Nedoceněný český génius zachránil miliony životů. Miliardy z jeho patentů ale neviděl

Nejznámější český vědec vystudoval ve druhé polovině padesátých let minulého století organickou chemii na Univerzitě Karlově s červeným diplomem. Původně chtěl na univerzitě pokračovat a vyučovat, ale někdo ho udal. Měl se prý odmítavě vyjádřit k  sovětskému potlačení maďarské revoluce v roce 1956. Nepomohl mu ani jeho dělnický původ. Nakonec byl přijat do Ústavu organické chemie a biochemie, kde zůstal činný od roku 1960 až do své smrti o více než půl století později, a také ústav několik let vedl jako ředitel. Oním vědcem byl profesor Antonín Holý.

Antonín Holý se narodil v Praze v roce 1936 a již od dětství projevoval zájem o přírodní vědy. Po základní škole nastoupil na gymnázium, poté na již zmíněnou Univerzitu Karlovu. Studoval a poznával ale vlastně po celý život. Díky svému odhodlání a pracovitosti se již po třech letech v ústavu stal vědeckým pracovníkem, a za další čtyři roky dokonce vedoucím vědeckým pracovníkem. V prostředí špičkové chemie, které ústav už tehdy představoval, našel Holý prostor pro rozvinutí svého mimořádného talentu.

Zaměřil se na nukleové kyseliny, stavební kameny genetické informace, a snažil se porozumět složitým chemickým reakcím, které vyžadovaly preciznost a trpělivost. Holému se svým týmem se podařilo objevit sloučeniny, které způsobily revoluci v léčbě virových onemocnění, která v té době děsila celý svět.

Ještě předtím, než jeho léky začaly zachraňovat životy všude po světě, pomohl Holý lidem doma, v tehdejším Československu. Jeho vůbec prvním lékem uvedeným do praxe bylo antiherpetikum - látka proti virům oparu. Pod názvem Duviragel se tato mast stala v 80. letech záchranou pro lidi trpící na bolestivé opary. Ačkoliv to ve srovnání s AIDS vypadá jako drobnost, byl to klíčový důkaz. Holý tím potvrdil, že jeho sloučeniny nejsou jen teoretickou chemií na papíře, ale skutečnými léky, které fungují. Byla to první vlaštovka, která předznamenala globální bouři.

Pokud vám ještě na sklonku minulého století diagnostikovali HIV, znamenalo to jediné - smrt. Týmu Antonína Holého se podařilo vyvinout zcela novou skupinu antivirotik - acyklické nukleosidfosfonáty. Jednalo se o látky schopné zastavit množení virů v těle pacienta . Virus si látku splete se svou vlastní stavební jednotkou, zabuduje ji do sebe, a tím se jeho množení zablokuje. Bylo to geniální zjištění.

Často se mluví jen o AIDS, ale Holého výzkumy přinesly mnohem širší dopad. Jeho léky cílí i na dalšího globálního nepřítele - virovou hepatitidu typu B (žloutenku). Ta před lety ničila játra milionům lidí bez účinné léčby. V devadesátých letech byl schválen lék cidofovir, především na léčbu virového zánětu oční sítnice, ale působí i proti virům pásového oparu či pravých neštovic.

Mít geniální objev v laboratoři je jedna věc, ale dostat lék k pacientům je věc druhá. A není to ze dne na den. Velké farmaceutické firmy zpočátku Holého látkám nevěřily. On ale našel klíčového spojence - belgického virologa Erika De Clercqa. Společně pak přesvědčili malou, tehdy vlastně neznámou americkou firmu Gilead Sciences.

Byl to risk, který se změnil v jeden z největších úspěchů v historii farmacie. Vznikly léky jako Viread či slavná Truvada, která dnes nejen léčí nakažené, ale funguje i jako prevence. Díky licenčním poplatkům tak začaly do pražského ústavu ÚOCHB proudit neuvěřitelné částky. V nejlepších letech šlo o více než dvě miliardy korun ročně. Peníze byly využívány na další rozvoj české vědy.

Profesor Holý získával uznání po celém světě. Mohl by se dávno přestat zabývat vědou a žít klidný život někde v luxusu, on však zůstal věrný svému jménu a laboratoři. Kolegové na něj vzpomínají jako na neskutečného dříče. V laboratoři byl prakticky pořád, věda pro něj nebyla prací, ale posláním. I když ho v závěru života trápily vážné zdravotní potíže a nemohl už manuálně pracovat s pipetou, do ústavu docházel dál. Konzultoval výsledky, směřoval svůj tým a do důchodu vlastně nikdy neodešel. Pracoval doslova do posledních chvil.

Byl po celý život neuvěřitelně skromný, o slávu nestál, rozhovory dával velice zřídka a mediální zájem o jeho osobu mu spíše vadil. Zatímco jeho patenty vydělávaly astronomické sumy, on dál jezdil do práce svou starou „škodovkou“. Místo dovolených uznával jako relax práci na zahradě, sbírání hlavolamů nebo vaření pro rodinu. A získané finanční prostředky považoval jen za prostředek k zajištění dalšího výzkumu.

Jeho práce měly globální dopad, proto byl několikrát nominován na Nobelovu cenu. Silně medializovaná byla nominace v roce 2008, kterou mnozí považovali za „hotovou“. Jenže profesor Holý cenu nezískal. Spekulovalo se o různých důvodech, protože ve výběru laureátů jsou různé nátlakové skupiny a politika, případně Nobelův výbor často preferuje základní teoretický výzkum před aplikovaným, který je zástupcem pro konkrétní léky, aby zřejmě nebyl obviňován z marketingové pomoci firmám, které za těmi léky stojí.

Ironií osudu je, že právě v onom roce 2008 Nobelovu cenu za medicínu získala rovnou trojice virologů, z nichž dva byli oceněni přímo za objev viru HIV, který způsobuje onemocnění AIDS. Svět tak tleskal těm, kteří zákeřný virus popsali, zatímco českého vědce, jehož léky tento virus v těle pacientů zastavují a zachránil tím mnoho životů, nechal stranou.

I bez švédské medaile se mu dostalo obrovských poct. Získal prestižní Descartesovu cenu Evropské unie, cenu Česká hlava, státní vyznamenání Medaili Za zásluhy a stal se čestným občanem Prahy 6. Jeho osud byl navíc tak fascinující, že se dostal i na divadelní jeviště. Slavné Dejvické divadlo, sídlící shodou okolností jen kousek od Holého ústavu, o něm uvedlo kultovní hru Elegance molekuly. Roli skromného chemika v ní geniálně ztvárnil Martin Myšička. Představení bývají beznadějně vyprodaná, což je snad ten nejkrásnější důkaz, že lidé na svého „nedoceněného hrdinu“ nezapomněli.

Profesor Holý zemřel v roce 2012. Ačkoliv si mnozí říkali, že by mohl Nobelovu cenu získat posmrtně, nestalo se tak, a ani se to stát nemůže: toto ocenění může získat pouze žijící osoba. Antonín Holý ale dostál i v tomto směru svému jménu, protože pro jeho mysl bylo určitě mnohem důležitější, kam se s jeho pomocí posunula věda a že jeho objevy zachraňují miliony životů i po jeho smrti. A kdo ví, možná jednou ponese Ústav organické chemie a biochemie Akademie věd České republiky jméno po svém pravděpodobně největším vědci. Nebyl by k tomu lepší čas než příští rok, kdy si připomeneme devadesáté výročí jeho narození?

Zdroje: Český rozhlas, ČT24, Wikipedia