Článek
Češi jsou v těchto chvílích národem houbařů a zároveň odborníky a kulináři v oblasti všech možných druhů hub. Někteří chodí do lesa pouze pro hřiby, protože ostatní považují za nějaké podřadné druhy, nebo se v houbách příliš nevyznají a obávají se otravy. Na druhou stranu existují i typy houbařů, kteří pod pojmem „hřejbek“ mají na mysli jakoukoliv jedlou houbu.
Jedovatý kovář i koloděj
Odborné rozdělení hub necháme mykologům. Obyčejní houbaři rozdělují hřiby na „praváky“, což jsou ti kulinářsky nejoblíbenější, „modráky“, měnící (jak již jejich pojmenování naznačuje) barvu své dužiny po řezu na modrou, a potom „babky“. Ty lze považovat za méně kvalitní až podřadný druh, který sbíráme především v období nedostatečného výskytu lepších hub. Výjimkou není ani případný sběr mladých plodnic k okamžité spotřebě. Babky bývají totiž často červivé, rychle plesniví, a pokud je usušíte, vytvoří se v nich toxiny, které mohou po požití způsobit silné zažívací problémy. Mezi „babky“ patří například hřib sametový a hřib žlutomasý.
„Babky“ (zleva): hřib žlutomasý a hřib sametový
Modrající hřiby jsou pak oblíbené pro svoji barevnost, jelikož nejsou jen hnědé, ale také červené a žluté. Okamžitou modrou barvu při zranění získávají kvůli rychlé oxidaci látek pulvinových kyselin. Mezi typické zástupce, které se u nás vyskytují a často je sbíráme, patří hřib hnědý (často nazýván jako modrák, suchoš a poddubák), hřib kovář a hřib koloděj. Někteří houbaři je nechtějí sbírat, protože se bojí záměny s jedovatým hřibem satanem, kterého mezi modrající také řadíme, nebo se domnívají, že jde o chráněný druh, což ale není pravda. Přesto lze i hřib kovář a hřib koloděj zařadit mezi nejedlé (dle některých zdrojů i lehce jedovaté) houby. Pokud je sníme nedostatečně tepelně upravené, mohou nám způsobit trávicí problémy. Nedoporučují se ani k sušení, nejen kvůli nedostatečné úpravě, ale také sušením ztrácejí vůni. Při přípravě pokrmu z kovářů či kolodějů bychom je měli alespoň dvacet minut povařit.
Zleva: hřib Fechtnerův (chráněn), hřib koloděj, hřib kovář, hřib královský (chráněn) a hřib kovář žlutý. Všechno jedlé hřiby.
Hořké hřiby
Samostatnou kapitolou je nejedlý hřib žlučník (často nesprávně jako hřib hořčák či žlučák). Roste společně s dalšími druhy, proto málo pozorný houbař může jeho přítomnost zjistit až z výsledného pokrmu, jelikož je hřib žlučník opravdu velmi hořký, a jediná malá houbička dokáže zkazit celé jídlo. Existují různé recepty a návody, jak jej „zaručeně“ hořkosti zbavit, ale není snad lepší v době hojného výskytu ostatních hub ponechat tyto druhy lesním obyvatelům z řad zvířecí říše?
Hořčák lze snadno zaměnit s hřibem smrkovým a s hřibem hnědým. Existuje však několik rozpoznávacích znaků. Hořčák má třeň (nohu) nažloutlou až žlutohnědou. Rourky pod kloboukem jsou pak bílé, starší plodnice jej mají zbarvené dorůžova. Pokud si i tak nejste jistí, zkuste špičkou jazyka olíznout část dužniny. Hřiba žlučníka tak poznáte bezpečně. V poslední době se objevují informace, že má dokonce léčivé účinky proti rakovině. Možná se tedy v blízké budoucnosti stane oblíbenějším.
Zleva: hřib dubový, hřib žlučník (hořčák, nejedlý), hřib smrkový a hřib hnědý.
Existují však i další hořké hřiby, které jsou nejedlé právě kvůli své silné hořkosti. U nás se s nimi setkáváme spíše výjimečně. Jedná se o hřib kříšť a hřib medotrpký, modrající houby. V některých atlasech se lze dočíst, že jsou i mírně jedovaté. Za jedovatý je považován i vzácný a chráněný hřib nachový, často mykology označovaný jako nejkrásnější hřib Evropy. V České republice roste jen velmi vzácně. Pokud by jej někdo v lese objevil, měl by informovat mykology, stejně jako u jiných vzácných druhů hub.
Jedovaté hřibové výpary
Nejznámějším jedovatým hřibem u nás je zřejmě hřib satan. Jak již bylo řečeno výše, houbaři si jej často pletou s kovářem a kolodějem. Vodítkem by mohla být barva klobouku, jelikož hřib satan ji má bílou až šedou. V České republice je na seznamu vzácných hub a vyskytuje se jen na několika chráněných území. Pokud si však nejste jisti, raději nechte houbu v lese, protože satan patří mezi silně jedovaté houby. Požití nedostatečně tepelně upravené houby způsobuje křeče v břiše, závratě a několikahodinové zvracení.
V žádném případě se ale nepokoušejte tohoto hřiba vařit, jako u jiných slabě jedovatých hub, které se tak stanou jedlými. Hřib satan zůstane nebezpečný, jelikož se z něho při vaření dostávají jedovaté a halucinogenní výpary, které mohou člověka otrávit. Hřib satan po uvaření není považován za jedovatý, ale zůstávají v něm psychotropní látky.
Nejedlé a jedovaté (zleva): hřib satan, hřib nachový, hřib medotrpký a hřib kříšť.
Existuje mnohem větší počet druhů hřibů, na které při svých pochůzkách v lese můžeme narazit. Příroda si ráda hraje s barvami i tvary, proto se není čemu divit, že čas od času někdo zamění jeden druh za jiný. U jedlých to není problém, ale občasné otravy některých houbařů nám stále připomínají, že bychom měli sebrat pouze tu houbu, kterou bezpečně poznáme.
Zdroje: Myko.cz (viz odkazy), Wikipedia (fotografie)
