Socialistické zemědělství ovlivnil Mičurin a Lysenko. Místo výnosů počítali škody

Každý z nás jistě zná nějakého „mičurina“ či „mičurince“, který se možná až s přehnaným nadšením věnuje zahrádkaření, kde často zkouší neověřené metody, experimentuje s roubováním a pokouší se vyšlechtit nové odrůdy. Předobrazem tohoto leckdy mylně hanlivého pojmenování byl skutečný ruský samouk, botanik a šlechtitel Ivan Vladimirovič Mičurin. Jeho metody a objevy sice občas narážely na „slepé uličky“, ale podařilo se mu vytvořit přes tři sta (často se uvádí i dvakrát více) nových odrůd rostlin. Bohužel se jeho osobnosti chopila sovětská propaganda, která svým způsobem vytvořila tomuto géniovi kult osobnosti. Na jeho některé metody navázal ukrajinský agronom Trofim Děnisovič Lysenko, pod jehož vedením se však socialistická věda stala obětí ideologie a Čínu dovedl k hladomoru.

Mičurin se narodil v roce 1855 do malé šlechtické rodiny. Než dospěl, přišel o svoje rodiče i některé sourozence. Od otce se však již v dětství naučil péči o stromy, keře a rostliny na zahradě, a také o včely. O sirotka se starali příbuzní, také nadšení zahrádkáři. Po základní škole nastoupil na gymnázium, ale prý pro neúctu k autoritám byl vyloučen. K tomu nahrává fakt, že později nastoupil do zaměstnání na železnici, kde měl také problémy s autoritami. Po několika letech se oženil a narodili se mu dvě děti. Aby rodinu uživil, začal si přivydělávat opravou drobných mechanických přístrojů. I přesto měl čas na zahradničení. Dokonce si pronajal pozemek, na kterém experimentoval a postupně jej zaplnil šesti stovkami ovocných a bobulovitých rostlin.

Když byl pozemek plný, zakoupil nový, mnohem větší. Na něm vytvořil jednu z prvních šlechtitelských školek v Rusku. Jeho hlavním cílem bylo přizpůsobit ovocné stromy drsným podmínkám ruského klimatu. Domníval se, že se rostliny mění vlivem prostředí. V té době totiž ještě zdaleka nebyla rozšířena a potvrzena Mendelova myšlenka dědičnosti. Mičurin své vlastní myšlenky a pokusy shrnul do několika vědeckých prací. Ačkoliv obor nestudoval, svojí pracovitostí, péčí a nadšením dokázal zaujmout i ve Spojených státech, odkud mu přicházelo mnoho nabídek na zaměstnání a odkup sbírky rostlin. Mičurin však odmítl.

Po svržení cara se v říjnové revoluci roku 1917 chopili vlády komunisté. Mičurin nabídl nové vládě své služby. Radil tak zemědělským odborníkům nejen v pěstování, ale i v chovu. Jeho vlastní pozemky a školky byly sice zestátněny, komunisté jej však ponechali jakýmsi správcem. Měl tak nadále možnost experimentovat. Postupně nabýval na významu on i jeho instituce. Nejvíce ocenění získal na sklonku svého života, když se jeho instituce stala Ústřední genetickou laboratoří I. V. Mičurina, on sám získal Leninův řád a čestné členství Akademie věd Sovětského svazu. Naštěstí se Mičurin nedožil toho, co následovalo po jeho smrti v roce 1935

Sovětská propaganda využívala jeho objevů a známosti ve světě, zvláště po druhé světové válce, kdy měli Sověti v socialistických satelitních státech své poradce. Šířila jeho myšlení, často však šla opačným směrem, protože nedbala nových, moderních závěrů. V padesátých letech po něm dokonce v Bulharsku pojmenovali město Carevo. Mičurinových myšlenek se zvláště chopil ambiciózní politik Trofim Lysenko. Podle všeho se ti dva nikdy nepotkali, přesto o více než čtyřicet let mladší Lysenko tvrdil, že je Mičurinovým žákem. Narozdíl od věhlasného experimentátora a praktika byl spíše teoretikem. Až do svých třinácti let byl negramotný, později mu bolševická revoluce přinesla nové příležitosti a mezi soudruhy byl oblíbený. V duchu revoluce, která zastávala myšlenku, že člověk se formuje dle prostředí, prosazoval stejné změny i v rámci biologie. Naprosto popřel klasickou genetiku, tvrdil, že nabyté vlastnosti se dědí. Proč byl nakonec tolik let na vrcholu? Protože si jej oblíbil samotný Stalin.

Sovětským svazem zmítal začátkem třicátých let hladomor, proto jakékoliv návrhy na zvýšení výnosů byly vlastně ihned zaváděny systémem pokus – omyl. Lysenkovy experimenty byly bizarní. Snažil se například přeměnit pšenici na žito tím, že ji vystavoval extrémním podmínkám. Tvrdil, že z ječmene lze vypěstovat oves a že roubováním lze měnit genetické vlastnosti rostlin. Jeho pojetí jarovizace, tedy vystavení semen či rostlin dlouhodobému chladu pro následný rychlejší růst, v celkovém měřítku nakonec způsobil katastrofální ztrátu úrody. Ovocné stromy prý nechal zcela zahrnout sněhem, aby tak dříve začaly plodit. Nejenže se jednalo o nákladné provedení, ale mnoho stromů bylo zcela zničeno či poškozeno. V nejledovějších oblastech Ruska na Sibiři v permafrostu se snažil o pěstování nejen obilovin, ale i citrusů. Plánoval zde vytvořit obrovské „farmy“.

Lysenko měl samozřejmě mnoho odpůrců. Byli likvidováni jak v samotném Sovětském svazu, tak i v dalších socialistických státech. Přísně trestáni ale byli i samotní vykonavatelé, zemědělci, sadaři a další, kteří považovali některá nařízení za zcestná a postavili se proti nim. V Československu se „lysenkismus“ stal povinným učením na vysokých školách i v zemědělské praxi. Mnoho tehdejších zahrádkářů nevědomky aplikovalo tyto myšlenky a způsoby, protože se o nich zkrátka dozvěděli z odborné literatury, denního tisku či rozhlasu. Samotný Lysenko byl u nás zprvu oslavován. V Brně mu Vysoká škola zemědělská udělila čestný doktorát, stal se také čestným členem Československé akademie zemědělské. V roce 1960 dokonce Československo navštívil. Brzy na to byl však odsuzován.

Jeho popularita pomalu klesala. Slibované vysoké výnosy se nekonaly a čím dál častěji se objevovali noví kritici. Na pomyslné vidle si naběhla i Čínská lidová republika pod vedením Mao Ce-tunga, když zavedla Lysenkovy metody v roce 1958. Katastrofální výsledky přispěly o rok později k velkému čínskému hladomoru. Trofim Lysenko však ve vrcholných funkcích zůstal až do roku 1965. Přečkal smrt Stalina, vydržel celé období Chruščeva, ale po nástupu Brežněva a zhodnocení katastrofálních výsledků Lysenkovy práce byl konečně odvolán. Následné vyšetřování odhalilo jeho podvody a tajné metody, respektive experimenty. Zjistilo se, že dokonce falšoval některé výzkumy a zatajoval informace. Ještě mnoho let trvalo, než se zemědělství v Sovětském svazu i v jeho spřátelených socialistických státech podařilo od „lysenkismu“ uzdravit.

Zdroje: Wikipedia (Lysenko, Mičurin), Tajemno a záhady