Nároďák měl zlato na dosah. Pak přišel Gottwald

Všechno to začalo už o několik týdnů dříve v Moskvě. Československá reprezentace odletěla na přelomu února a března 1953 do Sovětského svazu k přípravným zápasům. Očekávání byla obrovská, oba týmy si chtěly otestovat své kvality. Pro naše hráče to ale znamenalo tvrdý střet s realitou takzvaného ruského hokeje.

Sověti, jejichž oficiální sborná se pro mistrovství světa teprve formovala, stavěli na prvcích z bandy hokeje - sportu, který se na rozdíl od klasického hokeje hrál s míčkem, ale na ledové ploše, a sázel na táhlé fotbalové kombinace. Extrémní důraz na rychlé bruslení a strojové přihrávky dělal našim obrovské problémy. Hned první zápas skončil studenou sprchou a tvrdým debaklem 2:8. Do nedělní odvety se ale reprezentanti dokázali z ruského kolotoče poučit a padli se ctí 0:2. I přes prohry opouštěla výprava Moskvu v dobrém rozmaru, sebevědomá a skvěle připravená na nadcházející šampionát. Jenže mašinérie dějin se už dávala do pohybu.

Těsně před startem mistrovství světa ve švýcarské Basileji a Curychu zasáhla svět zpráva o úmrtí sovětského vůdce Josifa Vissarionoviče Stalina. Komunistické vedení v Praze vážně uvažovalo, zda do turnaje vůbec nastoupit. Z politického hlediska to ale nakonec byla nutnost. Jak tehdy hrdě hlásal Časopis přátel Sovětského svazu, českoslovenští hokejisté zůstali na šampionátu jedinými zástupci takzvaného „tábora míru“.

Konkurence navíc prořídla na minimum. Sovětský svaz svou účast na poslední chvíli zrušil, oficiálně kvůli úmrtí diktátora a zranění klíčového útočníka Vsevoloda Bobrova. Chyběly i zámořské velmoci. Kanada turnaj bojkotovala kvůli neustálým hádkám s evropskými funkcionáři o výklad amatérismu a americký tým nepřicestoval z finančních důvodů. Ve finálové skupině A tak zbyly pouhé čtyři týmy – Švédsko, Západní Německo (NSR), domácí Švýcarsko a Československo. Hrálo se dvoukolově.

Naši, kteří na led nastupovali s černými smutečními páskami, vstoupili do turnaje jako uragán. Až na těsnou prohru se Švédskem (3:5) drtili vše, co jim stálo v cestě. Západní Německo smetli vysoko 11:2 a 9:4, Švýcarsko porazili 9:4. Tým jel na vítězné vlně. V pátek 13. března měla následovat odveta proti Švýcarům a v neděli se mělo v přímém souboji se Švédskem rozhodnout o zlatě.

Zatímco hokejisté ve Švýcarsku brousili brusle, v Praze se odehrávalo drama. Prezident Klement Gottwald se vrátil ze Stalinova pohřbu a jeho zdravotní stav se prudce zhoršoval. Lékaři, kteří neměli přístup k přísně tajným informacím o jeho anamnéze, původně tápali a diagnostikovali zápal plic z mrazivého moskevského počasí. Skutečnost však byla mnohem temnější – prezidentovi praskala srdeční aorta jako následek léta neléčené syfilidy. K lůžku byli urychleně povoláni sovětští specialisté. Ti sice navrhovali operaci, ale okamžitě konstatovali, že jakýkoliv převoz prezidenta je nemožný. Byl to šach mat.

V sobotu 14. března ráno dostal prezident silnou dávku morfia na utišení nesnesitelných bolestí a v 11:00 dopoledne zemřel. Národ se zprávu dozvěděl z rozhlasu ve 14 hodin odpoledne. Velkolepé přípravy na státní pohřeb ale komunistický aparát rozjel mnohem dříve. A to se stalo osudným i našemu národnímu týmu. Zápas proti Švýcarsku byl totiž nečekaně zrušen už v pátek 13. března. Tajný a nekompromisní rozkaz k evakuaci a ukončení všech aktivit vydal z Prahy tehdejší nejvyšší šéf československého sportu, generál František Janda.

Vedení státu panikařilo a evakuovalo tým v době, kdy Gottwald ještě dýchal a československý lid o ničem netušil. Myšlenka, že hráči a fanoušci jásají nad vítězstvím týmu, zatímco by jejich milovaný prezident mohl zesnout, k smrti děsila čelní stranické funkcionáře.

Absurdita situace ve Švýcarsku dosáhla vrcholu. Prezident mezinárodní federace LIHG Fritz Kraatz byl zoufalý. Snažil se turnaj zachránit za každou cenu. Nabízel, že finálový zápas se Švédskem se přesune už na sobotní večer, nebo že Československu proplatí veškeré budoucí cestovní náklady, pokud se finále dohraje později třeba i v Praze.

Šéf československé výpravy Václav Pleskot ale jakoukoliv dohodu s fanatickým zápalem smetl ze stolu. „Musíte pochopit, že úmrtí našeho prezidenta námi hluboce otřáslo. Nemá to nic společného s fungováním vaší země. Gottwald byl náš osvoboditel. Jeho smrt nás šokuje – jak se zpívá v jedné soudružské písni – jako by nám byl vyrván kus nás samých,“ prohlásil pro tisk.

Zatímco doma nic netušící lidé chodili do práce, vedení výpravy už narychlo shánělo letenky domů. Místo nedělního boje o světové zlato nasedli hokejisté do letadla směr smutkem zahalená Praha. Aby organizátoři nemuseli vracet desetitisíce za vstupenky, narychlo zorganizovali alespoň přátelský zápas mezi Švýcarskem a Švédskem. Mistrem světa se nakonec poprvé v historii stalo Švédsko – a to zcela bez boje. Stříbro bralo Západní Německo a bronz zbyl na Švýcary.

Českoslovenští hráči se neodvážili protestovat. Všichni měli v živé paměti rok 1950, kdy byla pod smyšlenou záminkou zrušena obhajoba titulu v Londýně a tehdejší mistři světa skončili po vykonstruovaném procesu v uranových lágrech. Zlato z let 1947 a 1949 tak zůstalo na dlouhou dobu posledním.

První „socialistickou“ medaili z mistrovství světa - bronz z NSR – přivezli hokejisté až v roce 1955. Očekávaný návrat na absolutní vrchol se totiž o rok později neuvěřitelně zkomplikoval. V roce 1954 vtrhla na světové šampionáty naplno sovětská sborná a okamžitě opanovala první místo. Na další zlatý triumf si tak musel československý hokej počkat dlouhých 23 let, až do památného pražského mistrovství v roce 1972.

Zdroj: Hockey Archives, Wikipedia - Bandy hokej, MS v hokeji 1953