Na houbaře čekají v lesích žně. A také „létající klíšťata“

Zřejmě každý, kdo občas vyrazí do lesa, zná ten nepříjemný okamžik, kdy projde trávou, roštím či se jen sehne pro houbu, a ucítí jemné lechtání na kůži. V rychlé snaze zbavit se drobného hmyzu několikrát zbytečně zatřese rukou či nohou, jenže hmyz se „zuby nehty“ drží a nechce zmizet. Po bližším zkoumání pak může vypadat jako poněkud větší klíště, které má navíc křídla. Jenže o roztoče vůbec nejde. Je to skutečně dvoukřídlý hmyz - kloš jelení.

Kloš jelení je krev sající ektoparazit, jehož hostiteli jsou především savci, výjimečně i ptáci. Jak již název napovídá, nejčastěji se vyskytuje na jelenovité zvěři. Na mnoha místech se pro něho vžily lidové názvy lojnice, jelenica či postraňák, ve světě i jelení moucha. Většina mu však neřekne jinak, než létající klíště.

Člověk je pro kloše jen náhradním a neobvyklým hostitelem. Kloš na lidské tělo zavítá většinou omylem, přesto se může zakousnout. O to horší je, že se nedá jednoduše setřást. Kousnutí do lidské kůže nemusí být zpočátku příliš výrazné, později se ale může objevit zarudnutí, svědivý pupen nebo výraznější kožní reakce podobné jinému hmyzu, například komáru. Lidskou krev ale saje velmi zřídka. Pozor by si měli dát především citliví jedinci, protože kloš může být přenašečem bakterie bartonellózy (bartonella schoenbuchensis), která způsobuje dermatitidu. Je také nosičem i dalších bakterií, ale zatím nebylo spolehlivě prokázáno, že by je kloš skutečně přenášel na člověka.

Pozor by si přitom neměli dávat jen houbaři. Kloš jelení se může usídlit také na psovi, který se pohybuje v lese. Nejde jen o teoretickou možnost. Veterinární literatura popsala případy přirozeného napadení psů, přičemž u jednoho z nich našli veterináři v srsti velké množství klošů. Pes trpěl výrazným svěděním, zarudnutím kůže a zhoršením celkové kondice.

Mnohem větším problémem může být kloš pro své přirozené hostitele. Jejich krev saje 15 až 25 minut a na těle zůstává po celý svůj život. Při vysokém množství parazitů přispívá k jejich oslabení či anémii. U koní byl dokonce popsán také silný neklid a projevy připomínající koliku. Při extrémním napadení mohou způsobit rozsáhlé vypadávání srsti. Na takto zdevastovaných zvířatech bylo nalezeno několik set klošů. Na jelenovi evropském přes 200 jedinců a na losovi evropském (největším zástupci jelenovitých) dokonce přes 1400 klošů.

Ačkoliv má kloš jelení křídla, není obratným letcem. Okřídlený dospělec je používá především k nalezení vhodného hostitele. Jakmile na něj přistane a zaleze do srsti, křídel se zbaví. Od té chvíle je jeho život s hostitelem pevně spojený a opakovaně se živí jeho krví.

Kloš je dokonale přizpůsoben životu v srsti. Má zploštělé a poměrně pevné tělo a jeho šest nohou je zakončeno silnými zahnutými drápky, kterými se dokáže zachytit za chlupy. Co je výhodou na těle jelena, je pro člověka snažícího se kloše smést z ruky, oblečení nebo vlasů mimořádně nepříjemné. Odtud nejspíš pochází přirovnání ke klíštěti, jelikož se skutečně „drží jako klíště“.

Mezi lidmi často kolují i mylné informace o tom, že se jedná například o samce/samici klíštěte. Není tomu tak. Klíšťata nemají křídla a zároveň mají osm nohou (patří mezi pavoukovce), zatímco kloš je hmyz se šesti nohami z řádu dvoukřídlých. Má mnohem blíž k mouše, pod lupou zas někomu může připomínat cvrčka.

Z husté srsti psů lze jednotlivé kloše vyčesat nebo odstranit pinzetou. Při silnějším napadení mohou pomoci běžné a veterinární přípravky proti klíšťatům, blechám a dalším zevním parazitům přímo pro psy. Majitelé koček by ale měli být velmi opatrní. Některé tyto přípravky obsahují látky, které jsou pro kočky prudce jedovaté. Nebezpečný může být dokonce i těsný kontakt kočky se psem po ošetření vybranými antiparazitiky.

Pro člověka nebývá proti klošům příliš účinný žádný repelent. Při testování několika běžně používaných látek se neprokázalo, že by je spolehlivě odpuzovaly. Snad se stávají ještě více zmatenými. Nejjistější je proto kloše odstranit prsty nebo pinzetou, případně vyčesat hustým hřebenem. Ideální je prevence v podobě pokrývky hlavy a světlé oblečení s dlouhými rukávy.

Na rozdíl od jiných zástupců hmyzu neklade kloš vajíčka. Larva se vyvíjí uvnitř těla samice až do pokročilého stadia. Samice pak vypustí vždy jednu téměř plně vyvinutou larvu, která se krátce nato zakuklí. Kukla následně spadne ze srsti na zem. Později se z  ní vylíhne nový okřídlený kloš, který začne hledat hostitele.

Jejich hlavní sezóna právě přichází. Konec léta a začátek podzimu patří k období, kdy okřídlení dospělci vyhledávají nové hostitele. Houbařská sezóna se tak s hlavním obdobím výskytu „létajících klíšťat“ nepříjemně překrývá.

Zdroj: PubMed, NaturaBohemica.cz, Wikipedia