Zlatou éru Greenhornů ukončila krádež Michala Tučného. Vznikli tak Fešáci

Na jaře roku 1960 nastoupili do třebáňské lokálky směr Brdy čtyři trampové. Ve starém vagónu přiložili do kamen a pozdravili se s dalšími dvěma trampíky. Ačkoliv se drželi zásad, že není bezpečné navazovat příliš vstřícné kontakty s neznámými vandráky, prohodili několik vět a zjistili, že mají stejný cíl - Smaragdové jezírko. Po výstupu z lokálky však každá parta vyrazila směrem ke svému cíli zvlášť. Po několikahodinovém bloudění se opět potkali, když šli proti sobě a navzájem si z hrdosti nechtěli přiznat, že bloudí. Po několika větách, které je stejně prozradily, propuklo všeobecné veselí. Následovala konstruktivní debata, díky které zanedlouho stanuli před společným cílem.

Právě tehdy v těch brdských lesích na Plešivci vzniklo podle Marko Čermáka jeho dlouholeté přátelství s Janem Vyčítalem z osady Hejkalů. Měli mnohé společné: bylo jim dvacet let, oba absolvovali výtvarnou školu, věnovali se hudbě a  trampu.

Tramping má v českých zemích více než stoletou historii a před druhou světovou válkou se z něj stal fenomén. Po komunistickém „Únoru“ v roce 1948 se neorganizované toulání státu příliš nelíbilo, ale také se nedalo nijak zakázat. Vznikala nová generace trampů, která dávala přednost volnému pobytu v přírodě a objevovala převážně místa v pohraničí po válce vysídlených obyvatel. S příchodem šedesátých let bylo ve společnosti cítit uvolňování a i tramping zažíval lepší časy. Do Československa se stále častěji dostávala západní muzika, která silně ovlivnila vznikající hudební skupiny. V prostředí trampů se jednalo převážně o americký bluegrass.

Sehnat zahraniční desky s americkým či australským country byl ale problém. Budoucí Greenhorni však měli štěstí na známé. Jedna z příbuzných muzikantů údajně pracovala na velvyslanectví, a tak byla hudba k dostání. Kopírování však bylo složité. Podle pozdějšího vyprávění Tomáše Linky měl jeden jejich další známý přístup ke starým rentgenovým snímkům. Právě z nich se na koleni vyráběly kopie LP desek. Byly sice nekvalitní, ale fungovalo to – dalo se z nich naposlouchat a přehrát vše potřebné.

Velkou inspirací se pak stal v březnu roku 1964 americký písničkář Peter Seeger. Ten vystoupil v několika československých městech a stal se vzorem i pro Marko Čermáka. V době Seegerova koncertování byl sice na vojně, ale jeho „bratři ve zbrani“ mu pomohli podle fotografií z koncertů vyrobit originální pětistrunné banjo - nástroj v tehdejším Československu absolutně nedostupný.

Marko Čermák společně s Janem Vyčítalem, Josefem Šimkem (bratrancem známého satirika a humoristy Miloslava Šimka), Jiřím Falladou a Petrem Bryndačem založili v roce 1965 skupinu Greenhorns. V letošním roce tak slavíme šedesát let od jejich vzniku.

Nebyli to jen muzikanti. Jak Vyčítal, tak Čermák i Šimek byli skvělými výtvarníky. Vyčítal, známý i svými několika řečovými vadami, byl kmenovým kreslířem humoristického časopisu Dikobraz a později ilustroval i mnoho alb kapely. Čermák se zas později stal kreslířem pokračování komiksu o Rychlých šípech, psaných Jaroslavem Foglarem. Jako Greenhorns poprvé vystoupili v pražském klubu Olympic a je s podivem, že se raději nerozešli. Koncert skončil krachem, protože se svou bluegrassovou hudbou měli před beatovými posluchači opravdu jen malou šanci na úspěch.

Ale vydrželi a brzy se stali úspěšnými. Už ve svých začátcích vydali několik singlů. Co je však provázelo po celou historii? Neustálé výměny muzikantů. Kontrabasistu Jiřího Falladu přibližně po dvou letech vystřídal tehdy také začínající kontrabasista Karel Vágner. Hrál s nimi sice jen několik měsíců, přesto pro něj Jan Vyčítal otextoval hity: Abilene a Blizzard. První jmenovanou můžete od Greenhornů slyšet ve dvou verzích. První nazpíval na desku již v roce 1967 Josef Šimek, bylo to po odchodu Karla Vágnera. Tu druhou nahráli Greenhorns až v roce 1983 společně s Kapelou Karla Vágnera .

Píseň Blizzard se dočkala mírné úpravy. Na jednom vystoupení ji slyšel Jiří Grossmann. Líbila se mu, dopsal k ní poslední sloku a sám ji nahrál. Existuje pak verze i se zpěvem Karla Vágnera, opět až z roku 1983.

V roce 1967 se přidal houslista Václav Češka a kontrabasista Jan Jedlička. Marko Čermák měl pocit, že kapela není příliš aktivní, a tak souběžně založil s Miroslavem Hoffmannem, Tomášem Linkou, Ivanem Mládkem a dalšími kapelu White Stars. Greenhorni si užívali slávu a vyjeli do zahraničí, kde vystupovali i krátce po sovětské okupaci Československa v srpnu 1968. V západoněmeckém Erlangenu si pohrávali s myšlenkou na emigraci. Domů se hned kvůli rodině vrátil Marko Čermák. Ostatní vyčkávali, ale asi po dvou měsících se vrátili. Všichni kromě Václava Češky, který emigroval. Kapelu následně opustil i Jan Jedlička.

Jan Vyčítal se musel rozhlížet po nových tvářích. Zlákal tehdy mladého nadějného zpěváka Michala Tučného, který odcházel od skupiny Rangers (Plavci). Tučný měl však jednu vadu - odmítal zpívat česky. Vyčítal ho přemlouval dlouhé měsíce. Podařilo se mu to, až když Greenhorni v roce 1969 dostali nabídku vystoupit v Československé televizi s dodnes hranou písní Rovnou, tady rovnou. Ve stejné době nahráli několik skladeb na album Písně amerického Západu společně se Spirituálem kvintet a White Stars. Zde zazněly písně, které zlidověly - Červená řeka (zpívaná Tučným) nebo Jesse James (zpívaná Linkou, tehdy ještě z White Stars)

Kapela začala pravidelně vystupovat společně s Rangers v Dopravních podnicích, kde navázali kontakty s konferenciéry jako Mirek Černý, Eduard Hrubeš nebo Petr Nárožný. Později zahájili v Domě kultury kovoprůmyslu na Smíchově pravidelné pořady - Saloony Greenhornů.

Největším problémem se ukázala být organizace a vytížení Marko Čermáka. Kapelník Honza Vyčítal mu nakonec zatrhl další vystupování s White Stars a „přetáhl“ ke Greenhornům natrvalo zpěváka Mirka Hoffmanna a multiinstrumentalistu Tomáše Linku. Linka byl už tehdy fenomenálním hráčem na foukací harmoniku, a to i přesto, že se některé metody naučil až později, a také byl již od mládí postižen částečnou hluchotou jednoho ucha. Rozhodnutím Vyčítala tak vznikla nejslavnější sestava a vyvrcholila zlatá éra kapely.

Greenhorns objížděli republiku, objevovali se v Československé televizi i v rozhlase. Při natáčení pořadu Mikrofórum se seznámili s jeho tehdejším moderátorem Petrem Novotným. Zanedlouho se pak stal jejich kmenovým konferenciérem.

V roce 1971 vychází zásadní LP deska Greenhorns 71´ plná hitů: Blues Folsomské věznice, Oranžový expres, Blízko Little Big Hornu, Když náš táta hrál či Waterloo. Postupně však začalo přituhovat. Normalizační režim nutil počešťovat anglické názvy kapel. Hudební vydavatelství Panton nemohlo odolávat věčně. Ještě několik singlů vyšlo z marketingových důvodů pod dvojím názvem Greenhorns - Zelenáči, ale v dalších letech už byla kapela známá především jako Zelenáči.

Na následující desce Greenhorns 72´ se objevily další perly: Šlapej dál, Na Vánoce ráno, Toulavej song nebo Divnej smích. Svůj debut slavného recitavu zde v písni Je všechno O. K. předvedl také Petr Novotný.

V této éře se ustálily i pěvecké role. Hlavní tíhu nesli Michal Tučný a Mirek Hoffmann, kteří si dělili zhruba polovinu písní. Tomáš Linka jim často zpíval druhý hlas (především Tučnému) a občas dostal i vlastní píseň, případně měl sólo na foukací harmoniku. Josef Šimek zase často zpíval charakteristické duety s Honzou Vyčítalem, kdy doplňoval jeho charakteristický hlas. Autorsky dominovaly převzaté písně, ke kterým psal geniální texty hlavně Vyčítal, ale i Hoffmann.

Jenže v kapele plné hvězd to začalo vřít. Příliš mnoho schopných zpěváků a muzikantů se neustále dohadovalo, kdo bude kterou píseň zpívat a jak by měla skupina dále fungovat. Jedna část (Tučný, Linka, Novotný) se snažila o profesionální vystupování a moderní country. Druhá část v čele s Honzou Vyčítalem chtěla zůstat u klasického, syrovějšího country.

Záminkou pro rozkol byla banální situace. Petr Novotný kvůli televiznímu natáčení prý prošvihl vystoupení Greenhornů v Brně. Dostal za to pokutu, kterou odmítal zaplatit. Následoval jeho odchod. Ale neodešel sám. Společně s ním odešli i Michal Tučný, Tomáš Linka a několik dalších hráčů ke kapele Bluegrass Hoppers. Krátce poté se skupina přejmenovala na Fešáky.

Pro Honzu Vyčítala to byla zrada. Dlouho prý mluvil o tom, že mu kamarádi „vrazili nůž do zad“. Byl to přece on, kdo Tučného přemluvil, aby zpíval česky, a napsal mu mnoho prvních textů. Traduje se, že spolu dlouho nemluvili a odpustili si až těsně před Tučného smrtí. Na druhou stranu existují televizní záznamy (např. pořad Tak hoši, jedem! z roku 1982 nebo výročí 25 let Greenhornů v roce 1990), kde spolu normálně účinkují.

Vyčítal však nelenil. Do kapely přivzal kytaristu Víta Tučného (staršího bratra známějšího Michala), který již několikrát v kapele hostoval, a další muzikanty. Zelenáče ale čekala další rána - Honza Vyčítal dostal od režimu zákaz. Nesměl vystupovat v rozhlase, televizi a nesměl psát texty. Na dalších pět let musel publikovat pod pseudonymy. Texty kapely byly oficiálně psány na Josefa Šimka či Mirka Hoffmanna. Nesměl být oficiálně ani kapelníkem, jelikož neměl hudební vzdělání.

Průlom přišel někdy na přelomu let 1977 a 1978, kdy se začaly opět objevovat Vyčítalovy kresby v Dikobrazu a zároveň režisér Vladimír Sís přizval Zelenáče k natáčení filmového muzikálu Balada pro banditu s Miroslavem Donutilem v hlavní roli. Zákaz pominul. Kapela začala opět nahrávat desky a vystupovat v televizi. Bohužel se ale začaly projevovat zdravotní problémy Josefa Šimka, které vyústily v operaci mozkového nádoru. Na doporučení lékařů musel hraní zanechat. S kapelou se objevoval už jen výjimečně, ale i nadále pro ni pracoval - ilustroval několik dalších obalů desek Zelenáčů, napsal nějaký ten text a příležitostně i zazpíval na albu, nebo během oslav výročí.

Osmdesátá léta přinesla změnu zvuku. Objevovala se původní muzika a pěvecky se kromě Mirka Hoffmanna stále častěji prosazoval i sám Vyčítal. Nový svěží vítr přinesl houslista František Kacafírek (který souběžně hrál s Ivanem Mládkem a jeho Banjo Bandem a později se Třemi sestrami). Velký prostor dostával také nový konferenciér Jiří Wimmer. Společně je lze vidět ve filmové feérii s názvem Tak hoši, jedem! z roku 1982, kde se společně se Zelenáči a Jiřím Wimmerem objevil i Michal Tučný, Josef Šimek a Ivan Mládek.

Kapele se podařilo díky Pragokoncertu domluvit zahraniční turné. Mělo to háček: čtyřměsíční závazek vystupovat v přírodním amfiteátru v západoněmeckému Elspe a zpívat mohli jen anglicky nebo německy. Hlavní zpěvák Mirek Hoffmann to odmítl s argumentem, že „když Johnny Cash přijel do Prahy, taky nemusel zpívat česky“. Dalšímu zpěváku Vítu Tučnému se nechtělo na tak dlouho od rodiny, a záhy kapelu opustil. Se Zelenáči tak jako host vystupoval zpěvák a konferenciér Mirek Novák. Byl s nimi nakonec nejen v Německu, ale i v Nizozemsku a Polsku. Do amfiteátru v Elspe se kapela vracela každoročně. Účinkovali před divadelním představením jevištních úprav her na motivy románů Karla Maye. Tehdy se seznámili s představitelem Vinnetoua, Pierrem Bricem, který účinkoval v každé hře v hlavní roli.

Ostatní členové v čele s Mirkem Hoffmannem však zůstávali doma. Aby čtyři měsíce neseděli jen doma, rozhodli se vytvořit komponovaný pořad pro děti. Kapelu tehdy opustil Marko Čermák, ačkoliv si příležitostně s ostatními ještě později zahrál, věnoval se od roku 1985 své kapele Paběrky. Naopak Tomáš Linka se zas ke skupině vrátil, a následně absolvoval několik výjezdů do Elspe místo Mirka Nováka. Z původních zakladatelů tak v kapele zůstal pouze Honza Vyčítal.

Sametová revoluce přinesla do Československa nové možnosti, ale i ekonomickou realitu. Prvním Vyčítalovým skutkem bylo přejmenování Zelenáčů zpět na Greenhorns. Brzy se však ukázalo, že více jak deset muzikantů v jednom tělese není v nové éře ekonomicky únosné. Mělo dojít k odchodu některých členů, což ale vyústilo v další rozkol. Mirek Hoffman s dalšími odešel a založil Nové Zelenáče.

Greenhorns natočili pro ČSTV vzpomínkový pořad u příležitosti 25. výročí, kde se opět sešli staří známí: Josef Šimek, Marko Čermák, Ivan Mládek, ale i například Wabi Ryvola a Mirek Černý. To nejlepší ale mělo přijít. Při prvních Slavnostech svobody v Plzni v roce 1990 zazpíval Honza Vyčítal v živém přenosu premiérově píseň To tenkrát v čtyřicátom pátom! Diváci si ji vynutili během večera ještě dvakrát. Stal se z ní obrovský hit. Vznikalo na ni mnoho parodických verzí, proto záhy sám Vyčítal přišel s mírně upraveným textem pod názvem To tenkrát v šedesátom osmom.

Brzy se kapela dostala i do vysněné Ameriky a Austrálie. Do míst, o kterých do té doby jen zpívali, se pravidelně vraceli i v dalších letech. Kapelu však během devadesátých let opustili někteří členové. Opět odešel Tomáš Linka a Honza Vyčítal se rozhodl přijmout nové mladé tváře. Velkou oporou se stal zpěvák a multiinstrumentalista Petr Kocman.

Při přípravách na 30. výročí kapely v roce 1995 se počítalo s účastí Michala Tučného, který byl ale již několik měsíců zdravotně indisponován, a nakonec v březnu téhož roku zemřel. Píseň Rovnou, tady rovnou tak na koncertě zazpíval sám Vyčítal.

Pozdější období Greenhornů je spojeno hlavně s Honzou Vyčítalem. Naplno se projevil i tematický vývoj jeho textů. Zatímco v počátcích přenášel do češtiny „divoký západ“, přes éru „moderních kovbojů“ za volanty kamionů se nakonec textařsky vrátil domů. Jeho pozdní tvorba se tak stala především láskyplným vyznáním krajině, které měl rád - místům kolem řek Střely a Berounky, okolí Rabštejna či Gutštejna (například píseň Neklaunova zpověď nebo Sen o rakoluský knajpě). Souběžně je však toto období bohužel spojeno i s jeho zhoršující se nemocí. Byl nucen přestat hrát kvůli problémům s rukou, které měly původ v jeho mládí, ale také ji nechal mimo spacák při přespání v lese, kdy mu zmrzla. Problémy se zhoršily natolik, že nemohl hrát na kytaru a přibližně od roku 1999 vystupoval s kapelou jen jako zpěvák.

V roce 2000 umírá zakládající člen Josef Šimek, na jehož počest následující rok vydali Greenhorni vzpomínkové album Když Pepa Šimek hrál. Ve stejné době byli pozváni na 2. český country festival do Campu Ascalona v New Yorku, kde přebývali v období od 6. do 12. září. Stali se tak svědky tehdejších teroristických útoků na Světové obchodní centrum (tzv. dvojčata). Následně museli odvolat několik vystoupení, jelikož se kvůli uzavřeným letištím v dalších dnech nemohli dostat domů.

Poslední album vydala kapela v roce 2009. Členové se stále měnili, jen zakladatel Jan Vyčítal zůstal. Vydržel až do konce svých dnů v roce 2020. S jeho srdcem dotlouklo také srdce Greenhornů.

Ze členů zůstává aktivní pětaosmdesátiletý Marko Čermák a jeho kapela Paběrky. Mirek Hoffmann zemřel necelý rok před Honzou Vyčítalem a nevystupoval veřejně více jak deset let předtím. Zelenáči však pokračují i nadále, dokonce i s kdysi populárními Saloony. Petr Kocman střídavě vystupuje jako host s dalšími muzikanty a se svou kapelou PK Band. A Tomáš Linka, výrazná, i když možná nedoceněná osobnost české country, střídavě vystupuje se svojí kapelou Přímá linka, ale také s Fešáky. A možná právě on po odchodu Michala Tučného nese tu pomyslnou štafetu „krále českého country“.

Zdroje: Wikipedia, Paměti Countrymana, Honem, než to zapomenu!, 13. komnata Tomáše Linky