Krev, oheň a pád. Olympiáda 1956 začala scénou, kterou televize neměla ukázat

Když se zimní olympijské hry po sedmdesáti letech vrací do italské Cortiny d'Ampezzo, vrací se i vzpomínky na jedny z nejtvrdších her v historii. Toto malebné místo v Dolomitech na svou premiéru čekalo dlouho – původně mělo hostit sportovce už v roce 1944, ale druhá světová válka rozhodla jinak. Když se oheň konečně rozhořel v roce 1956, svět byl úplně jiný.

Hry v Cortině byly v mnoha ohledech revoluční, ale také prokleté. Přinesly technický pokrok, který se okamžitě obrátil proti organizátorům, a momenty, kdy šlo sportovcům doslova o život. Bezpečnostní standardy tehdy prakticky neexistovaly a mnoho tratí by dnešní přísnou homologací vůbec neprošlo.

Hlavním hrdinou a zároveň padouchem se stala televize. Často se vzpomíná na Berlín 1936, kde Hitlerova propaganda poprvé experimentovala s natáčením. Tehdy ale šlo o záznamy pro kinosály. Italská Cortina v roce 1956 přinesla zlom: díky novince zvané Eurovize šel signál živě přímo do obýváků milionů diváků po celé Evropě.

Televize byla na prvním místě. Podle ní se vše upravovalo. Dokonce i orientace stadionů: hlavní tribuna byla postavena speciálně tak, aby slunce nesvítilo do objektivů kamer a diváci u obrazovek měli dokonalý obraz. Tlak na technickou dokonalost si ale vybral svou daň hned v prvních minutách.

Italové chtěli show. A dostali ji, ačkoliv v jiné podobě, než čekali. Rychlobruslař Guido Caroli vjel na stadion s olympijskou pochodní, aby stylově zapálil oheň. Jenže při generálce na ledě nebyla jedna věc, která tam při ostrém startu kvůli přenosu přibyla – černé televizní kabely.

Před zraky celého světa se Caroliho brusle zasekla o kabel a nosič ohně se poroučel k zemi. Byl to moment jako vystřižený z filmů o smolném panu účetním Fantozzim, jenže tohle nebyla komedie, ale přímý přenos. Na okamžik se zdálo, že oheň zhasne.

Caroli instinktivně pochodeň stále držel v ruce a plamen zachránil, trapas byl ale na světě. Světoví novináři si na tom smlsli a druhý den plnily titulky zprávy o „hořícím muži na ledě“ a „pádu muže do plamenů“. Byla to snad první virální nehoda v dějinách sportu.

Televize se tehdy stávala mocnou zbraní i pro propagandu. Zatímco Východ chtěl ukázat sílu, Itálie prožívala poválečný hospodářský zázrak a chtěla světu předvést „sladký život v luxusu“. Na hrách tak byly vidět drahé kožichy, šampaňské, sluneční brýle a moderní automobily. Automobilka Fiat dokonce organizátorům poskytla celou flotilu vozů, což byl na tu dobu nevídaný počin, který předznamenal éru velkých sponzorů.

Symbolem tohoto luxusu se stala herečka Sophia Loren, která zářila na tribuně jako neoficiální tvář her. Nejvíce si její přítomnost užil norský lyžař Hallgeir Brenden – nejenže vyhrál zlatou medaili, ale později dostal od italské divy i polibek, který mu záviděl celý svět.

Polibek by si jistě za svůj výkon vysloužila i rakouská legenda Toni Sailer. Pozdější herec, kterému se přezdívalo „Černý blesk z Kitzbühelu“, předvedl absolutní dokonalost: vyhrál všechny tři sjezdové disciplíny. Jeho dominanci potvrdil i fakt, že vyhrál na klasických dřevěných lyžích. Byla to jejich labutí píseň – hned po Cortině začaly sport ovládat kovy a lamináty, ale Sailer ještě naposledy dokázal, že dřevo a talent jsou neporazitelná kombinace. V obřím slalomu zvítězil s vysokým náskokem 6,2 sekundy, což je rekord, který se na olympiádě už nikdy nezopakoval.

Zatímco Sailer slavil, americká krasobruslařka Tenley Albrightová prožívala drama. Tehdy se bruslilo pod širým nebem a na kvalitu přírodního ledu se nehledělo tak přísně jako dnes. Albrightová dva týdny před startem své soutěže najela do hluboké rýhy. Levá brusle jí vyletěla a v plné rychlosti se zasekla do pravé nohy. Čepel projela kůží. Zastavila se až o kost.

Zranění bylo devastační. V dnešní době by ji lékaři zřejmě nepustili ani z lůžka, ale v roce 1956 měla v rukávu trumf – svého otce, špičkového chirurga. Ten během dvou dnů přiletěl z USA, ránu vyčistil a sešil ji speciálním stehem tak, aby vydržela extrémní zátěž.

Albrightová, která se k bruslení dostala v dětství náhodou jako k rehabilitaci po obrně, ukázala neuvěřitelnou vůli. Nejenže nastoupila, ale s čerstvě sešitou tepnou získala zlato. Bylo to tehdy naposledy v historii, co se o olympijské kovy bojovalo pod širým nebem.

Naproti italskému luxusu a americkému hrdinství však stál chladný „východní výkon“. Sověti brali původně olympiádu jako „buržoazní zábavu“ a pořádali vlastní Spartakiády. Politické změny však přinesly i změnu pohledu: využití sportovců jako propagandy.

Právě v Cortině poprvé vtrhl na scénu zimních olympijských her Sovětský svaz a okamžitě změnil poměry sil. Zatímco západní sportovci byli stále oficiálně amatéři, sovětská výprava fungovala na bázi státem placených profesionálů, což vytvářelo nerovné podmínky. Hokejisté SSSR, trénovaní jako stroje, utnuli dlouholetou nadvládu Kanady a zahájili éru „Rudé mašiny“, která pak dominovala světovému hokeji desítky let (hokejová sborná do rozpadu Sovětského svazu nezískala zlato na ZOH pouze dvakrát – v obou případech je porazili hokejisté USA).

Italská olympiáda ukázala světu víc než jen sport. Ukázala bolest, chyby, krev i politiku – a televizní kamery už od té doby nikdy neuhnuly pohledem. Svět byl tehdy rozdělený Železnou oponou, ale sport přinesl paradoxy. Zatímco Německo už bylo politicky rozťaté na Západ a Východ, Mezinárodní olympijský výbor sportovce donutil startovat pod jednou vlajkou v rámci „Společného německého družstva“.

Naopak pro československou výpravu přinesla olympiáda zklamání. Naši sportovci odjížděli bez medaile. Nutno podotknout, že to ale byla poslední zimní olympiáda v historii Československa, na které jsme nezískali žádnou medaili. Od té doby českoslovenští sportovci vybojovali vždy alespoň nějaký cenný kov.

Revoluční byly hry i pro ženy. Italská sjezdařka Giuliana Minuzzo se stala vůbec první ženou v historii, která skládala olympijský slib. Do té doby to byla výsada mužů.

Jestli budou i letošní zimní olympijské hry v Miláně a Cortině d’Ampezzo něčím přelomové a historické, to se dozvíme už za několik dní. Slavnostní zahájení je naplánováno na 6. února 2026.

Zdroje: Cortina olimpiadi, Wikipedia, Olympics.com