Druhá světová válka nezačala 1. září. Začala o týden dřív v Beskydech.

Evropa čekala válku. A v beskydských lesích se za svitu měsíce z 25. na 26. srpna 1939 začaly potichu pohybovat stíny několika diverzantů. Místem jejich zájmu byla železnice a především dva tunely na území, které ještě nedávno patřilo Československu. Teď je střežili vojáci polského 4. pluku horských střelců a pohraničníci. Byli připraveni strategické místo vyhodit do vzduchu, pokud by se přiblížil Wehrmacht a oni by se museli stáhnout. Právě tomu měli diverzanti zabránit.

S výkřikem „Hände hoch!“ se po druhé hodině ráno rozletěly dveře dopravní kanceláře ve stanici Mosty u Jablunkova. Rozespalý výpravčí nechápavě zíral do hlavně samopalu. Na výzvu zareagoval až podruhé. Ozbrojenci ho ujistili, že se jemu ani celé posádce stanice nic nestane, pokud poslechnou všech příkazů. Po krátké době se však zvenku ozvaly výstřely. V budově zůstalo jen několik strážců, ostatní vyběhli ven. Válka začala.

Diverzanti v Mostech u Jablunkova byli přesvědčeni, že jsou jen malou součástí mnohem větší operace. Věřili, že ve stejnou chvíli vyrážejí k útoku německé tankové divize po celé hranici a že Luftwaffe už má namířeno k polským městům. Realita byla děsivě jiná. Všude panoval klid: oddíly Wehrmachtu i Luftwaffe zůstaly na svých pozicích. Rozkaz k invazi byl na poslední chvíli odvolán. Jenže až několik hodin poté, co se skupina ozbrojenců vydala z Čadce na cestu přes Beskydy.

Dodnes se vedou spory o to, kolik útočníků se operace zúčastnilo. Zatímco německé zdroje zmiňují úderné komando o síle zhruba 26 mužů, polští obránci zřejmě ve tmě a zmatku nahlásili útok až šesti desítek ozbrojenců. Nešlo o regulérní vojáky, ale o civilisty s vojenským výcvikem v ošuntělých kabátech, s klobouky naraženými do čela, s těžkými okovanými botami a německými samopaly v rukou. Aby se rozeznali, měli na rukávech uvázané bílé pásky, podle některých svědků dokonce s hákovými kříži.

Většina mužů pocházela z okolí Jablunkova, další byli naverbováni ve slovenské Čadci, odkud v noci vyrazili. Motivací nebyl jen fanatismus, ale i velmi slušný žold. Za svou účast v „Bojové organizaci Jablunkov“ dostávali při výcviku denně 2 marky, 20 slovenských korun a – což bylo v chladných horách obzvlášť vítané – obden půl litru šnapsu.

Jejich úkol byl přesně definovaný: nejprve přerušit telefonické spojení, poté obsadit nádraží a převzít dohled nad provozem. Následně měly přijít na řadu strategické tunely pod Jablunkovským průsmykem, klíčová železniční tepna spojující Slovenský stát s polským Slezskem. Diverzanti sice nádraží přepadli a obránce odzbrojili, ale ten nejdůležitější úkol nesplnili — tunelů se nezmocnili.

Postup přesně zapadal do širší strategie nacistického Německa v rámci provokací na hranicích a práce „páté kolony“. Již od jara 1939 vznikal plán Fall Weiss – konkrétní scénář invaze, který počítal s tím, že ustupující polské jednotky zničí mosty a tunely. Aby se tomu zabránilo, musela být tato místa obsazena dřív, než k nim dorazí Wehrmacht. Takto důležitým operacím ale nemohl velet „někdo z davu“, proto byl povolán důstojník Abwehru, který měl k nacismu překvapivě vlažný vztah.

Akci v Mostech u Jablunkova neřídil žádný fanatický esesák. V jejím čele stál poručík Abwehru Hans-Albrecht Herzner – muž, u něhož se celý incident mění z pohraniční přestřelky v historickou absurditu.

Herzner nebyl typickým představitelem nacistického důstojnického sboru. Patřil k těm, kteří o rozkazech přemýšleli. Podle důvěryhodných pramenů se ještě v roce 1938 pohyboval v okruhu důstojníků, kteří vážně uvažovali o státním převratu a odstranění Adolfa Hitlera. Jako poručík v záloze měl být součástí úderné jednotky, která měla vtrhnout do říšského kancléřství a v inscenované přestřelce Hitlera zastřelit.

K akci nakonec nedošlo a právě tento muž, který chtěl původně Hitlera zastavit, dostal nyní úkol otevřít válku. Herzner sice o smyslu konfliktu pochyboval, ale byl především důstojník. Rozkaz byl rozkaz. A vidina na povýšení a válečné vyznamenání jej hnala kupředu. Paradoxem je, že za jablunkovskou akci byl sice admirálem Canarisem navržen na Železný kříž, ale maršál Keitel to smetl ze stolu s argumentem, že vyznamenání může být uděleno jedině v době války. A ta nakonec oficiálně ještě nebyla.

Diverzanti v Mostech původně spoléhali na moment absolutního překvapení. Jenže zatímco se kradli tmou, všimla si jich prý „odvážná polská spojovatelka“. Ještě předtím, než vykopli dveře stanice, stihla vytočit číslo vojenské posádky u tunelů a oznámit jediné varování: „Už jsou tady!“ Spojovatelka je uváděna především v polských zdrojích, jiné se zmiňují o manželce výpravčího.

Situace byla poněkud prostší — na nádraží se pohybovala hlídka pohraničníků, která nechtěla opustit místo bez boje. Došlo tak ke střelbě, při které byl raněn jeden z útočníků a kterou obránci nedalekých tunelů jistě slyšeli. To je přimělo obsadit střelecké pozice.

Varování ale stihl odeslat poštovní úředník Laštůvka, který se v budově duchapřítomně zamkl. Nejdříve se pokoušel kontaktovat místní policii, poté pohraniční stráž. Nikdo nereagoval. Nakonec vytočil vojenskou posádku v Těšíně. Mezitím v dopravní kanceláři začalo drama.

Nejdříve rozespalý a nechápavý výpravčí se jal bránit předpisy. Do stanice totiž kolem čtvrté ráno vjel pravidelný vlak z Čadce, vezoucí dělníky do třineckých železáren. Velitel diverzantů soupravu obsadil a civilisty vyhnal ven. Tito nic netušící lidé se tak stali fakticky prvními válečnými zajatci druhé světové války – a to v době, kdy svět ještě „spal v míru“.

Velitel Herzner a jeho muži žádali o okamžité postavení vlakové cesty z Mostů do Čadce. Výpravčí oponoval, že kvůli přerušení telefonního spojení nemá žádnou možnost kontaktu se stanicí v Čadci a lokomotiva je bez strojvedoucího. Ten totiž utekl, když viděl ozbrojené komando.

Výpravčí se snažil se za každou cenu dodržet předpisy. Nemohl ručit za volnou cestu. Nakonec měla zřejmě argumentační síla samopalů převahu nad služebními řády. Zároveň se německy mluvící topič nabídl, že lokomotivu obslouží sám.

Vlak se s cuknutím rozjel směrem k tunelům. Byla to ale cesta do nikam. Jakmile se obrys lokomotivy vynořil ze tmy, spustili Poláci z betonových pevnůstek palbu. Ticho beskydské noci roztrhaly dávky z kulometů. Možná by projeli, ale vlak musel prudce zastavit. Cestu dál zablokovala narychlo rozebraná trať.

Polští vojáci se obávali, že po obsazení nádraží dorazí ze Slovenska německý obrněný vlak, a tak preventivně demontovali část kolejnic za tunelem. Německý plán se v tu chvíli definitivně zhroutil. Herznerovi došlo, že hlavní úkol nesplnil. Tunely zůstaly v polských rukou.

Zatímco se diverzanti stáhli zpět na nádraží, začalo svítat. Adrenalin vyprchával a vystřídala ho nervózní nejistota. Kde jsou tanky? Kde jsou letadla? Velitel Herzner se pokusil situaci zachránit vyjednáváním a tvrdil, že Říše zahájila útok na celé čáře, ať se tedy vzdají. Polský důstojník se na něj jen nechápavě podíval: „Jaký útok? Německo přece s Polskem není ve válce.“

Herznerovi muži obnovili telefonické spojení, protože chtěli požádat velení o posily. Následovala jedna z nejtrapnějších epizod německé armády. Herzner se dozvěděl, že mají okamžitě propustit zajatce, omluvit se a vrátit se zpátky. Z elitního komanda se ve vteřině stala skupina teroristů. Němci museli oficiálně zahrát divadlo a omluvit se za „politováníhodný incident“ způsobený údajně šíleným jednotlivcem.

Co se stalo? O stovky kilometrů dál, v Berlíně, Adolf Hitler na poslední chvíli couvl. Překvapil ho podpis spojenecké smlouvy mezi Velkou Británií a Polskem. Vůdce se zalekl, že by lokální konflikt mohl přerůst ve světovou válku, a útok na poslední chvíli odložil. Rozkaz zastavit dorazil všude včas, jen na velitelství v Čadci kolem osmé hodiny večer bylo už pozdě — Herznerova skupina vyrazila směrem ke svému cíli již po 16. hodině a pohybovala se v terénu bez spojení.

Vedení tak za nimi vyslalo motocyklisty — vrátili se s neúspěchem. Následně nad Beskydy dokonce vyletělo kurýrní letadlo Fieseler Storch, které mělo skupinu najít. Všechny pokusy byly marné.

Když se tedy ráno ozbrojenci dozvěděli, že jsou v akci naprosto osamoceni, vydali se stejnou cestou zpátky do Čadce.

Bitva skončila, ale válka o pravdu teprve začala. Oficiálně se zástupci Třetí říše za incident na hranicích Polákům omluvili. Ale Německá tisková agentura měla zřejmě připravené zprávy o „polském teroru“ a vydala je předčasně. Díky tomu si čtenáři protektorátního tisku mohli už v pondělí 28. srpna přečíst palcový titulek: „Jablunkovský tunel byl vyhozen do povětří“.

Byla to zpráva, která předběhla realitu o necelý týden. Ještě než padl první výstřel války, noviny už měly mrtvé. Německý tisk začal chrlit články o „polském teroru“, které měly jediný cíl — vyrobit z agresora oběť. Pod povrchem však vřela skutečná „pátá kolona“. Podle dobového tisku provedla po incidentu polská policie razie u místních Němců v pohraničí a našla různé skrýše s konzervami, v nichž například místo guláše byly výbušniny.

Dodnes pak existuje několik různých verzí o průběhu Jablunkovského incidentu. Vždy záleží, která strana ji vypráví. Nacistická propaganda nemohla přiznat fiasko, a tak stvořila mýtus. Podle něj se hrdinný německý železničář (často jmenovaný jako Hans Kulík) zmocnil lokomotivy, projel s ní pod palbou až do tunelu a holýma rukama vytrhal dráty k náložím, čímž tunel zachránil. Že je tato verze v rozporu se samotnými propagandistickými články o srpnovém zničení tunelů, není snad potřeba dodávat.

Polská média naopak přinesla zprávu o německé mstě. List Głos Poranny informoval, že Němci začali zatýkat polské úředníky na dalších místech hranic s falešnou výmluvou, že Poláci prý v Mostech zajali a odvlekli 12 německých vojáků.

Mezi lidmi se navíc začaly šířit fámy, které přežívají dodnes. Jedna z nich tvrdí, že Němci nádraží v Mostech okupovali celý týden až do 1. září. Další zdroje se zmiňují o průjezdu vlaku s Herznerovými muži i zajatci až do Čadce. Tady pak měli údajně rukojmí propustit na svobodu. To je však v rozporu s tím, že trať byla poškozena a polští pohraničníci ji na příkaz Varšavy opravili až druhý den po incidentu.

Když pak 1. září 1939 Wehrmacht zaútočil doopravdy, o záchranu tunelů se již nesnažil. Polští obránci neváhali ani minutu. V 6:00 ráno otočil poručík Witold Pirszel klíčem odpalovacího zařízení a země se otřásla. Do vzduchu vyletělo 20 tun tritolu. Výbuch byl tak masivní, že se propadl nejen vnitřek tunelů, ale i nadloží, po kterém vedla důležitá státní silnice. Vznikl obří kráter, který na dlouhé měsíce vyřadil z provozu veškerou dopravu. Deník Neues Wiener Tagblatt později přiznal, že nejtěžší boje svedly „východní“ (rakouské) divize, když dobývaly dlouhé tři týdny opevnění u Jablunkova.

Příběh velitele Hanse-Albrechta Herznera má ještě jeden, mnohem temnější konec. Muž, který u Jablunkova civilisty propustil a dokonce se jim omluvil, se ve víru východní fronty změnil.

Stal se jedním z velitelů nechvalně proslulého praporu Nachtigall, složeného převážně z ukrajinských nacionalistů. Tato jednotka vstoupila v létě 1941 do Lvova a podle historických zdrojů se podílela na brutálních pogromech a masakrech polské inteligence a židovského obyvatelstva. Původní intelektuál a odpůrce Hitlera se stal válečným zločincem. Spravedlnosti však unikl.

Ještě během války byl někde na východní frontě raněn. Když si v roce 1942 v lázních Hohenlychen nedaleko Berlína rehabilitoval zraněnou páteř, utopil se. Smrt si ho našla v klidné vodě bazénu, daleko od fronty, kterou sám pomáhal rozpoutat. Později se objevilo několik teorií, že smrt měla být sebevraždou, či dokonce vraždou. Kvůli válečným zmatkům ale nebyla jeho smrt nijak blíže zkoumána. A jakékoli důkazy chybí.

Po válce byly tunely sice obnoveny, ale pokud byste se tam vydali nyní, dva funkční tunely už nenajdete. Během modernizace koridoru došlo k radikální změně. Veškerý provoz byl sveden do jednoho tubusu, který byl zcela přestavěn na dvoukolejný. Druhý osiřel. Koleje zmizely a dnes slouží už jen jako úniková a servisní cesta. Přímo u tunelu pak vznikla nová zastávka Mosty u Jablunkova zastávka.

Zdroj: Spiegel (1966), Národní digitální knihovna (Moravský večerník - 1939, Naše vojsko - 1989), Wikipedia - Jablunkovský incident (polská), ČT24 a dokument ČT.