Raketová pošta vozila slepice i dopisy. Bláznivý nápad zkoušeli Češi i Američané

Představte si to: vybíráte si zboží na svém oblíbeném zahraničním e-shopu, objednáte, zaplatíte a místo typických dvou nebo tří týdnů čekání se za několik desítek minut ozve zlověstný hvízdavý zvuk. Otevřete dveře a na prahu leží zásilka, která se právě snesla na malém padáčku. Rozbalíte ji a rovnou si užíváte objednané zboží. Nemyslitelné? Částečně. Pravděpodobně byste se při takové dodávce nedoplatili. Ne snad kvůli samotnému expresnímu poštovnému, ale spíše kvůli následkům, kdy by taková raketa omylem přistála například ve vaší střeše nebo okně.

Ačkoliv by se mohlo zdát, že doručování balíků vzduchem je čistokrevný nápad z pera tvůrců nedoceněného českého génia Járy Cimrmana, historie zná i mnohem starší experimenty. Už v roce 1810 totiž německý spisovatel Heinrich von Kleist zcela vážně navrhoval střílet dopisy z Berlína do Vratislavi pomocí pevnostního dělostřelectva. Během válečných konfliktů se tajné depeše nakonec opravdu běžně vkládaly do dutých dělostřeleckých granátů a vystřelovaly přes nepřátelské linie. Zatímco zmačkaný papír takový transport přežil, jakékoliv reálné zboží by obrovské přetížení při výstřelu spolehlivě změnilo v prach.

Historická realita mnohem šetrnější raketové pošty je ale ještě zajímavější. Skutečný průkopník této myšlenky se u nás jmenoval Ludvík Očenášek. V březnu roku 1930 – tedy v době, kdy rakety znamenaly buď pouťový ohňostroj, nebo nepřesnou zbraň – uspořádal na pražské Bílé Hoře sérii revolučních pokusů. Odpaloval zde vlastní rakety a ty nejúspěšnější dokázaly vyletět do výšky přes jeden a půl kilometru. Očenáškovým snem nebyla válka, ale stratosférická raketová pošta. Ačkoliv první doloženou doručovací raketu na světě odpálil až o rok později (v únoru 1931) rakouský inženýr Friedrich Schmiedl, který přepravil 102 dopisů mezi horskými vesnicemi, Očenáškovy vize byly mnohem větší. Věřil, že rakety budou doručovat balíčky až na americký kontinent.

Tento sen ale tvrdě narazil. Očenášek, který byl aktivní v odboji už za první světové války, si uvědomoval, co by nacistické Německo s jeho raketovým výzkumem udělalo. Aby zabránil zneužití svého díla pro vojenské účely Třetí říše, veškeré plány na prahu druhé světové války tajně zazdil a s pokusy ze dne na den přestal.

Počátek třicátých let však lákal k výzkumu a pokusům s doručováním poštovních zásilek nadšence v celé Evropě. Byla to jakási módní vlna, dnes bychom řekli virál. Již v dubnu 1931 odpálil první německou poštovní raketu u jezera Dümmer například Reinhold Tiling. Pozadu nezůstali ani v Holandsku, odkud se dochoval dokonce filmový záznam. Zkouška proběhla 5. ledna 1935 na pláži v Katwijk aan Zee.

Po první světové válce nastal v raketovém odvětví obrovský boom především v Německu. Versailleská smlouva mu totiž vývoj raket nijak nezakazovala. Na scéně se tak objevil kuriózní hrdina naší historie, německý inženýr Gerhard Zucker. Ten v roce 1934 emigroval do Británie, kde poštovnímu úřadu nabídl vybudování flotily raket.

Z prestižního projektu ale byla mezinárodní ostuda. Obě jeho extrémně drahé rakety, financované britskými daňovými poplatníky, měly překonat vzdálenost mezi skotskými ostrovy Harris a Scarp. Místo toho efektně explodovaly vysoko ve vzduchu. Britové Zuckera okamžitě vyhostili jako šarlatána. Doma v Německu ho čekalo mnohem horší přivítání. Byl obviněn ze špionáže a skončil v koncentračním táboře. Důvod byl prostý – drze totiž prodával vstupenky na veřejné odpalování raket, které vůbec neměl v úmyslu předvést.

Během druhé světové války sloužil Zucker u Luftwaffe pouze jako běžný poddůstojník, k elitnímu vývoji ho nepustili. Po válce se v západním Německu živil jako obchodník s nábytkem. Vášeň pro rakety v něm ale doutnala dál a skončila tragédií. V květnu 1964 zabil jeho zpackaný odpal na hoře Hasselkopf tři přihlížející, což vedlo k okamžitému zákazu civilního výzkumu v celé zemi.

Kde ale raketová pošta neskončila v plamenech? Překvapivě v Britské Indii. Zdejšímu nadšenci Stephenu Smithovi se v roce 1944 podařilo úspěšně přepravit historicky první poštovní balík. Tento muž se navíc nezalekl ničeho – je historicky doloženo, že už v roce 1936 do svých poštovních raket posadil živého kohouta, slepici a dokonce i hada. Zvířata let přes řeku ve zdraví přežila.

Zatímco indické experimenty přinesly první reálné doručení, největší mediální divadlo sehrály USA během studené války. V červnu 1959 odpálil americký poštovní úřad s ministerstvem obrany z paluby ponorky USS Barbero armádní střelu Regulus I.

V jejích útrobách se tísnily tři tisíce dopisů. Tehdejší ředitel pošty Arthur E. Summerfield byl absolutně nadšený. Nejenže jako odesílatel adresoval zásilky světovým státníkům, ale prezidentu Eisenhowerovi sebevědomě tvrdil, že dříve, než člověk stane na Měsíci, budou balíky létat raketovou rychlostí. Skutečnost ale byla mnohem pragmatičtější – šlo o demonstraci americké technologické převahy před Sovětským svazem.

Projekt nakonec potopil strach. Žádný politik nemohl riskovat, že poštovní střela selže a zasáhne civilní oblast. A popravdě, můžeme za to být rádi. Kdyby se dnes z čistého nebe ozval hvízdavý zvuk a na dům se řítila raketa, těžko bychom zjišťovali, jestli nám balíček posílá kamarád, nebo nepřítel.

Technologičtí vizionáři ale nedají raketám spát. Možná je vyprovokoval film The Rocket Post (2004) mapující absurdní ostrovní fiasko Gerharda Zuckera, protože hned v prosinci 2005 provedla společnost XCOR Aerospace úspěšný test. Její pilotovaný letoun EZ-Rocket přepravil poštu mezi kalifornskými městy. Plány jdou ještě dál – v budoucnu by mohl být ultraelitní balíček doručen na jakékoliv místo na planetě za 30 až 45 minut.

A pokud selžou i moderní rakety? Fyzikové si už pohrávají s myšlenkou kvantové teleportace. Ačkoliv by se nám všem líbilo přemisťovat věci lusknutím prstu jako v Bradavicích z Harryho Pottera, věda zatím dokáže kouzlit pouze s elementárními částicemi. Na to, že si vytoužený balíček z Číny prostě „přemístíme“ přímo na stůl do obýváku, můžeme ještě dlouho zapomenout.

Do té doby nám zkrátka nezbývá, než si pěkně postaru pár týdnů počkat na kurýra.

Zdroje: Postalmuseum, valka.online.cz, Wikipedia - Očenášek, G. Zucker, Raketová pošta, Astronautix