Článek
Když jsme před lety kupovali s (tehdy budoucí) manželkou dům, bavili jsme se o pěstování všelijakých plodin a chovu různých domácích zvířat. Již tehdy mě lákal chov včel. Žena nebyla proti, ale jak už to u žen bývá, stanovila si podmínky. Tedy, jednu jedinou - že po ní nebudu chtít, aby se ke včelám přiblížila. Samozřejmě jsem souhlasil. Vždyť včelaři, které znám, také obstarávají své úly sami.
Nastěhovali jsme se tehdy do domu u lesa a to nás utvrdilo, že včelami pomůžeme nejen přírodě, ale i k vyšším výnosům naší zahrádky, a samozřejmě nás vábil i sladký med s dalšími produkty, které tento úžasný hmyz produkuje. Každý rok jsme však zakoupení včelstva odkládali z časových důvodů, ačkoliv včela opravdu není pes a přílišná starostlivost ji spíše škodí. Nakonec nás k finálnímu rozhodnutí donutil volný čas během prvního covidového roku.
Důležitá je příprava
Nejprve jsem se domluvil se včelařem - rodinným příslušníkem, že až bude mít roj (či oddělek), vzal bych si jej od něho. Celá teorie byla zvládnuta na jedničku, zbývalo tedy zakoupit první nepostradatelná náčiní každého včelaře (dýmák, smetáček, rozpěrák a ochranný klobouk) a připravit místo na posazení úlů, které jsem samozřejmě také objednal zcela nové. Jejich výroba trvala, proto jsem byl zaskočen, když mi zvonil telefon, že mám připraven odchycený roj, a ať si pro něho nejlépe ještě téhož večera přijedu. Inu, dostal jsem darem i svůj první úl.
Přes původní podmínku, asistovala u převozu našich nových včel i manželka. Báli jsme se, aby se naše „děvčata“ cestou nevyklopila, ale vše dopadlo naprosto perfektně. Přibližně v jedenáct večer jsme usadili nový úl na své stanoviště s vítězoslavným pocitem, jakou úžasnou věc právě děláme pro své okolí.
Druhý den jsme pozorovali, jak včely krouží kolem svého nového bydliště, létají z česna a zpátky do úlu. Nádherná podívaná! Ovšem, nadešel čas pro první hrdinský úkol. Aby nové včelstvo rychle sílilo, bylo potřeba jej „přikrmit“. Příprava cukerného roztoku byla hračka. Ovšem otevření víka úlu se pro mě ukázalo jako veliký problém. Zjistil jsem, že vlastně nemám rád hmyz. Pavouky, kobylky, vosy, mouchy… A tady byla stovka, spíše tisícovka včel. Každá si dělala, co chtěla. Létaly sem, a pak zase tam. Nějaká vnitřní smyslová ochranná reakce působila, že jsem měl neustále touhu se rukou ohánět. Také přišel strach, abych nějakou včelku omylem nezmáčkl. Naštěstí se, vlastně ani nevím jak, dílo podařilo a krmení měla děvčata ve svém domku.
Manželka jde do útoku
Další dny ubíhaly jen občasným vzdáleným pozorováním, co se děje kolem úlu. Bylo krásné odpoledne, když jsme pracovali na zahradě. Já sekal trávu z druhé strany domu, proto jsem nezpozoroval tu tragédii - zdrhly nám včely! Ano, manželka za mnou náhle přišla a řekla mi, že „asi uletěly“. Tehdy jsem myslel, že si ze mě dělá legraci. Ale opravdu, na větvi nedaleko úlu byl roj včel. Nastalo zděšení, co teď s nimi? Na takový okamžik jsem nebyl připraven. Viděl jsem samozřejmě nějaká ta videa na sociálních sítích, že jde o několikavteřinový jednoduchý zásah. Jenže po předchozích úspěších pouhého otevírání úlu chybělo ono dřívější odhodlání. Nezbylo, než se řídit radou zkušených včelařů - „prostě je do něčeho sklepni a dej do úlu“.
Vzal jsem si na sebe ochranný oděv, bednu, do které jsem chtěl roj sklepnout, později nahradil větší sud na vodu a přišla na řadu obhlídka terénu. Ze země jsem na roj nedosáhl. Žebřík opřený o strom, který rostl nakloněn nad sráz pod naši zahradu, situaci příliš nevyřešil, jelikož bych se na něm musel otočit a zklepávat včelky na sebe. Několikrát jsem hodnotil situaci z různého úhlu pohledu, vždy ale se stejným výsledkem - bojím se, raději už leťte pryč! V tuto chvíli nastoupila do scény má (postavou sice malá, ale jinak velice odvážná) žena. Nařídila mi, abych přinesl pilu, tou uřízl větev na stromu a pak, že naše včelky zklepneme, jak budeme stát pevně nohama na zemi. Vzala si zimní bundu s kapucí jako ochranu proti žihadlům a čekala. Já mezitím odešel pro zmíněnou pilu do zahradního domu.
Po návratu ke stromu jsem byl svědkem nečekané podívané. Ještě větší legraci mohli zažít náhodní kolemjdoucí, kteří by uviděli zhruba tento výjev: muž „jako hora“ s ochrannou kuklou a rukavicemi sedí smutně na zemi, nedaleko něho jeho malá odvážná žena bez ničeho stojí na žebříku a setřepává roj včel do připraveného sudu. Nebyl čas na děkování či stud. Přenesli jsme včelky do jejich úlu a urychleně zahájili ústup, jelikož po celé zahradě létalo hejno osamocených včel, které nebyly součástí zklepnutého roje a hledaly svoji královnu.
Přibližně po půlhodinové vycházce se psy jsme se vrátily na „místo činu“. Na zahradě panoval klid. Snad až příliš velký, který se rovná klidu před bouří. Včely si však spokojeně hověly v úlu. Bohužel jen krátkou chvíli. Přibližně za dva dny nepozorovaně opět vylétly a zmizely neznámo kam. Už jsme je nenašly. Od té doby vždy, když manželka vidí nějakou včelu na naší zahradě, jak opyluje květy, ptá se jí, jestli není naše a jestli se nechtějí vrátit, že pro ně máme stále připravený domek. Ano, úplně se změnil její názor na problematiku včelaření. Už by je chtěla. Ale já snad raději zůstanu u psů a koček.
