Článek
Když předposlední červencovou noc roku 1951 v půl druhé ráno probudil zvonící telefon krajského velitele státní bezpečnosti z Plzně kapitána Bálka s rozkazem od svého nadřízeného, aby provedl potřebná opatření na dopadení teroristů obsazujících vrch Praha u Rožmitálu, rozhodně netušil, že se z velkolepé přestřelky stane třídenní skandál, který mohl skončit fatálně pro řadu zúčastněných a který se podařilo na dlouho utajit.
Mlčící armáda
Okamžitě bylo zahájeno pátrání po narušitelích. Do blízkého okolí přepadené jednotky zamířily posily vojenské i policejní. Vyšetřovatelé z řad StB se potýkali s mnoha problémy – nejenže neměli znalosti zdejšího terénu, ale také neměli k dispozici speciální mapy. Komunistický režim se snažil podrobné mapy udržet v tajnosti a zároveň ani jednotliví vojáci či důstojníci nechtěli okamžitě spolupracovat s vyšetřovateli. Dokonce jednotlivé složky Státní a Veřejné bezpečnosti mezi sebou špatně komunikovaly, čímž nepřímo napomohly nepříteli k útěku.
Kdo byl ale oním nepřítelem? A co se vlastně stalo? Když byli později vytěžováni civilisté z okolních vesnic, vyšetřovatelé se konečně dočkali kusých informací. V oblasti brdských lesů vysadilo prý americké armádní letadlo několik parašutistů. Jejich počet se různil, pravděpodobně z důvodu místní „šeptandy“ mezi lidmi. Výsadkáři měli prý za cíl radiostanici na vrchu Praha vyřadit z provozu, aby tak na naše území mohli nepozorovaně vniknout cizí letouny.
V době, kdy bylo velitelství akce z původní Plzně po příjezdu brigádního generála Miroslava Šmoldase přesunuto do Rožmitálu pod Třemšínem, neměl nikdo tyto informace k dispozici a vlastně ani nikdo netušil, k čemu konkrétně došlo. Naštěstí kapitána Bálka z StB napadlo, že by se mohli vydat přímo na místo „činu“, kam opravdu dorazili po téměř dvanácti hodinách od útoku.
Podle dochovaných záznamů z hlášení byla morálky zdejších vojáků špatná. Všude panoval strach a panika. Nikdo nedokázal říct, co se vlastně stalo, kromě jediné zmínky: „Střílelo se jako o božím těle.“ Ve stejné době je zahájena akce, pojmenovaná pravděpodobně po samotném generálovi Šmoldasovi - „Miroslav“.
Ačkoliv se nic konkrétního vyšetřovatelé nedozvěděli, byly v následující době vydávány rozkazy jak na běžícím páse. Na vytipovaná místa, kudy mohla ustupovat nepřátelská skupina, se okamžitě rozjelo mnoho set vojáků. Ve stejné souvislosti byla zvýšena ostraha státních hranic, jelikož se předpokládalo, že teroristická jednotka bude chtít přejít do Německa nebo Rakouska. Druhou možností byly úkryty a bunkry po Němcích v oblasti brdských lesů, které ale ani šest let po válce neměla tehdejší lidová armáda zmapované – všechny prohlídky objektů probíhaly tedy náhodně tak, jak byly objeveny v terénu.
Spící obránci a stopy po narušitelích
Zajímavé výsledky přineslo konečně až ohledání místa přestřelky. Dle informací jednotlivých členů hlídky se vyšetřovatelům podařilo zjistit, že nejprve zpozorovali z hlavní budovy pohyb útočníka, který přeběhl cestu a schoval se u objektu. Následovala palba z kulometu, kterou podpořily ostatní hlídky ze své aktuální polohy – někteří byli na stráži ve věžích, jiní v prostoru na zemi. Při poruše kulometu se domnělý útočník zvedl, spěchal do lesa, kde klopýtl a upadl na zem. Hlídka usoudila, že byl minimálně zraněn. Zajímavé je, že útočník běžel kolem dvou členů stráže, kteří ho nezpozorovali.
Na jiném místě, asi sto metrů od velitelství, pak bylo v záři světlometu zahlédnuto dalších šest osob. Započala palba opět z několika směrů. Napadeným strážím přiběhla na pomoc další hlídka, šestičlenná, která nesla zásobu osmi zásobníků do samopalů a která se prý z důvodu palby musela několikrát vrátit. Nikdo z obránců ale nevěděl přesně, z jakých zbraní se střílelo, jedni mluvili o pistoli, druzí o samopalech. Zároveň se neshodli ani v počtu výstřelů. Informace se různily nejen v řádu jednotek, ale i stovek ran.
Na místech, kde se schoval „americký útočník“ a kde měl později padnout raněn, nebyly nalezeny vůbec žádné stopy. Na některé napadené věže se mělo střílet ze tří stran, ale ani tady nebyly nalezeny žádné průstřely. Od útočníků tedy chyběly jakékoliv stopy, ale naopak směrem proti nim od obránců radiostanice bylo nalezeno ve stromech mnoho průstřelů.
Velmi zajímavá, až úsměvná je výpověď jednoho z členů hlídky. Ten byl prý natolik oslepen výstřelem, že jej následně rozbolela hlava a museli ho odvést do budovy, kde si nejen lehnul, ale zároveň i tvrdě usnul. Je divné, že jej nevzbudilo přibližně patnáct tisíc výstřelů, které byly vystřeleny během „boje“, jak bylo později zjištěno.
Ženy kazí morálku
Vyšetřovatelé z StB po předchozích zjištění dospěli k závěru, že za celou akcí stojí maximálně čtyři osoby a jejich cíl byl jednoznačný – buď vyvolat v posádce paniku, aby nemohly být obsluhovány přístroje, které zjišťují přílety nepřítele, nebo upoutat pozornost armády a bezpečnostních sborů k určitému objektu tak, aby mohla být ze strany nepřítele provedena akce jiná.
Státní bezpečností bylo zjištěno několik osob v okolí, například bývalí důstojníci československé armády, kteří byli silnými antikomunisty, nebo chtěli utéct za hranice a měli vztah k brdské lokalitě. Jeden z nich dokonce sloužil dva roky u posádky Praha. Dále byli vybráni místní hajní, kteří pocházeli z řad bývalých arcibiskupských přisluhovačů, a lesní dělníci. Vyšetřovací verze byla ale vyloučena. Nikdo nebyl zatčen ani obviněn, protože v brdských lesích hledači nalezli asi šest padáků a několik dalších částí vojenské výstroje. Ačkoliv se jednalo o výbavu československých vojáků, kterou zde pravděpodobně poztráceli během cvičení, StB se opět zaměřila na verzi s americkými výsadkáři.
Odhalení pachatele se během dlouhých tří dnů nepovedlo. Nikdo nezpozoroval žádné podezřelé osoby, nebyly nalezeny skrýše ani jiné náznaky po narušitelích. Naopak se objevilo zjištění, že ve zdejším lesním prostoru se vyskytuje přes dva tisíce kusů vysoké zvěře, která je v noci velmi aktivní i v blízkosti budov posádky Praha. Akce tak tři dny po domnělém útoku v tichosti skončila právě s tímto závěrem.
Vojenská posádka Praha byla totiž smíšená, sloužila zde i ženská jednotka. Armádní důstojníci si už dříve stěžovali na špatnou morálku vojáků po boku vojákyň. Pravděpodobně se tedy nevěnovali dostatečně ostražitě svému hlídkování. Někoho z dotyčných vylekalo divoké zvíře, začal pálit o sto šest, k tomu se přidali ostatní a vlastně stříleli nejen po prázdnu do tmy, ale i sami proti sobě. O morálce vlastně svědčí fakt, že během tak hlasitého a velkého útoku jeden z účastníků usnul – podle všeho nebyl ve střízlivém stavu.
Velké štěstí, že akce skončila bez obětí na životech, pokud tedy nepočítáme pravděpodobný zásah lesní zvěře, a také civilistu, kterého srazil a usmrtil řidič jednoho z poručíků Státní bezpečnosti, když pro něho v noci jel.
Zdroj: Badatelé a Jaroslav Mareš, Bez nich by nevzlétli
