaměsíčnímu dítěti.
Zpěvačka Indra Vostrá (později více známá jako moderátorka pořadu Nad dopisy diváků) utrpěla otřes mozku a dostala se do stavu těžkého šoku. I přes svá zranění chodila kolem trosek autobusu a začala sbírat osobní doklady svých kolegů, jak ji mysl nutila k nějaké činnosti. V tu chvíli jí to nedocházelo. Když se pak druhý den probrala v nemocnici na lůžku, našla vedle sebe uzlík svázaný z kusu prostěradla. Když ho rozvázala, vypadly z něho všechny posbírané doklady a věci členů výpravy.
Mezi přeživšími byl i šestadvacetiletý kontrabasista Karel Vágner. Ten později často vyprávěl, že měl neuvěřitelné štěstí. Zatímco ostatní utrpěli devastující zranění, on vyvázl sice s těžkými šrámy a poraněnou páteří, ale živý. Možná za to mohl talisman, ke kterému přišel jen pár hodin před nehodou. Ráno jej totiž na tržišti zastavil starší Mongol a nabídl mu stříbrný čínský dolar. Vágner odmítl, že nemá peníze. Mongol mu jej vnutil, že mu přinese štěstí a mladý kontrabasista ho bezmyšlenkovitě strčil do kapsy. Když ho po nehodě na nemocničním lůžku nahmatal, uvědomil si, že to byla jediná věc, která mu v kapse zbyla. Ten kousek stříbra se pro něho stal symbolem druhého života.
V nemocnici však hudebníky čekala ještě jedna rána, tentokrát psychická. K polámaným přeživším se nedostala jen zpráva o smrti jejich kolegů, ale i děsivá novina z domova: dozvěděli se, že Československo bylo ve stejný den přepadeno vojsky Varšavské smlouvy.
Památník Zaisan je neustále opravován. V posledních letech v blízkosti vyrůstají luxusní bytové komplexy známé jako Zaisan Hill Komplex. Někde cestou na vrchol vyhasly životy našich geniálních muzikantů.
Osudové rošády
Nebyl to jen Jiří Jelínek, který opustil autobus těsně před nehodou. Do Mongolska neodjela ani zpěvačka a herečka Věra Nerušilová, členka Inkognito kvartetu. Jenže zasáhla příroda - krátce před turné se jí narodila dcera Barunka. Mateřské povinnosti ji nedovolily odcestovat, a tak zůstala v Praze u kolébky.
Anděl strážný stál i při Vladimíru Mišíkovi. Budoucí rocková legenda s Karlem Dubou také spolupracovala, ale Mišík cítil, že jeho srdce bije pro jinou muziku. Těsně před osudným turné z orchestru odešel. Nebýt tohoto rozhodnutí, seděl by v onom autobusu pravděpodobně také.
Opačným příkladem je již zmíněný budoucí hitmaker Karel Vágner. Ten byl původně členem tehdy nesmírně populární country kapely Greenhorns. Jenže vábení velkého světa a orchestru Karla Duby bylo silnější. Vágner se rozhodl pro „přestup“, opustil kamarády od táboráků a nastoupil k Dubovi. Chtěl vidět svět, ale netušil, že bude brzy bojovat o život v asijské strži.
Návrat přeživších domů byl tichý a smutný. Žádné davy, žádné pocty. Okupace přehlušila všechno. Informace o nehodě se do Československa dostávaly jen velmi ztěžka a se zpožděním. Telefonní linky byly přetížené, dálnopisy chrlily zprávy o pohybu sovětských vojsk, ne o osudu kapely kdesi v Asii. Rodiny doma prožívaly dny plné nejistoty, kdy nevěděly, jestli jsou jejich blízcí naživu.
Veřejnost se tak o tragédii dozvídala jen útržkovitě. Smrt šesti špičkových hudebníků ve společnosti v podstatě nerezonovala a normalizačnímu režimu se v následujících letech zřejmě nehodilo připomínat tragédii, která se stala v bratrské zemi při cestě k sovětskému památníku. Přesto, podle zmínek Karla Vágnera, byl vystrojen pro muzikanty státní pohřeb 31.8.1968.
Pokud zdroje nelžou, je v tom jistý kus hořké symboliky: zatímco na kopci Zaisan se dodnes nad Ulánbátarem tyčí obří památník sovětským hrdinům, o několik desítek, možná stovek metrů níž, v tichém srázu, kde vyhasl výkvět československých muzikantů, nenajdete nic. Žádné křížky, žádné kameny. Jen trávu, vítr a tiché svědectví mongolské stepi.
