Nejslavnější Čech v CIA Karel Köcher: Do služby ho hnaly neřesti, v USA z nich udělal krytí

Na zasněžený železný most přes řeku Havolu se mrazivého 11. února 1986 sjíždějí z obou stran kolony vozů. Jde o symbolické místo. Most spojuje Západní Berlín s Postupimí, která je v té době již tři desítky let hraničním městem NDR. Na obou stranách mostu hlídkují pohraničníci a pro obyčejnou automobilovou dopravu je uzavřen.

Už potřetí se zde setkávají důstojníci KGB se svými americkými protějšky, aby po dlouhých jednáních provedli výměnu zadržených „špionů“. Z vozů proti sobě nejprve vystoupí několik lidí, kteří si vzájemně potřesou rukou. Žádné záběry jako z akčních filmů, kdy přihlížející hlídky drží prst na spoušti. Naopak. Úsměvy a snad i srdečné pozdravy, jako by se potkali staří známí. V pozadí je vidět nejen pohraničníky, ale i novináře. Po krátkém rozhovoru začíná samotná výměna. Žádná pouta, žádné pásky přes oči. Všichni odcházejí jako svobodní občané.

Na Západ zamíří čtyři lidé. Mezi nimi sovětský disident Anatolij Ščaranskij či Čechoslovák Jaroslav Javorský. Opačným směrem přichází pětice vězňů. Snad nejznámějšími tvářemi, které udělaly v předchozích letech v Americe celkem poprask, jsou agenti KGB a StB, českoslovenští manželé Hana a Karel Köcherovi. Mezi šedivými balonovými plášti na první pohled vynikají. Karlův plášť s kožešinovým límcem i Hana v kožených kalhotách a kožešinové ušance značí, že na Západě se jim zřejmě dařilo.

Zatímco Köcher při výměně v roce 1986 zářil jako filmová hvězda a světová média jej popisovala jako superšpiona, jeho začátky měly do bondovské elegance daleko. Byly mnohem temnější a přízemní.

Karel Köcher se narodil v roce 1934 v Bratislavě. Jeho otec byl vídeňský Čech pracující na poštovním ředitelství a matka Slovenka židovského původu. Když byli v době nacistické okupace nuceni přesídlit do Prahy, jeho matka uvedla úřadům jen poloviční židovský původ, což je zřejmě oba zachránilo od deportace do koncentračního tábora.

Díky otci se od mládí učil cizí jazyky, hlavně angličtinu. Po druhé světové válce nastoupil přímo na anglické gymnázium. Tady se poprvé postavil tváří v tvář pravidlům, která porušil: měl být vyloučen ze školy za to, že ze zdi sundal portrét sovětského vůdce Josifa Stalina. Nakonec se na gymnázium mohl vrátit po zásahu ministra školství Jaroslava Stránského. Ne však na dlouho.

Köcher se stal hrdinou v očích svých spolužáků, dokonce i těch z vyšších ročníků. To mu dělalo dobře a mohli bychom tak charakterizovat zbytek jeho života. Vždy toužil po pozornosti. Když se však po únoru 1948 chopili moci komunisté, vznikali ve školách z „politicky vhodných“ kantorů a starších žáků tzv. „akční trojky“. Ty měly za úkol zavádět nové pořádky a provádět čistky. Prý mu tehdy nabídly, aby udával své spolužáky. On odmítl. Z toho důvodu jej z gymnázia vyhodili podruhé. Tentokrát definitivně.

Přestoupil tedy na francouzské lyceum. Tady se měl potkat se spolužákem Vladivojem Tomkem. Společně s dalšími vyhozenými spolužáky z anglického gymnázia začali uvažovat nad odbojovou činností, dokonce si opatřili zbraně. Někdo je však udal. Následovaly výslechy a vazba. S velkým překvapením však byla celá skupina bez úhony propuštěna. Sám Köcher si to vysvětloval tím, že vyšetřovatel měl jistou náklonnost k matce jednoho z jeho kamarádů.

Další podobné akce si Köcher rozmyslel. Jeho spolužák Tomek ale pokračoval. Se svojí ozbrojenou skupinou přepadl několik vojáků základní služby, které chtěli odzbrojit. Vojáci se bránili, došlo k přestřelce, při které jeden z vojáků zemřel. Na skupinu se přišlo až po sedmi letech. Tomek byl zatčen a odsouzen k trestu smrti. Köcher někdy v té době přecházel na „druhou stranu“ a někteří badatelé (např. Vladimír Ševela v knize Český krtek v CIA - pozn. autora) se přiklání k tomu, že svého bývalého spolužáka udal právě on.

Ve spise k odbojové skupině měl být Köcher veden jako podezřelý a byl na něho založen svazek s názvem UČITEL. Jenže spis se nedochoval a Köcher sám tuto aktivitu odmítá, dokonce prý v souvislosti s odbojovou činností svého někdejšího přítele Tomka nebyl nikdy vyslýchán.

Karla Köchera později uhranul film. Chtěl jít studovat FAMU, ale přes nedoporučení ke studiu na VŠ se nakonec probojoval alespoň ke studiu na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy. Když na konci padesátých let přišlo jisté uvolnění, podal si přihlášku i na FAMU. Musel však odejít. Nejdříve ho udal vlastní otec, který na FAMU odeslal dopis s tím, že jeho syn nemá talent ani nadání a celkově zpochybňoval jeho kvality. Poslední kapkou pak bylo rozhodnutí ministerstva školství, které mu studium na druhé vysoké škole nedovolilo.

Po škole vystřídal několik zaměstnání. Byl reportérem Československé televize, pracoval v Československém rozhlasu, nastoupil jako asistent na ČVUT, a také vyučoval na učilišti. Tady také na popud kolegy podal přihlášku do KSČ. Nevěřili prý hodnotám komunismu ani socialismu, ale rozhodli se systém destruovat zevnitř. Jenže zřejmě místo vytouženého výsluní za pomoci stranické knížky přišel prudký pád. Důvodem mělo být zneužití nezletilé dívky.

V osudový večer se měl Köcher potkat s několika dívkami, z nichž dvěma bylo méně než patnáct let. On sám popisuje ve svém vyprávění, že jen hráli různé hry, ale pak se začaly dívky předvádět, chtěly se líbat. A chtěly prý i něco víc. On to důrazně odmítl. Ale za několik dnů byl předvolán, vyslýchán a nakonec jej odsoudili k podmínce za narušování mravní výchovy mládeže. Jeho kandidatura do KSČ byla zrušena a propuštěn byl i ze zaměstnání.

Právě do této doby se datuje chvíle, kdy se o jeho osobu začala zabývat Státní bezpečnost. On sám vypráví, že měl na přelomu padesátých a šedesátých let chuť emigrovat. Ale věděl, že přejít hranice není lehké. Proto se podle svých slov rozhodl na sebe upozorňovat, aby si jej všimla rozvědka. Byl to prý jediný způsob, jak by se mohl dostat „ven“. Jenže spisy StB hovoří jinak.

Některý z bystrých sousedů upozornil bezpečnost na Köcherovy pravidelné dýchánky s mladými děvčaty. StB vyšetřování kriminálky jen přihlížela. Nezasáhla. Chtěla mít mladíka „na kolenou“. Je však možné, že za nečekaně mírným trestem stála právě Státní bezpečnost. Byl pro ně totiž velice vhodným kandidátem.

Byl inteligentní, uměl jazyky, měl přehled a známosti, neměl závazky a snažil se jít přímočaře za svým cílem. Největší hodnotu pro StB měl ale i z jiného důvodu. Díky svým slabostem a odsouzení byl snadno vydíratelným.

Karel Köcher se tedy zavázal ke spolupráci s StB. V dalších letech používal krycí jméno Pedro. Absolvoval výcvik, zúčastnil se několika operací, tipoval cizince ke spolupráci, a také se oženil s o deset let mladší Hanou. Té se o své spolupráci s rozvědkou zmínil. Záhy se i ona stala spolupracovnicí StB a v roce 1965 konečně nastal den, kdy bylo rozhodnuto, že oba opustí republiku.

Dostali za úkol na oko emigrovat do Spojených států a proniknout do CIA. V této souvislosti získali nová krycí jména: Tulián a Adrid. A aby vše bylo naprosto autentické, rozvědka jim na cestu nedala ani korunu.

V Americe jim největší oporou byl profesor Kline, se kterým se Köcher znal již od padesátých let. Díky své jazykové vybavenosti a širokém rozhledu nastoupil ještě při škole k Pražské informační službě, kdy doprovázel různé zahraniční návštěvy po městských památkách. Při vzpomínání na tuto činnost se chlubí tím, že doprovázel samé důležité osobnosti, ministry, senátory a navázal mnoho důležitých známostí. Jedním takovým byl právě profesor kolumbijské univerzity George Kline. Ten prý pracoval pro americkou CIA jako tipér a hledal ve Východním bloku „ty správné lidi“.

Köcher na profesora sice doma v Československu donášel StB, ale venku mu byl vděčný za pomocnou ruku. Díky jeho stykům se mu podařilo získat zaměstnání v newyorské redakci rádia Svobodná Evropa. To mu umožnilo setkávat se s československými emigranty. Jedním z nich byl například Ferdinand Peroutka.

S postupným uvolňováním poměrů v Československu si Köcher připisuje zásluhy u některých dalších osobností emigrace. Podle svého vyprávění pomohl některým v získání víza pro návštěvu Československa, a například Václavu Havlovi měl svojí zárukou dopomoct k návštěvě USA v roce 1968. Znali se z dřívější doby, ale nijak zvlášť dobře. Teprve v Americe se prý osobně potkali. Dodnes tvrdí, že na všechny musel sice psát zpravodajské zprávy, ale všem jen pomáhal, nebo se snažil jim neublížit. Zároveň také tvrdí, jak mnoho visících hrozeb viděl „mezi řádky“ již několik měsíců předtím. Například před invazí vojsk Varšavské smlouvy měl varovat právě Havla již několik měsíců předem.

Köcher ve Státech studoval postupně na dvou univerzitách překládal a přednášel. Jeho manželka Hana započala dráhu obchodnice s diamanty. Byla velmi úspěšná. Po srpnu 1968 se ale stali spícími agenty. Kontakty s nadřízenými ustaly, vedení v Praze řešilo úplně jiné problémy.

V roce 1970 se manželům Köcherovým podařilo získat americké občanství. Ve stejné době také proběhl obnovený kontakt od československé rozvědky. Köcher překvapivě nahlásil FBI, že je obtěžován, ale úřady to tehdy vůbec nezajímalo. Dle svých slov neměl chuť dál pokračovat v práci, ale postupně si uvědomil, že by mohl mít vliv a mohl by některé lidi chránit. Každopádně se mu v roce 1972 povedlo to, kvůli čemu byl o sedm let dříve do Ameriky poslán - stal se zaměstnancem CIA. A začal používat nové krycí jméno RINO.

Prošel několika pozicemi. Byl analytikem, překladatelem a postupně si získával důvěru nadřízených i prověrky pro tajné nahrávky a zprávy agentů CIA v Sovětském svazu či Československu. Stále častěji jej místo Státní bezpečnosti využívala sovětská KGB. Mohl za to převážně jiný úhel pohledu na jeho práci v Americe. Z Prahy mu zadávali úkoly, které považoval za podřadné. Jeho řídícím důstojníkům se zas nelíbilo to, že neustále dokola žádal peníze. Nutno podotknout, že jeho plat mu ukládali v Československu na vkladní knížku, v USA žil pouze z toho, co si vydělal tam.

Köcher se nakonec rozhodl sepsat obsáhlou zprávu o své činnosti a tom, jak by rozvědná práce měla nadále probíhat. Doma tím akorát všechny popudil ještě víc. Zastání ale našel v Moskvě. Právě KGB mu věnovala čtyřicet tisíc dolarů. Jelikož ale Praha nechtěla zůstat pozadu, nebo spíš si nechtěla popudit Sověty, tak mu také odeslali přibližně poloviční odměnu. Byl to však jeden z posledních kritických momentů, kdy se pro československou rozvědku stal nespolehlivým a některé dohnal k nepříčetnosti.

V roce 1976 byli Köcherovi pozváni „na kobereček“ na několik dní do Československa. Kdesi v neoznačené rekreační vile StB nedaleko Sázavy se s nimi sešli jejich velící důstojníci. Nechyběl ani sovětský generál KGB Oleg Kalugin. Ten začal Köchera vyslýchat a obviňovat ze zrádcovství. Považovali ho za dvojitého agenta. Nevěřili mu. Stoupal ve strukturách CIA příliš rychle. A zároveň tak dlouho bez toho, aniž by ho CIA odhalila, nebo pojala jakékoliv podezření. Zdálo se jim to nemožné.

Mírněji vystupovali pražští důstojníci, kteří na Köchera naléhali, aby se do Spojených států nevracel. Chtěli po něm, aby uspořádal tiskovou konferenci a veřejně odsoudil disidenty a emigranty za práci pro CIA. Všechno důrazně odmítl. Postavil se i proti tomu, že by se nesměl vrátit do USA. Je s podivem, že ho tehdy tajné služby nechaly opustit Československo.

Ve Spojených státech prý ze strachu z prozrazení odešel od CIA. Ale ne úplně. Bezpečnostní prověrka mu zůstala, takže se věnoval i nadále překladatelské činnosti. Opět se vrátil na vysokou školu, kde přednášel a občasně vypomáhal manželce v jejím obchodu s diamanty. Po pěti letech byl však rozvědkou znovu osloven a aktivován.

Tehdy se ve Spojených státech stal prezidentem Ronald Reagan a na Východě vypuklo zděšení, že bude chtít rozpoutat třetí světovou válku. Sovětská rozvědka se tak obrátila skrze tajemníka československé mise při OSN Jana Filu (krycím jménem Šturm), který byl tehdy zároveň řídícím důstojníkem agentů v USA, na Karla Köchera. Považovali ho za člověka, který má přehled. Zároveň měl využít svých starých kontaktů.

Zjišťoval politické a vojenské záměry USA. Setkával se s mnoha agenty. Prověřoval, jestli náhodou některý z nich nepřešel na druhou stranu, přičemž se sám stal sledovaným. V roce 1982 jej někdo udal. FBI ho začala odposlouchávat a sledovat na každém kroku. Během toho zjistili, že dům Köcherových se stává častým místem plným bujarých večírků a swingers party. Oba manželé tato zjištění označují za nesmysl. Tvrdili, že sex nikdy nesloužil jako nástroj k agenturní práci a že se je snažily úřady pouze zdiskreditovat.

Rozpovídali se však jiní. V sedmdesátých letech nebyly na Západě takové večírky ničím výjimečné, zvláště v takové intelektuální společnosti, v jaké se manželé Köcherovi pohybovali. Sex se stal součástí osobnostního profilu Karla Köchera: od problémů s nezletilými dívkami kdysi v Československu, po swingers party v Americe. Jeho manželka zas byla pro Američany velice atraktivní. Zatímco oficiálně vystupovala jen jako kurýrka, agenti ze Západu i Východu ji často označovali za mnohem důležitější článek řetězu než jejího muže. Právě ona totiž otevírala ty nejdůležitější dveře.

FBI manžele dva roky sledovala a shromáždila dostatek důkazů. Agenti tak byli svědky toho, jak se Köcher v roce 1983 ve Vídni sešel se zástupci StB. Žádal o ukončení spolupráce s rozvědkou, protože se chtěli s manželkou přestěhovat z USA do Rakouska. FBI je oba zadržela těsně v době, kdy chystali prodej svého bytu a připravovali se na odjezd. Původně po nich chtěli, aby s nimi spolupracovali a byli tedy dvojitými agenty. Jenže mezi FBI a CIA panovala rivalita. Jedni o takovou spolupráci stáli, druzí jim nevěřili.

Po prvním zadržení je orgány propustily. Byl to však jen taktický manévr. FBI si počkala na vhodný okamžik a zatkla je znovu, tentokrát teatrálně před televizními kamerami. Svět se tak dozvěděl o československém krtkovi v CIA. Hana Köcherová se sice rozhodla nevypovídat, ale Karel se naopak rozhovořil. Ačkoliv FBI měla důkazů dostatek, nakonec byl odsouzen k doživotnímu trestu pouze Köcher. Hana odešla bez trestu. Mohlo za to hlavně pochybení vyšetřovatelů.

Karel Köcher se s doživotním trestem samozřejmě nesmířil. Díky svým schopnostem a poznatkům vymyslel plán, jak se z vězení dostat. A nutno podotknout, že tady se pravděpodobně jednalo opravdu o jeho myšlenku. Spojené státy dlouhou dobu jednaly o vydání vězněného sovětského disidenta Natana Ščaranského. Köcherovi se přes svého právníka podařilo kontaktovat KGB. Ti pak se svými protějšky domluvili výměnu několika vězňů. Mělo to však své podmínky: oba manželé se museli vzdát amerického občanství a zároveň měli souhlasit s doživotním zákazem návštěvy USA.

Po návratu do Československa je nečekala žádná oslava. Dokonce ani slíbené peníze, které měly být už dvacet let ukládány na vkladní knížku. Problémy měl také při hledání zaměstnání. Chtěl učit, ale zakázali mu to. Chtěl nastoupit k filmu, neumožnili mu to. Využít prý chtěl i svých schopností a informací, projevil zájem být poradcem prezidenta Gustáva Husáka, či generálního tajemníka ÚV KSČ Miloše Jakeše. Chtěl být blízko „kormidlu dějin“ a nakonec se mu to vlastně povedlo, ale úplně jinde, než původně zamýšlel.

Až na přímluvu ze Sovětského svazu mu bylo nabídnuto místo v Prognostickém ústavu Československé akademii věd. Ano, jde o ten ústav, ze kterého později vzešly vůdčí osobnosti československé politiky - Václav Klaus, Vladimír Dlouhý, Valtr Komárek, Miloš Zeman a Miloslav Ransdorf. Účast takové osoby, jako byl Karel Köcher, pak nahrává různým spekulacím o pravém vzniku ústavu, kdy za jeho vznikem měla stát KGB.

To už se však blížila Sametová revoluce. Köcher události nijak zvlášť neprožíval a aktivně se jich neúčastnil, ačkoliv byl prý v prvních dnech viděn v nějakém divadle, jak rozdává úkoly. Pravděpodobně si jej však spletli kvůli podobě s Václavem Klausem. Zajímavým faktem však v této souvislosti zůstává otázka, která v tomto textu nebyla zmíněna: kdo Köchera v USA zradil?

Existují tři teorie: podle nejpravděpodobnější z nich měl Köchera udat již zmíněný řídící důstojník Jan Fila. Ten se totiž začátkem osmdesátých let vrátil do Československa, dokonce byl přítomen výměně na „mostě špionů“ (v přestrojení, aby nebyl americkými agenty a zpravodajci rozpoznán - pozn. autora). Jenže téhož roku záhadně zmizel. Rozvědka za nejpravděpodobnější považovala fakt, že byl dvojitým agentem a přešel k CIA. Mohlo mít jeho zmizení spojitost s tím, že byl Köcher propuštěn a vrácen do Československa? Těžko říct. O několik let později byl prohlášen za mrtvého. Existují však svědectví jiných agentů, kteří tvrdili, že jej viděli živého ještě v posledních týdnech roku 1989.

Dalším podezřelým byl generál KGB Oleg Kalugin, který měl být dvojitým agentem CIA. Začátkem devadesátých let totiž emigroval do Spojených států a v Moskvě ho obvinili ze špionáže. Třetí teorie pak hovoří o tom, že ho měla udat samotná československá rozvědka, aby se ho zbavila a ochránila tak ostatní agenty.

V devadesátých letech měli manželé radost z nastalé svobody. Opět očekávali nějaké uznání a poděkování, ale postupně (jako mnozí další) přišli o iluze. Hana pracovala pro britskou ambasádu v Praze, než o ní a její dřívější práci vyšla zpráva v tisku. Následně byla ze zaměstnání propuštěna. Snažila se soudně bránit, ale neúspěšně. Karel očekával očištění a možnost návratu k rozvědce, ta však nejevila zájem. Před odchodem do důchodu tak psal články a cestoval.

Čas od času se objevil veřejně a promluvil o svém životě. Byl hostem u Jana Krause v jeho show, před deseti lety byl o něm natočen dokument RINO - Příběh špióna, a dokonce i nyní, kdy je mu přes devadesát let, se čas od času objeví například v podcastu Aby bylo jasno u Jany Bobošíkové, kde se rozvyprávěl nejen o svém životě, ale i o různých zlomových historických událostech, ke kterým měl či získal různé informace. Svoji dřívější práci nadhodnocuje a snaží se ji očistit tím, že jen pomáhal zevnitř proti totalitě v Československu. Jeho informace vedly k prozrazení desítek agentů CIA, z nichž někteří, jako například slavný Alexandr Ogorodnik, zaplatili za svou činnost životem.

Pravdu se však zřejmě nikdy nedozvíme. Některé odhalené archivní spisy a záznamy rozvědky mohou být upraveny a tvrzení tehdejších účastníků se často rozcházejí. Odborníci, badatelé a novináři jsou však oproti Köcherovým tvrzením a vzpomínkám víceméně skeptičtí. O tom svědčí i fakt, že americký novinář Benjamin Cunningham o Kocherovi napsal knihu s názvem Lhář.

Zdroje: ABS ČR.cz, eBadatelna ABS ČR, Wikipedia, Paměť národa, CIA