Trezor, který chrání lidstvo před vyhladověním. Když selže, nepřežijeme

Představte si, že stojíte uprostřed temné polární noci. Všude kolem vás je jen nekonečná bílá pustina. Teploměr ukazuje skoro minus dvacet a jediným zvukem je praskání sněhu pod nohama. A najednou, uprostřed toho ničeho, se před vámi zjeví osvětlená brána. Vypadá jako vstup do jiného světa.

Není to však žádný mystický monument. Je to obrovský betonový klín, který vyrůstá přímo ze skály a vede do hlubin nejdůležitějšího mrazáku na světě. Když selže všechno ostatní, tohle místo rozhodne, jestli budeme mít co jíst. Stojíte před Špicberským globálním úložištěm semen. A dostat se dovnitř je pro běžného smrtelníka téměř nemožné.

Vchod zdobí futuristické dílo z optických vláken, které v polární temnotě svítí jako maják. Za masivními ocelovými dveřmi ale romantika končí. Následuje 120 metrů dlouhý tunel vytesaný přímo do pískovcové skály. Stěny pokrývá námraza, je tu hrobové ticho. Na konci tunelu se otevírají tři obrovské podzemní haly, ve kterých se udržuje stálá teplota -18 °C. Ta je klíčová pro přežití semen na stovky až tisíce let.

Důvod vzniku tohoto „mrazáku“ je děsivě prostý. Jsme závislí na hrstce přešlechtěných plodin a náš jídelníček je nebezpečně nudný. Pokud přijde nová agresivní plíseň nebo virus (jinými slovy „potravinový konec světa“), moderní průmyslové odrůdy mohou během chvíle zkolabovat.

Běžné genové banky v jednotlivých zemích navíc často selhávají – ničí je války, požáry nebo jen obyčejný nedostatek peněz na elektřinu. Špicberky proto vznikly jako pojistka. Je to „záložní harddisk“ světového zemědělství, který musí zůstat v bezpečí, i když ty národní shoří. A lokalita nebyla vybrána náhodou.

Špicberky jsou totiž jedno z nejbezpečnějších míst na Zemi. Žádná zemětřesení, vstup je vysoko nad mořem, takže ho nezaplaví ani tající ledovce. A hlavně, všudypřítomný permafrost funguje jako přirozený mrazák. I kdyby vypadla elektřina, semena vydrží zmrazená desítky let. Odhaduje se, že by trvalo týdny, než by se teplota z -18 °C zvedla na přirozenou teplotu skály (-3 °C). A teprve za další dvě století by se teplota přiblížila k nule.

Nutno ale podotknout, že globální oteplování už se na zdejším trezoru jednou podepsalo. V roce 2017 panovaly na Špicberkách extrémní teploty, kvůli kterým zdejší permafrost roztál mnohem rychleji, než kdokoli čekal. Voda pronikla do vstupního tunelu, kde ale díky mrazu zase rychle zmrzla. Semena naštěstí nepoškodila, ale norská vláda musela investovat obrovské prostředky do nové izolace a úpravy podzemí.

Samotný trezor vlastní Norsko, které zaplatilo stavbu a stará se o údržbu. Provoz financuje organizace Crop Trust, kterou podporují státy i nadace – včetně Nadace Billa a Melindy Gatesových. Právě jméno Gatese je vděčným terčem konspiračních teorií, důvod je ale prozaický: udržet takový kolos v chodu stojí miliony dolarů.

To nejdůležitější je ale systém vlastnictví, který funguje jako nedotknutelná „Černá skříňka“. Krabice jsou zapečetěné a fungují jako diplomatická pošta. Krabici se semeny z Keni smí otevřít jen Keňa. Nikdo jiný – ani Norsko, ani Gates, ani správci trezoru – nemá právo pečeť porušit.

Právě tady, v mrazivém tichu, si uvědomíte jednu fascinující věc. Politika končí před pancéřovými dveřmi. V tomto bunkru leží semena ze všech koutů planety. Vedle sebe tu odpočívají vzorky z USA, Ruska, Ukrajiny i Severní Koreje. Zatímco nahoře na povrchu zuří konflikty a rýsují se nové hranice, tady dole jsou si všichni rovni. Je to čistá záloha pro lidstvo, bez ohledu na to, kdo zrovna vládne světu.

V regálech tu leží pro nás zatím nenápadný, ale pro budoucnost klíčový poklad: více než 1,3 milionu vzorků. Uvnitř hliníkových sáčků spí vše od afrického prosa až po vzácné fazole, které už možná nikde jinde na planetě nerostou. Kapacita trezoru přitom není vyčerpaná ani z jedné třetiny – vejde se sem až 4,5 milionu odrůd.

Svou stopu tu má i Česko. V loňském roce dorazila na Špicberky už třináctá česká zásilka – 150 nových vzorků, především odolného hrachu a divokého ječmene. Celkem už tam má naše země v bezpečí téměř 2 000 odrůd.

Mnoho lidí si myslí, že trezor je jen na okrasu pro dalekou budoucnost. Už jednou ale musel zachraňovat situaci teď a tady.

V syrském Aleppu sídlila klíčová genová banka ICARDA, která uchovávala vzácné odrůdy z „kolébky zemědělství“. Když v roce 2011 vypukla válka, syrští vědci pod palbou riskovali životy, aby většinu vzorků propašovali právě na Špicberky. O čtyři roky později se stalo to, k čemu byl trezor určen.

Vědci si vyžádali semena zpět, aby obnovili zničené sbírky. Vzorky putovaly do Libanonu a Maroka, kde byly zasazeny a rozmnoženy. V roce 2017 se pak „potomci“ těchto semen vrátili zpět do bezpečí Arktidy – a bylo jich dokonce více než původně. Kruh se uzavřel. Díky ledovému bunkru lidstvo o tyto starověké plodiny nepřišlo. Jedná se o první „záchrannou akci“ v historii trezoru.

Vklady naopak probíhají neustále a zájem roste. Jen během roku 2025 přistály na letišti tisíce nových vzorků. Ze Súdánu například narychlo evakuovali národní sbírku před probíhajícími boji a svou zásilku vzácné zeleniny poslala i Palestina.

Velmi emotivní byl pak vklad indiánského kmene Cherokee Nation z USA. Ti do trezoru uložili svou posvátnou kukuřici White Eagle, kterou používají při rituálech. „Dokud budeme mít naše rostliny, náš národ přežije,“ vzkázali starší kmene.

Původní myšlenka na vznik podobného ledového skladiště semen se datuje do osmdesátých let. Za samotným konceptem trezoru pak stojí americký vědec a zemědělec Cary Fowler. Byl to právě on, kdo roky varoval, že svět potřebuje plán B, a přesvědčil norskou vládu, aby tuto stavbu zafinancovala. Projektanti pak bunkr navrhli tak, aby odolal téměř čemukoliv. Přečká zemětřesení, pád letadla přímo na vstupní tunel a díky železobetonové konstrukci by měl vydržet i přímý zásah jadernou hlavicí.

Tato extrémní odolnost je nutná. Po světě sice existuje přes 1 700 dalších genových bank, ale většina z nich je zranitelná. Jsou v budovách, které může zničit požár, povodeň nebo válka. Úložiště funguje teprve od roku 2008, přesto je „matkou všech bank“. V médiích se pro místo také vžilo označení Trezor soudného dne nebo Trezor posledního soudu.

Práce ani zdaleka nekončí. Trezor se otevírá zpravidla třikrát ročně pro nové vklady. Vědci se také snaží dohledat a uložit „divoké příbuzné“ našich plodin, které jsou odolnější než ty šlechtěné. Jenže původní rostliny v přírodě rychle mizí.

Zároveň zde běží unikátní experiment, který přesáhne délku lidského života. V roce 2020 uložili vědci do speciálních kontejnerů semena, která se budou testovat každých deset let. Cílem je zjistit, jak dlouho v těchto podmínkách skutečně vydrží. Poslední krabice se má otevřít až v roce 2120.

Ať už bude svět za sto let vypadat jakkoliv, jedno je jisté. Hluboko v arktickém ledu, v tichu a temnotě, bude stále čekat naděje. Připravená pro chvíli, kdybychom to my nahoře nezvládli.

Zdroje:

iRozhlas, U Kulatého stolu, CropTrust, Wikipedia