Vrazi první oběti nacistů v Československu čekali slávu a peníze. Marně

Jeden z posledních teplých letních večerů třicátého srpna roku 1933 se potkali v mariánskolázeňském hotelu Miramonte dva příslušníci policejního úřadu v civilu. Prohlédli knihu hostů, řekli si jen, že je všude naprostý klid, nikdo podezřelý a „profesor“ i že nejspíš už spí. Netušili však, že jimi hlídaná osoba se v hotelu již několik dní nenachází. Ve stejné chvíli téměř na druhé straně města se ozvalo několik výstřelů, z hasičského žebříku opřeného o fasádu zdejší vily spěšně seskočili dva mladíci a zamířili z kuželů světel do blízkého lesa, kde je pohltila tma. Za okny, ve kterých po dvou průstřelech zůstaly drobné otvory, postupně vyhasínal život uznávaného i nenáviděného německého filozofa a novináře židovského původu Theodora Lessinga.

Když se v roce 1933 dostal v Německu k moci Adolf Hitler, mnoho židovského obyvatelstva emigrovalo do sousedních států. Nacisté se je pokoušeli unést zpátky do Říše, kde je chtěli potrestat, veřejně zahanbit a odsoudit. Jejich pokusy se však často setkaly s neúspěchem, proto postupně měnili své plány a své odpůrce nechávali rovnou zavraždit. Stejný osud čekal právě profesora Lessinga. Proč nacistům tolik vadil?

Lessing se narodil 8. února 1872 v Hannoveru jako Theodor Lewy (někdy též Löwy) do rodiny židovského lékaře. Svoje příjmení si později změnil na počest německého osvícenského spisovatele a filozofa Gottholda Ephraim Lessinga, který se jistou měrou zasadil (nejen) o emancipaci židů. Mladého Theodora během dětství a dospívání velice ovlivnila situace v rodině. Jeho matka pocházela z rodiny bankéře a velkým problémem se staly právě finance, které jí byly slíbeny věnem. Theodor se necítil šťastný ani ve škole, později ji označil jako „ústav rozvíjející hloupost“. Po maturitě zřejmě na prosby otce nastoupil studia medicíny, ale školu nedokončil.

Změnou prošla i jeho víra. Judaismus vyměnil za protestantství, aby se po krátké době opět vrátil k judaismu. V sedmadvaceti letech nakonec získal doktorát z filozofie, literatury a psychologie na univerzitě v Erlangenu. O rok později se oženil s Marií Stach von Goltzheim, o které se často uvádí, že měla být vnučkou císaře Viléma I. (respektive Mariina matka měla být nemanželskou dcerou samotného císaře Viléma - pozn. autora). Badatelé se však na tomto neshodnou. Jisté je, že po sňatku byla ze své rodiny vyděděna a její otec (Stach) se jí zřekl.

Lessing s Marií žili několik let v chudobě. Poté, co se jim narodily dvě dcery, získal Lessing místo učitele na Zemské vychovatelské (reformní) škole v Haubindě. Což se ukázalo jako osudové pro jeho další životní cestu. Manželka si tehdy začala románek s jedním šestnáctiletým studentem (a pozdějším známým spisovatelem) Bruno Frankem. Ve stejné době se také zvedla vlna antisemitismu, který pocítil na vlastní kůži i ve škole, proto se na radu ředitele rozhodl ze zaměstnání odejít.

Theodor Lessing začal střídat různá zaměstnání, spřátelil se a dopisoval si s tehdy zvučnými jmény z řady německých filozofů, pořádal různé přednášky a vstoupil i do politiky, jelikož měl blízko k sociální demokracii a pracoval pro levicové odbory. Kromě propagace a podpory judaismu, socialismu a feminismu, založil i společnost pro snížení hluku ve společnosti. Velký problém v tomto směru pro něho mělo vyklepávání koberců a kostelní zvony.

Ve veřejném prostoru se stával známějším, ovšem osobní život ztroskotal. Rok 1907 se pro něho stal v tomto směru tragickým. Nejprve mu kvůli jeho veřejným vystoupením a názorům byla zrušena habilitace na univerzitě v Dráždaněch, později se definitivně rozešel a rozvedl se svoji první ženou.

Jak to však bývá, již o rok později se mu podařilo habilitovat na univerzitě v Hannoveru, kam také nastoupil jako učitel. Měl čas bádat a literárně se rozvíjet. Dva roky před první světovou válkou se znovu oženil, tentokrát s Adelou. Zakrátko se jim narodila dcera Ruth. Během války měl krátce působit i jako frontový lékař, zároveň nadále přednášel na univerzitě. Do povědomí zahraniční veřejnosti se dostal svými filozofickými spisy, a také kritikou filozofa Samuela Lublinského, za což se samotnému Lessingovi dostalo tvrdé kritiky. Spisovatel Thomas Mann jej dokonce nazval „hanebným skřetem, který má být rád, že i na něho svítí slunce“.

Když Lessing viděl útrapy a bídu války, rozhodl se bojovat za mír. Jeho heslem se stalo „Válku válkám“. Později na sebe více upozornil v roce 1924. Jako uznávaný odborník a soudní znalec v oboru psychologie byl přizván k procesu masového homosexuálního vraha Fritze Haarmanna, nazývaného též jako Hannoverský řezník. Lessing upozorňoval na propojení obžalovaného s policií, když pro ni dlouho pracoval jako agent provokatér a informátor, což zřejmě napomohlo k oddalování jeho dopadení. Nakonec byl Lessing od procesu zase odvolán, ale i tak Haarmanna čekal trest nejvyšší a o rok později byl popraven. Lessing o něm později napsal knihu, ve které se podrobně zaměřil na skutečné pozadí zločinů.

Ve dvacátých letech také přispíval do několika novin, mimo jiné i do pražského Prager Tagblatt. Ve stejné době právě vznikly vzájemné antipatie mezi ním a německými nacionalisty. V květnu 1925 byl totiž druhým německým prezidentem zvolen starý maršál Paul von Hindenburg. Toho si Lessing dovolil zkritizovat, protože jej považoval za nevýraznou a nerozhodnou osobnost, která se podvolí jakémukoliv tlaku. Svým článkem rozdmýchal ze stran nacionalistů vůči sobě nenávist. Narušovali a bojkotovali jeho přednášky, vytvářeli tlak na vedení univerzity, aby ho vyloučili, dokonce založili spolek nazvaný Bojový výbor proti Lessingovi. Vše nakonec směřovalo k tomu, že o rok později byl Lessing skutečně ze školy odejit. Zastání se nikde nedočkal, nic nezmohl ani otevřený dopis adresovaný prezidentu Hindenburgovi.

Další roky tak Lessing cestoval po Německu i Evropě, přednášel, nadále psal a s velikými obavami upozorňoval na vývoj v rodném Německu. Když Hindenburg jmenoval v lednu 1933 Hitlera kancléřem, stalo se to, co Lessing předvídal. Prezident tehdy ustoupil tlaku nacistů. Ti na židovského profesora v žádném případě nezapomněli. Několikrát byl prý varován, že je na seznamu „nepohodlných“ osob. On se však k emigraci rozhodl až o dva měsíce později. Existují dvě verze, kdy jedna tvrdí, že se tak stalo až poté, co oddíly SA prohledaly a vyplenily jeho byt. Druhá verze tvrdí, že se tak stalo krátce po tom, co profesor i s manželkou odešli, a měli tedy štěstí. Jejich cílem se tehdy staly československé Mariánské Lázně.

Proč si Lessing vybral právě Československo? Tehdy zde žila téměř třetina obyvatel, kteří byli Němci a mluvili německy, zvláště pak v západní části, v oblasti tzv. Sudet. Po příjezdu profesora do Mariánských Lázní byl kontaktován československou policií, které se měl hlásit a která jej chtěla hlídat, zvláště poté, co byl v Německu veřejně označen za nepřátelskou osobu. Vlna negativních prohlášení dosáhla svého vrcholu, když se v novinách objevily články a inzeráty slibující až osmdesát tisíc marek za profesorovo dopadení. Lessing ale porušoval to, co slíbil. Když se tehdy přestěhoval v Mariánských Lázních z hotelu Miramonte do necelé dva kilometry vzdálené vily Edelweiss, policii se o tom nezmínil.

Na konci srpna roku 1933 se zúčastnil sionistického kongresu v Praze, kde zaujal nejen se svou přednáškou o Německu, ale i plány do budoucnosti. Chtěl například založit školy, školky a útulky pro uprchlé židovské děti a sirotky. Plány však překazila vražda.

Dodnes se přesně neví, kdo střílel. V rozporu jsou badatelé, vyšetřovatelé i filmové zpracování Výstřely v Mariánských Lázních, které příběh částečně upravilo kvůli umělecké licenci. Pachatelé měli být tři - Karl Hennl (někdy též Hönnl), Rudolf Zischka a Rudolf Maxmilián Eckert. Všechno čeští Němci, kteří sympatizovali s Německou stranou (později Sudetoněmecká strana) a nacisty. Jeden z nich hlídal v nedalekém lese, zbylí dva potichu přistavili k vile Edelweiss žebřík a měli vylézt k oknům profesora Lessinga.

Oba prý současně vystřelili, což je zřejmě nesmysl. Průstřely byly ve dvou oknech a vyšetřovatelé nalezli dvě kulky různé ráže. Museli by tedy stát vedle sebe na žebříku, což je velice nepohodlné, a ještě mířit stejným směrem. Více pravděpodobná by tak byla filmová verze. Když četníci prohledávali okolní lesy, nalezli mezi obcemi Drmoul a Trstěnice zbraň se zaseklou nábojnicí. Ráže odpovídala. Pokud tedy jeden z vrahů vystřelil a druhý náboj se mu vzpříčil, je nepravděpodobné, že by slezl ze žebříku a nechal svého kumpána, aby vylezl nahoru a střílel. Trvalo by to příliš dlouho. Nemyslitelné je i to, že by jeden z pachatelů střílel z blízkého návrší, ohrozil by svého druha. Vrah zřejmě vystřelil jednou, druhá rána nevyšla, vzal si tedy druhou zbraň a druhým oknem vystřelil na profesora, který mohl udělat po prvním zásahu ještě několik kroků po místnosti. Podle pozdějších výpovědí svědků a známých, byl Rudolf Eckert vynikajícím střelcem, který mohl držet zbraň v levé i pravé ruce.

Ihned po činu se dvojice vydala směrem do lesa, odkud zřejmě i se třetím pachatelem běželi až k silnici spojující Cheb a Planou, kde jejich pachová stopa skončila. Policejní vyšetřovatelé měli brzy v hledáčku Eckerta i Zischku, jelikož oba najednou zmizeli. Dokonce byl vydán zatykač a žádost do Německa o jejich vydání s jejich přesnou adresou, protože československá rozvědka měla své agenty i v Norimberku, kde se usídlili. Odpověď přišla až po letech a samozřejmě negativní. Pachatelé totiž za hranicemi dostali novou identitu, vstoupili do NSDAP a SA, a očekávali slávu a slibované peníze. Oslavováni byli pouze chvíli a ocenění dostali leda stranické. Peněz se prý nakonec vůbec nedočkali (některé zdroje zmiňují pouhých padesát marek jako součást vyznamenání).

Celou akci měla prý na svědomí právě Sturmabteilung (SA) pod vedením Ernsta Röhma, která si vyhlídla Zischku a Eckerta. Kdo byl Karl Hennl? V některých publikacích je zmiňován agent, který dva „sudeťáky“ organizoval a převedl do Bavorska. O jeho existenci se spekuluje - mohl to být Hennl, ale také to mohl být někdo čtvrtý. Vyšetřovatelé se o Hennlovi dozvěděli až po zatčení Rudolfa Eckerta o dvanáct let později, ale již během výslechů po vraždě vyšetřovatelům sdělil zdejší hajný, že několik dnů před vraždou Eckerta viděl v lese s nějakým říšským důstojníkem. Zaslechl i několik slov, mezi nimi „Lessing, kancelář a Německo“. Hajný Eckerta znal, protože se o něm vědělo, že je bez práce a v lesích pytlačí.

Zischkovi s Eckertem bylo prý slíbeno, že se o ně v Německu postarají. Eckert však nebyl v Německu příliš šťastný. Po několika měsících došlo k čistkám v SA a zavraždění samotného velitele Ernsta Röhma. Eckert upadl v nemilost, byl vyloučen i z NSDAP a nemohl najít žádnou práci. Po okupaci a vyhlášení Protektorátu se vrátil do Mariánských Lázních a nechal si vrátit své původní jméno. Rozsudek byl totiž zrušen. Nešlo o vraždu, ale o „službu vlasti“. Po válce se však situace otočila. Eckert nabyl dojmu, že je čin již promlčený, ale opak byl pravdou. Neoprávněné držení zbraně se stalo záminkou k jeho zadržení. Vyšetřovatelé na něho postupem času přitlačili. Vše popíral.

Hledal se ale zmizelý spis z původního vyšetřování. Naštěstí byl nalezen v pražském archivu. Společně s ním i agenturní zprávy a kopie dopisu, který ještě před válkou Eckert zaslal úřadům do Drážďan. V něm si stěžuje, jak bídný život má a že se někdo jiný chlubí vraždou profesora Lessinga. Zároveň se přiznává, že vše připravil a naplánoval jedině on sám. Pod tíhou důkazů Eckert přiznal, že přinesl vlastní provaz, žebřík ukradl hasičům ze Šancí, odkud sám pocházel (německy Schanz, dnes Valy - pozn. autora). V žádném případě ale nestřílel, pouze držel zmíněný žebřík. Soud ho následně poslal za spoluúčast na vraždě na osmnáct let do vězení. Osudy jeho dvou kumpánů byly zpečetěny již dříve - Zischka se sice v Bavorsku oženil, ale během druhé světové války zemřel, Hennl padl na frontě.

Ada Lessingová byla sice árijského původu, přesto zůstala až do Mnichovské dohody v Československu. Pracovala pro zdejší pobočku organizace YMCA-YWCA, pokračovala v boji za mír a těsně před okupací emigrovala za svou dcerou do Londýna, kde během války také zemřela.

Nakonec si ani Eckert neodseděl celý trest. Díky dvěma amnestiím mu byl pobyt ve vězení zkrácen na třináct let. V červnu roku 1958 byl vyhoštěn (ve spisech je zmínka o jeho vlastní žádosti) do západního Německa. Tady o pět let později umírá v Hannoveru ve věku šedesát let.

Vzpomínku na Theodora Lessinga připomínají pamětní deska v Mariánských Lázních a jeho hrob na zdejším židovském hřbitově, který sice nacisté po zabrání Československa zničili, ale po válce byl obnoven. Lessingův pohřeb se stal v roce 1933 jakousi první tichou manifestací proti nacistům a totalitě. Do povědomí Čechoslováků se sice tento čin dostal, ale zastínil jej nález části těla zavražděné Otýlie Vranské, den před pohřbem profesora Lessinga. U příležitosti čtyřicátého výročí vraždy pak vznikl film s názvem Výstřely v Mariánských Lázních s Václavem Neužilem, Josefem Abrhámem a Karlem Hlušičkou na motivy knihy Výstřely ve vile Edelweiss od Romana Cílka, který se inspiroval skutečnými událostmi v roce 1933.

Zdroj: Andreas Peglau, Badatelé.net, Wikipedia - Theodor Lessing