Článek
Třeba moje první letošní úspěšné houbaření – domů jsem v pátek 4. září v košíku přinesl první letošní hříbky! Ale co všechno se předtím muselo stát… Dlouho přitom bylo všechno jako jindy. Dojet do „svého“ lesa mezi Soběslaví a Bechyní. Obejít pár míst, kde je to „na jistotu“. Poslat manželce na Messenger fotky prvních několika hříbků – hele, oni už fakt rostou! Vydat se už jen podle mapy na místa „kde je mokro a houbám se tam bude dařit“.
Kdybych vám nasdílel mapu, kterou mi na houbách kreslí GPS chytrých hodinek, viděli byste, že moje cesta za plným košíkem nebývá přímočará. V devíti z deseti případů končí před překážkou typu – tak tady se asi budu muset proplazit. Nebo – kde se tu vzal ten potok, na mapě není?
Před lety, když ještě nebyly chytré mobily, kde houbaře neznámým územím provede „modrá tečka“ na online mapách, jsme dokonce s manželkou a tehdy čtyřletým synem zabloudili v lesích u Lžína tak, že nás zachránil až domorodec, k jehož obydlí jsme vyčerpaní po několika hodinách došli. Další hodinu nás pak vozil po okolí – naše auto zaparkované u silnice jsme nakonec našli.
Ale zpátky do 4. září na „moje“ houbařská místa mezi Soběslaví a Bechyní. Dlouho jsem šel v něčích stopách a nacházel větší či menší odřezky. Všechny čerstvé. Ten našel ale hřiby! Nechci se pouštět do vědeckých zkoumání, ale vážně – zajímalo by mě, jestli je pohyb houbařů na jednom místě řízen nějakými přírodními zákonitostmi, nebo je ryze entropický (rozuměj náhodný). Jak to, že chodím v lese přesně tudy, kudy šel někdo hodinu přede mnou?
V pátek jsem se rozhodl, že tomu přijdu na kloub. V místě, kde jindy chodím rovně, jsem odbočil doleva – vezmu to tudy přes tu trávu, tudy určitě nikdo nechodí. Můj předpoklad byl správný – že tudy určitě nikdo nechodí, mi bylo jasné po pár krocích. Nejdřív se tráva začala houpat. Další krok a byl jsem po kotníky v černém bahně. A ještě jeden a zahučel jsem jednou nohou až po koleno.
Na druhé jsem si naštěstí včas klekl. Kdybych zapadl oběma nohama, jsem tam možná doteď. V hlavě mi běžely scény z Krále Šumavy, kde do páchnoucího bahna zapadne nešťastník prchající do kapitalistického světa, až z něj nakonec zůstane jen vytrčená ruka, aby se i ta nakonec potopila. V mém případě na vytrčenou ruku nedošlo, po chvíli jsem se dokázal vysvobodit – jen botu jsem musel obětovat. Tu bahno nevydalo.
Musel jsem si ji vybojovat zpátky. Nejdřív se mi podařilo vytáhnout z hlubiny tkaničky. Byla to hodinářská práce, zatáhnout víc, přetrhnu je a bude konec, bylo mi jasné. Pak jsem ponořil do mlaskajícího bahna ruku skoro až po rameno, nahmatal patu a podařilo se mi botu zachránit. Starou, odrbanou, s napůl utrženou podrážkou, ale moji!
Jako první jsem uviděl tkaničky.
Po několika minutách jsem se k botě prohrabal.
Bota ani příliš neutrpěla. Jít bos po větvičkách bych opravdu nechtěl.
Nakonec tak vše dopadlo dobře. I hříbky jsem našel.
Nebudu lhát – na svoji záchrannou akci jsem byl hrdý. A když jsem došel do auta, první, co jsem udělal, bylo vyťukání zprávy manželce na Messenger – houby mám, ale nebudeš věřit, co se mi stalo… a všechno jsem vylíčil a přidal pár fotek. Stejné fotky mám i pro vás - nad tímto odstavcem. Snad mi nenapíšete do komentářů to, co mi odepsala manželka do chatu.
Přišlo mi od ní tohle – ty jsi ale loupák! 😂😂😂
Rozumíte tomu?
