Vražedná zelená: Barva, která zabíjela děti i císaře

Matildě Scheurerové bylo pouhých devatenáct let. Byla mladá, pracovitá a stejně jako tisíce dívek ve viktoriánském Londýně milovala módu. Vlastníma rukama vyráběla umělé květiny, které zdobily složité účesy, a róby dam převážně z vyšší společnosti. Každý den poprašovala jejich lístky zářivým zeleným práškem, aby vypadaly jako živé. Nikdo ji nevaroval.

Matildin konec v roce 1861 byl děsivý a rychlý. Při umírání zvracela jasně zelenou tekutinu a bělma jejích očí se zbarvila do stejného odstínu. Pitva odhalila, že její játra i plíce byly doslova nasycené jedem. Matilda nezemřela na mor ani neznámou nemoc. Stala se jednou z prvních známých obětí Scheeleho zeleně – barvy, pro kterou byla společnost ochotná platit lidskými životy.

Scheeleho zeleň byla jedovatá arsenová barva, používaná v 19. století v módě, interiérech i potravinářství. Tehdy symbol luxusu, dnes učebnicový příklad toxického designu. V roce 1775 přišel s tímto objevem švédský chemik Carl Wilhelm Scheele. Navždy tím změnil svět módy i designu. Namíchal pigment s nevídanou, sytou a překvapivě stálou smaragdovou barvou. Do té doby byly zelené odstíny spíše fádní a rychle bledly. Tento nový vynález byl jiný.

Vylepšená verze Scheeleho zeleně se začala průmyslově vyrábět v roce 1814 v německém Schweinfurtu (česky Svinibrod či Sviní Brod). Odtud pochází i počeštělý název svinibrodská zeleň. Ta byla jasnější, stálejší a bohužel také jedovatější. Tento smaragdový prášek (chemicky pojmenovaný jako acetoarsenitan měďnatý) byl prudký jed. Jeho využití bylo až děsivě univerzální: zatímco svět ho obdivoval jako luxusní barvivo na šaty, ve sklepech se běžně používal jako silný jed na krysy a tehdejší pyrotechnici jej také sypali do ohňostrojů, aby plamen zbarvili na modro.

Daň za tento objev platili jako první samotní dělníci. V továrně ve Schweinfurtu, a později i v Londýně museli vysušený jed drtit a prosívat, často bez ochranných pomůcek. Jemný smaragdový prach se na ně lepil tak, že jim barvil kůži i vlasy nazeleno a nešel smýt. Ještě horší však bylo to, co nebylo vidět – vdechování arsenu jim zaživa rozežíralo nosní sliznice a způsobovalo hluboké hnisavé vředy na těle

Zeleň se stala populární především ve viktoriánské Anglii, která se do ní okamžitě zamilovala. Pod novým plynovým osvětlením, které se tehdy začalo šířit do plesových sálů, působila tato barva téměř magicky. Obchodníci však řešili problém: německý název „svinibrodská“ zněl příliš tvrdě a venkovsky. Angličané ji proto z marketingových důvodů přejmenovali na pařížskou zeleň. Znělo to exkluzivně a evokovalo to světovou módu, ačkoli ironií osudu se stejná látka v pařížských stokách používala spíše k hubení krys než k okrase. Byla totiž levnější než samotný arsen.

Byl to paradox doby. Zatímco dámy v zelených róbách byly považovány za královny plesu, lékaři a chemici začali bít na poplach. V únoru 1862 publikoval uznávaný chemik August Wilhelm von Hofmann v deníku The Times mrazivou analýzu. Zkoumal jedny plesové šaty, na které bylo použito zhruba dvacet metrů zelené látky.

Výsledek šokoval i otrlé vědce. V jediných šatech se skrývalo přibližně 60 gramů čistého arsenu. Jedna žena tak na sobě nesla toxickou nálož, která by teoreticky stačila k usmrcení stovek lidí. Návštěvníci plesů sice látku nejedli, ale v přeplněných sálech vdechovali zvířený prach plný jedu. Pro představu: k usmrcení dospělého člověka stačí požití pouhých 0,2 gramu. Tanečníci přitom tuto toxickou látku vstřebávali každým nádechem přímo do plic a skrze sliznice.

Nešlo přitom jen o dýchání. Arsen v látce zákeřně reagoval s lidským potem. V přetopených sálech se tato směs měnila na žíravinu. Ženám se na ramenou a v podpaží tvořily hnisavé vředy, kůže rudla a slézala. Traduje se, že i pánové, kteří podlehli módě pestrých ponožek barvených kyselinami, končili s rozleptanou kůží na nohou. Pro krásu se tehdy netrpělo obrazně, ale doslova.

A pokud si myslíte, že horší už to být nemohlo, pak vězte, že to nejděsivější se odehrávalo doma.

Před „vražednou zelenou“ nebylo úniku ani v bezpečí domova. Viktoriánská éra touto barvou doslova posedla interiéry. Arsen se tak dostal do sametových závěsů, čalounění křesel, a dokonce i do koberců. Nejtragičtější dopad měla tato móda na ty nejmenší. Výrobci bez váhání barvili Scheeleho zelení i dětské hračky. Děti si hrály s jasně zelenými dřevěnými kostkami či olověnými vojáčky. A protože malé děti strkají vše do úst, otravy nebyly výjimkou.

Hrůznou kapitolou byly i vánoční svátky. Zelené svíčky, které měly dotvářet atmosféru, při hoření uvolňovaly do vzduchu toxický oxid arsenitý. Celé rodiny tak trávily Štědrý večer v neviditelném mraku jedu a vánoční nevolnosti byly častým jevem.

Zatímco lidé umírali, byznys kvetl. Slavný designér William Morris, jehož tapety s rostlinnými motivy jsou ikonické dodnes, byl zároveň akcionářem v měděných dolech, které patřily k největším producentům arsenu ve světě. Kritiku lékařů veřejně odmítal jako hon na čarodějnice. Zlom údajně nastal až v okamžiku, kdy v Buckinghamském paláci onemocněl po noci v zeleném pokoji významný host. Podle dobových svědectví nechala královna Viktorie následně veškerou zelenou výzdobu strhat a spálit.

Tapety (či výmalba) se o desítky let dříve zřejmě staly osudnými i nejslavnějšímu vyhnanci historie – Napoleonu Bonapartovi. Císař zelenou barvu miloval a nechal si jí vyzdobit svůj dům Longwood House na Svaté Heleně. Ve vlhkém ostrovním klimatu začaly tapety plesnivět, což uvolňovalo do vzduchu vysoce toxický plyn (trimethylarsin), typický svým česnekovým zápachem.

Tapety však zřejmě nebyly jediným hřebíčkem do jeho rakve. Napoleon trpěl komplexy z malého vzrůstu a začínající plešatosti. To ho pravděpodobně vedlo k dlouhodobému užívání tzv. Fowlerova roztoku – populárního léku, který obsahoval arsen a měl bránit vypadávání vlasů. Císař tak arsen dýchal ze stěn a zároveň ho dobrovolně pil.

Často se uvádí, že zemřel na rakovinu žaludku, nebo zánět jater. Samotný arsen k tomu mohl přispět. Analýzy jeho vlasů provedené v moderní době prokázaly extrémně vysoké hodnoty jedu.

Zatímco dnes jsou výrobky všeho druhu opatřeny varováními a bezpečnostními piktogramy, kterým se často smějeme, v 19. století chyběla upozornění i u těch nejjedovatějších surovin. Zákazník byl pokusným králíkem výrobců, kteří se hnali jen za financemi. Scheeleho zeleň se stala jedním z nejvýraznějších příkladů selhání průmyslu a regulace v Evropě 19. století. Právě absence pravidel vedla k tomu, že se jedovatá barva dostala i tam, kde to zní dnes naprosto neuvěřitelně – přímo na talíř.

Touha po estetice byla v cukrářství silnější než rozum. Výrobci běžně používali měděnku a Scheeleho zeleň, aby vytvořili dokonale zelené lístky z marcipánu nebo ozdoby na dorty. Vrcholem tragédie se stal případ v anglickém Bradfordu v roce 1858. Cukrář chtěl ušetřit a nastavit hmotu na peprmintové pastilky levnou sádrou.

Lékárníkův asistent mu však omylem vydal sud s pěti kilogramy oxidu arsenitého. Nejednalo se přímo o pařížskou zeleň, ta by vznikla až s přimícháním mědi, ale výsledkem bylo dvacet mrtvých a stovky přiotrávených osob, převážně dětí. Teprve podobné hromadné tragédie donutily zákonodárce jednat. Postupně se zaváděla přísnější pravidla pro nakládání s jedy a zároveň se více dohlíželo na šizení potravin a přidávání různých levných náhražek.

Odpůrci zelené barvy se možná při čtení těchto řádků radují, protože ji neměli nikdy rádi, ale svinibrodská zeleň nebyla jedinou hrozbou. Cukráři v honbě za ziskem falšovali i žlutou! Aby pečivo vypadalo poctivě a plné vajec, barvili těsto královskou žlutí - sulfidem arsenitým, případně olovnatou chromovou žlutí. Zákazník si pochutnával na krásně žluťoučkém pečivu, zatímco mu olovo a arsen ničily vnitřnosti.

Pokud jste četli slavný román Jméno růže od Umberta Eca, jistě si vybavíte mnichy, kteří umírali s černými prsty po listování v otrávené knize. Dlouho se mělo za to, že jde o fikci. Realita však ukázala opak.

Vědci z Univerzity jižního Dánska nedávno zkoumali tři historické svazky ze 16. a 17. století. Původně pomocí rentgenu hledali texty ukryté ve vazbách, ale přístroje spustily varování. Zelený pigment na obálkách byla čistá pařížská zeleň. Knihovníci a čtenáři tak po staletí doslova drželi v rukou jed. Podobné toxické poklady leží dodnes v archivech a knihovnách.

Zelená smrt se objevila i v umění. Pařížskou zeleň milovali impresionisté, právě kvůli tomu, že se jednalo o jedinou barvu, která si zachovala svoji intenzitu. Spekuluje se, že dlouhodobá expozice arsenovým barvám mohla přispívat k jejich zdravotním potížím, ať už šlo například o Monetův šedý zákal nebo Van Goghovy psychické stavy.

Příběh „vražedné zelené barvy“ je jen špičkou ledovce. Viktoriánská marnivost neznala mezí. Ženy, které toužily po bledé pleti a odstranění pih, používaly líčidla plná olova a arsenu. Pleť se sice na chvíli vyhladila, ale po čase začala šednout, vysychat a uživatelky trpěly krutými bolestmi břicha.

A ušetřeni nebyli ani pánové. Kdo miloval plstěné klobouky, vystavoval se účinkům rtuti, která se používala ke zpracování kožešin. Výsledkem byl třes, vypadávání zubů a poškození mozku – odtud pochází slavný anglický výraz „mad as a hatter“ (šílený jako kloboučník), který zpopularizovala i Alenka v říši divů.

Autor „svinibrodské zeleně“ Carl W. Scheele sice namíchal smrtící látku, ale také objevil mnoho důležitých prvků. Zemřel však v pouhých čtyřiceti dvou letech. K jeho brzké smrti přispěl zlozvyk ochutnávat chemikálie, které objevil. Osudnou se mu pravděpodobně stala otrava rtutí.

Jiní chemici ale později hledali záchranu. Už v polovině 19. století se objevila tzv. Guignetova zeleň – oxid chromu, který byl stálý a bezpečný. Definitivní tečku za dobou jedovou pak udělalo 20. století s objevem ftalocyaninové zeleně. Ta je levná, odolná a naprosto netoxická. Dnes ji najdete ve všem: od plastů přes tiskařský průmysl až po drogerii.

Scheeleho zeleň je dnes považována za jeden z nejnebezpečnějších pigmentů v dějinách a slouží jako varování, kam může vést spojení módy, chemie a absence regulace. Převážně za módní výstřelky se tehdy neplatilo penězi, ale skutečně zdravím.

Zdroje: Mad As a Hatter, Bradford 1858, ČT24, Svinibrodská zeleň, Historic UK,