Článek
Během teplého letního večera krátce po dvacáté hodině cestovalo v tramvaji mezi Mostem a Litvínovem několik cestujících. Vystaveni letnímu vedru netušili, že se během několika minut stanou nejen svědky ohromné exploze, ale i obětmi. O něco větší štěstí měla devatenáctiletá uklízečka Uršula Fleisnerová, která stála na zastávce nedaleko chemické továrny. Nejprve odtamtud uslyšela silný hukot, o chvíli později si všimla mlžného oparu kolem vrátnice. Rozhodla se upozornit vrátnou. Ta ji odpověděla, že už se něco podobného stalo asi před hodinou a že se nic neděje.
Přesně ve dvacet hodin a devět minut se ozvala dutá rána, kterou o vteřiny později následoval ohlušující výbuch. Mladá uklízečka měla štěstí, že v té chvíli procházela podchodem a tlaková vlna se jí vyhnula. Takové štěstí však neměli cestující zmíněné tramvaje, která právě projížděla kolem. Cestující později vypověděli, jak z továrny nejprve vyšlehl plamen, někteří začali na řidiče tramvaje volat, ať rychle pokračuje dál, bylo však pozdě. Obrovská tlaková vlna po výbuchu smetla tramvaj, cestující popadali na podlahu, rozbilo se mnoho oken a vyvrátily se i dveře.
Tramvaj po výbuchu
Spojenecké nálety
Výstavba chemické továrny v Záluží u Mostu probíhala za první republiky. Před devadesáti lety zahájila svůj provoz. Po pouhých čtyřech letech (po Mnichovské dohodě) připadlo celé Mostecko pod Třetí říši a s tím souvisí i rozšiřování celé továrny. Kvůli tomu vzniklo v blízkém okolí několik zajateckých a pracovních táborů. Ještě před válkou došlo k „prvnímu rýpnutí“ do země, kterého se zúčastnil samotný Konrád Henlein, sudetoněmecký politik, Gruppenführer SS a říšský poslanec.
O tři a půl roku později začaly nacisté z továrny expedovat první cisterny s benzinem. Továrna nabyla během druhé světové války pro armádu Třetí říše na důležitosti. O tom věděla i spojenecká vojska, proto se továrna opakovaně stala cílem náletů. Přes dvě stovky bombardérů ji z velké části zničilo při náletu v lednu 1945. Němci ji opravit do konce války nestihli, ale první poválečný a opět československý benzin byl vyroben již během června.
V padesátých a šedesátých letech došlo postupně i ke zbourání části obce Záluží. Z původního hnědého uhlí se přešlo na výrobu lihu ze sovětské ropy. Definitivní zánik samotné obce je pak datován až po výbuchu továrny, kdy byly chemické závody dále rozšiřovány. Záluží je dnes součástí Litvínova.
Laxní přístup a dovolená
Devatenáctého července letošního roku uplyne přesně padesát let od děsivé tragédie, ke které nemuselo vůbec dojít. Již v srpnu roku 1972 byli techničtí pracovníci údržby upozorněni na vadná a rezavějící kolena potrubí. O pravdivosti tohoto tvrzení se přesvědčí samotný mistr údržby Rytich o rok a půl později, v lednu 1974. Při plánované údržbě je odmontováno jedno z kolen, které se na dílně pokouší opravit svářeč. Koleno však při chladnutí praskne. Údržbáři namontují koleno nové a nadřízení rozhodnou o výměně zbývajících tří kolen. A tady se dostáváme k nekonečným průtahům.
Technička údržby Brožová sice ve skladu objeví patřičné náhradní díly, které jsou ale blokovány pro jiný provoz. Další kusy by samozřejmě mohl zajistit nákupčí, s tím má však Brožová osobní spory a nechce s ním mluvit. Jedno koleno ze tří si zajistí mistr údržby Rytich. S „velkou slávou“ je vyměněno během odstávky „pouhé“ čtyři měsíce poté – v květnu. Zbývá sehnat další dvě chybějící kolena. Do celé situace se vměšuje nadřízený technik Pomykal a radí Rytichovi, aby „nenápadně přenesl“ povalující se koleno, které leží bez povšimnutí v areálu podniku. To nakonec prý z vlastní iniciativy zajistí Brožová a údržba jej vymění v polovině června, měsíc před katastrofickým výbuchem.
Ve stejný den objedná Rytich u nákupčího tři kolena, jedno kvůli výměně, další dvě jako náhradní. K dispozici jsou o týden později, jenže Rytich nejprve do konce června zaskakuje za kolegy v provozu mazutu a následně je prvních čtrnáct dní v červenci na dovolené. Nikdo jiný výměnu neprovede, dokonce ani Rytichovi nesdělí, že jsou kolena připravena na skladě. Po návratu do práce se k výměně nedostane, protože není naplánována technologická přestávka. A tak v pátek 19. července 1974 po dvacáté hodině večer poslední nevyměněné a poškozené koleno praská.
Výbušná směs se valí z potrubí směrem k provozu pyrolízních pecí. Následoval výbuch, který poškodil velkou část továrny a blízkého okolí, následná tlaková vlna se šířila několik kilometrů, celkově poškodila přes tři stovky objektů. Experti později spočítali, že výbuch měl sílu dvacet až třicet tun TNT (přibližně desetina při výbuchu v Černobylu). Kam oko dohlédlo, všude řádil požár. Na místo během několika minut dorazilo přes dvacet jednotek hasičů, přesto bojovaly celkem čtyři dny, než se jim podařilo překonat to nejhorší.
Během exploze zemřelo na místě patnáct dělníků z řad odpolední směny obsluhy továrny, šestnáctý pak druhý den v nemocnici. Ač se to zdá neuvěřitelné, v projíždějící tramvaji nikdo nezemřel, ale většina cestujících byla více, či méně vážně zraněna. Zemřel však náhodný kolemjdoucí Petr Piskač, který téhož dne slavil dvacáté narozeniny. Čekal na autobusové zastávce u továrny, dokonce si přišel na vrátnici připálit cigaretu. Vtom však zevnitř vyběhl někdo z obsluhy a křičel, ať cigaretu okamžitě típne a běží pryč, jestli se chce zachránit. Ačkoliv cigaretu uhasil, následně prý prolétl oknem. Několik dní pobyl v nemocnici, kde byl při vědomí, vypovídal, a dokonce jej navštívila rodina, přesto se stal tři dny po explozi sedmnáctou obětí.
Ačkoliv se hasičům podařilo požár zlikvidovat, ještě několik týdnů po explozi následovaly menší výbuchy zbytky plynů v areálu. Při uklízecích pracích pak v pátek třináctého září zemřela osmnáctá oběť. Tou byl Jan Lienert, kterého při rozřezávání přitiskla ke zdi uvolněná konstrukce.
Manipulace StB a záměna obětí
Vyšetřování výbuchu proti sobě postavilo výpovědi tří hlavních podezřelých. Mistra Ryticha, nadřízeného technika Pomykala a techničku Brožovou. Všichni se snažili házet vinu na ostatní tím, co byla a nebyla náplň jejich práce, a že nevěděli o havarijním stavu potrubí. Vyšetřovatelům se však podařilo zajistit mnoho důkazů, mezi nimi i dva roky starý dokument, ve kterém se na problém s koleny upozorňovalo. Jak to tehdy v socialistickém bloku bývalo, Státní bezpečnost se zaobírala myšlenkou, zda výbuch nebyl proveden agenty cizí rozvědky. Podezření se nepodařilo prokázat, a tak byli odsouzeni k trestu vězení Pomykal s Rytichem na dvacet sedm měsíců a Brožová „pouze“ na osmnáct měsíců.
Velký problém znamenala identifikace obětí. Téměř měsíc byl pohřešován František Burda. Stejnou dobu trvalo Státní bezpečnosti, než zjistila totožnost nalezeného těla. Ačkoliv měl dotyčný u sebe v ošacení dopis se svým jménem a jiná oběť se tak nejmenovala, teprve spolu-projekcí lebky a fotografie byl identifikován Zdeněk Bartásek. Nastal další problém: jeho rodina jej nechala již zpopelnit a pohřbít. Dalším vyšetřováním se zjistilo, že došlo k záměně těl. Ne však v jednom případě, ale dokonce ve čtyřech případech.
Celý omyl se snažila StB tajit, proto informaci sdělila jen dvěma rodinám. O další se postarali tajně – přemístili již pohřbené urny, dodatečně provedly úpravy v pitevních protokolech, aby vše sedělo podle skutečnosti. „Socialistický“ laxní přístup k práci nepanoval tedy pouze na pracovišti továrny, ale i u Státní bezpečnosti.
Zdroj: Wikipedia, Badatelé - první článek, druhý článek
