Článek
Píše se 24. srpna 1914 a první světová válka vypukla teprve před několika týdny. Kanadský vojenský veterinář Harry Colebourn je povolán do výcvikového tábora Valcartier v Québecu, kam cestuje vlakem z domovského Winnipegu. Když vlak zastaví ve stanici White River v Ontariu, všimne si mladý voják na peróně něčeho neobvyklého - malého černého medvíděte. Jeho matka krátce předtím zahynula rukou lovce, který medvídě nabízí k prodeji. Milovník zvířat Colebourn se rozhodne okamžitě jednat a z kapsy vytáhne dvacet dolarů. Mládě baribala (medvěda amerického) koupí. Nikdo z přihlížejících jistě netuší, že tahle zdánlivě bezvýznamná transakce navždy změní dětskou literaturu po celém světě.
Chlupatý maskot pod vojenským lůžkem
Mládě dostalo jméno Winnipeg na počest města, kde Colebourn žil. Z medvědice se ve výcvikovém táboře neuvěřitelně rychle stal miláček vojáků a maskot kanadské jednotky. Začali jí zkráceně říkat Winnie. Na dochovaných historických fotografiích je patrné, jak silné pouto si vojáci k šelmě vytvořili. Běžně si s ní hráli nebo ji krmili z ruky, Winnie zas neustále vyhledávala blízkost svého majitele, pod jehož polním lůžkem dokonce spávala. Společně s vojáky poctivě absolvovala výcvik v Kanadě a nakonec s nimi odcestovala přes Atlantik i do Anglie. Když přišel čas vyrazit do válečné vřavy ve Francii, bylo jasné, že tam medvědice doprovázet svého páníčka nemůže.

Harry Colebourn a Winnie (vlevo).
Colebourn ji 9. prosince 1914 přivezl do londýnské zoologické zahrady, kde od té chvíle přebývala v části Mappin Terraces a dělala všem radost. Colebourn předpokládal, že si ji po válce vezme zpátky do Kanady. Jenže medvědice se chovala vůči návštěvníkům zoo přátelsky, byla mimořádně klidná a ochočená. Návštěvníci ji mohli hladit, krmit z ruky a prý se na jejím hřbetě vozily i děti. Colebourn ji během války několikrát navštívil. Když ale konflikt skončil, uvědomil si, že Winnie je na londýnskou zoologickou zahradu zvyklá jako na svůj domov a stala se miláčkem zdejších návštěvníků. V roce 1919 tak pětiletou medvědici zoologické zahradě definitivně daroval a sám se vrátil do Winnipegu, kde pracoval jako veterinář až do své smrti o necelých třicet let později.
Osudové setkání s Kryštůfkem Robinem
Ze zákopů první světové války se v roce 1919 vrátil i anglický spisovatel Alan Alexander Milne. O rok později se mu narodil chlapec jménem Christopher Robin Milne. K prvním narozeninám dostal plyšového medvěda, kterému nejprve říkal Edward. Když ale začal navštěvovat londýnskou zoo, zamiloval se do krotké medvědice Winnie. Chodil za ní přímo do výběhu a svého plyšáka po ní nakonec přejmenoval. Otec malého Christophera Robina záhy začal o synových hračkách psát. Vedle medvěda dostaly prostor i další reálné hračky - Prasátko, Ijáček, Tygr a Klokanice.
Odkud se ale vzalo zvláštní jméno Pú, v originále původně Winnie-the-Pooh a později pouze Pooh? Christopher tak říkal jedné labuti. A ani Stokorcový les nebyl fikcí, ale odrazem skutečného lesa Ashdown Forest, kde rodina vlastnila venkovské sídlo.

Původní plyšový Medvídek Pú a jeho přátelé.
Úspěch pohádek pro děti na sebe nenechal dlouho čekat. První samostatný příběh o Púovi se objevil v britském tisku o Vánocích 1925 a první samostatná kniha Winnie-the-Pooh vyšla 14. října 1926. Právě v letošním roce tento celosvětový literární fenomén slaví přesně sto let od svého knižního debutu.
Záhy se příběhy dostaly i k československým čtenářům. Často se mylně uvádí, že Medvídek Pú v češtině poprvé vyšel v překladu Hany Skoumalové v roce 1938 a o rok později druhý díl Dům u medvídka. První české vydání se ale objevilo už v roce 1931 pod názvem Dobrodružství medvídka Pů (tehdy opravdu s kroužkem nad písmenem u - pozn. autora) v překladu Zdenky Mathesiové. Českému medvídkovi kreslenou tvář během let propůjčili legendární ilustrátoři jako Vojtěch Kubašta nebo Jaromír Zápal, jehož ilustrace můžeme znát i z příběhů o Neználkovi.
Oblečení „nahého“ medvídka
V roce 1930 koupil práva k obchodní značce Medvídka Pú v USA a Kanadě americký podnikatel Stephen Slesinger. Postavičku začal propagovat a prodávat její podobiznu na nejrůznějším zboží. O dva roky později se Pú poprvé objevil v červeném tričku na obrázkové gramofonové desce, hrách, hračkách a dalších výrobcích. V původních knižních ilustracích byl však medvídek zcela bez oblečení. Čtyřicátá léta přinesla sériovou výrobu plyšových medvídků Pú, která červené tričko zachovala. Když pak v šedesátých letech získala licenci k filmovým adaptacím společnost Disney, charakteristické červené tričko opět zachovala a stal se z něho fenomén.
Filmové verze příběhy Medvídka Pú proslavily po celém světě a od té doby oslovují další generace. Pro české diváky je ale Medvídek Pú neodmyslitelně spjatý s geniálním dabingem z devadesátých let. Svůj typický hlas postavičce propůjčil Jiří Knot. Energického Tygra pak ztvárnil Ota Jirák, Prasátko David Prachař, Králíka Stanislav Fišer a například Klokánka Bohumil Švarc mladší.
Vzniklo také několik audioknih, které v českém znění načetl nejdříve Marek Eben, o dvacet let později Vojta Kotek, který dokonce režíroval českou verzi dabingu celovečerního filmu z roku 2011.
Pohádkové dětství, nepohádkový život
Příběh o Medvídkovi Pú působí idylicky, ale skutečné osudy jeho hrdinů už tak pohádkové nebyly. Skutečný Christopher Robin popularitu svého literárního alter ega dlouho nenesl vůbec dobře. Ve škole kvůli ní čelil posměškům a břímě věčného pohádkového chlapečka mu přineslo nejedno trápení. V pozdějších letech ale svůj vztah k otci i samotnému příběhu přehodnotil a s minulostí se smířil.
Ani vztah se svojí matkou neměl růžový. Zkomplikoval se tehdy, když se rozhodl oženit se svojí sestřenicí, jejíž otec byl bratrem Christopherovy matky. Ta byla proti hlavně kvůli rodinným rozepřím. Se svým bratrem dlouhá léta nemluvila a vazby tak následně přetrhala i se svým synem. Když v roce 1956 zemřel Milne starší, přestali se stýkat úplně i přesto, že o několik měsíců později se Christopherovi narodila dcera Clare. Vidět svého syna či vnučku nechtěla ani na smrtelné posteli.

Alan Alexander Milne a Christopher Robin Milne s původním plyšovým medvídkem Pooh.
Christopher Robin po smrti otce dbal na odkaz jeho příběhů a bojoval proti přílišné komercializaci. Odmítal také nároky na podíl z otcových honorářů a požadavky, aby napsal pokračování příběhů. Raději se věnoval jiné literatuře. Jak sám říkal - tomu, co jej právě bavilo. Svůj názor na peníze z honorářů ale později změnil. Ačkoliv byl ve druhé světové válce při bojích v Itálii těžce raněn, žil plnohodnotný život.
V pozdějších letech u něho nalezli autoimunitní onemocnění Myasthenia gravis, při kterém mu postupně ochabovalo svalstvo, hůře viděl, chvílemi dokonce dvojitě, a zhoršovala se mu výslovnost. Peníze nepoužil pro sebe, ale pro svoji dceru. Té byla v mládí diagnostikována těžká mozková obrna. Potřebovala celoživotní péči. Christopher Robin tak prodal svůj podíl na budoucích honorářích a peníze použil k vytvoření fondu pro svoji dceru.
Když v roce 1996 zemřel, Clare se svojí matkou Lesley založily také samostatnou charitativní organizaci The Clare Milne Trust, financovanou z jejího dědictví, která dodnes poskytuje granty organizacím pomáhajícím lidem se zdravotním postižením. Clare se i přes nepříznivé vyhlídky dožila věku 56 let.
Osudy skutečné Winnie
Ani Winnie neměla život lehký. Se svým bývalým páníčkem Harrym Colebournem se podle všeho po jeho návratu do Kanady již nepotkala. V londýnské zoo žila do roku 1934. Tehdy prodělala mozkovou příhodu, částečně ochrnula a nakonec musela být utracena. Její smrt oplakávali návštěvníci zoo i britský tisk. Její příběh ale ani tehdy neskončil.
Lebka slavné medvědice byla darována britskému stomatologovi a badateli Jamesi Franku Colyerovi, který zkoumal onemocnění zvířat. Zaznamenal u ní ztrátu zubů a výrazné kostní změny v čelisti. O desetiletí později byla lebka znovu identifikována ve sbírkách Royal College of Surgeons. Při novodobém odborném vyšetření padla i přesná diagnóza - Winnie trpěla chronickou parodontitidou. V roce 2015 byla její lebka vystavena v londýnském Hunterian Museum.
Vystaveni jsou i původní plyšáci Kryštůfka Robina, kteří se po druhé světové válce dostali do USA a od roku 1987 jsou v Newyorské veřejné knihovně. Donedávna chyběl původní Klokánek Rú, který se ztratil ještě během Kryštůfkova dětství. Ke stému výročí ale v letošním roce věnovala knihovně královna Camilla jeho repliku.
Anketa
Zdroje: London ZOO, ČT24, Jitka Krajovanová, Wikipedia





