Článek
Se sousedkou Alenou jsme bydlely vedle sebe skoro osmnáct let. Nebyly jsme nejlepší kamarádky, které by spolu jezdily na dovolenou, ale vycházely jsme dobře. Když jsme byly mladší, půjčovaly jsme si sekačku, zalévaly jedna druhé zahradu a několikrát mi Alena vyzvedla balík, když jsem nebyla doma. Já jí zase nosila nákup v době, kdy měla nohu v sádře. Nikdy mezi námi nebyl žádný větší problém. Možná právě proto mě ani nenapadlo, že bych jí jednou měla nevěřit kvůli několika tisícům korun.
Plot už potřeboval opravu
Plot mezi našimi zahradami byl starý snad stejně jako oba domy. Dřevěné části postupně trouchnivěly, některé sloupky už nedržely rovně a při větším větru jsme vždy čekaly, jestli se něco neurve. Mně to vadilo méně, protože jsem měla z té strany jen záhon a několik keřů. Alena tam ale měla posezení a psa, takže na opravu začala naléhat hlavně ona.
Jednoho dne přišla s tím, že přes známého sehnala šikovného řemeslníka. Prý nám starý plot odstraní, nechá původní kovové sloupky tam, kde budou použitelné, a udělá nové dřevěné výplně. Cena měla být osmnáct tisíc korun včetně materiálu.
Nepřišlo mi to málo, ale ani nic úplně absurdního. V té době jsem už byla dva roky v důchodu a měla jsem našetřeno něco bokem právě na podobné opravy kolem domu. „Každá dáme devět tisíc a máme pokoj na dalších dvacet let,“ řekla mi tehdy Alena. Souhlasila jsem. Dokonce jsem byla ráda, že nemusím nikoho shánět ani řešit materiál. Alena mi řekla, že řemeslník chce peníze předem kvůli nákupu dřeva, a tak jsem jí následující den přinesla devět tisíc v hotovosti.
Dnes už vím, že jsem měla udělat převod nebo alespoň chtít nějaké potvrzení. Jenže v tu chvíli mi to připadalo skoro urážlivé. Bydlely jsme vedle sebe osmnáct let. Věděla jsem, kdy chodí k lékaři, ona znala moje děti i vnoučata. Kdo by po takové době žádal sousedku o podpis kvůli devíti tisícům?
Oprava se začala podivně protahovat
První týden se nic nedělo. Alena tvrdila, že řemeslník čeká na materiál. Za další dva týdny mi řekla, že onemocněl. Potom měl dokončovat jinou zakázku. Začínala jsem být trochu nervózní, ale pořád jsem tomu nepřikládala velkou váhu. Člověk dnes na řemeslníka čeká klidně několik měsíců a já nikam nespěchala.
Asi po šesti týdnech konečně přijela dodávka. Z ní vystoupil muž kolem padesátky a začal si plot prohlížet. Byla jsem zrovna na zahradě, tak jsem za ním šla. Představila jsem se a řekla mu, že jsem ráda, že se oprava konečně rozběhne. Trochu překvapeně se na mě podíval. „Já jsem tu zatím jen kvůli zaměření. Paní odvedle mi volala teprve minulý týden,“ odpověděl. Myslela jsem, že jsem ho špatně pochopila. Zeptala jsem se, jestli už má objednaný materiál.
Neměl. Teprve jsme si prý měli vybrat druh dřeva a podle toho nám udělá cenu. Když jsem mu řekla, že jsme už před více než měsícem zaplatily osmnáct tisíc, přestal se usmívat. „Ode mě žádnou cenu nemáte. A žádné peníze jsem od nikoho nevzal,“ řekl. V tu chvíli mi začalo být opravdu nepříjemně.
Alena měla pokaždé jinou verzi
Ještě ten večer jsem zazvonila u Aleny. Nešla jsem tam dělat scénu. Chtěla jsem jen vysvětlení. Byla jsem přesvědčená, že musí existovat nějaký rozumný důvod. Třeba měla původně domluveného jiného člověka, který zakázku odmítl.
Když jsem se jí ale zeptala, proč řemeslník neví nic o našich penězích, okamžitě se začala rozčilovat. Nejdřív tvrdila, že peníze dala známému, který měl materiál objednat. Potom říkala, že část utratila za zálohu na dřevo. Když jsem chtěla vidět doklad, žádný neměla. Nakonec mi oznámila, že vůbec nechápe, proč ji vyslýchám, když se plot přece nakonec opraví. Právě tahle věta mě zasáhla snad nejvíc.
Nešlo už totiž o plot. Šlo o to, že jsem jí dala peníze na konkrétní věc a ona se mnou šest týdnů hrála divadlo. Vyprávěla mi o nemocném řemeslníkovi a čekání na materiál, přestože člověka, který měl plot opravovat, oslovila teprve několik dní předtím. Řekla jsem jí, že chci svých devět tisíc zpátky. „Teď je nemám,“ odpověděla.
Teprve po chvíli přiznala, že si z peněz něco vzala, protože se dostala do problémů. Dcera po ní chtěla půjčit na opravu auta a Alena prý počítala s tím, že jí peníze rychle vrátí. Jenže dcera je nevrátila a ona mezitím neměla z čeho zaplatit plot. Kdyby za mnou přišla a řekla mi pravdu, možná bych byla naštvaná. Možná bych jí dokonce nabídla nějaké řešení. Ale to, že mi celé týdny lhala do očí, jsem přijmout nedokázala.
Peníze se mi vrátily, důvěra už ne
Nakonec jsme plot opravdu opravily, jen mnohem později. Řemeslník nám spočítal cenu na necelých patnáct tisíc korun. Každá jsme zaplatily svou část přímo jemu a já už tentokrát trvala na faktuře. Alena mi původních devět tisíc vracela postupně skoro půl roku. Jednou poslala dva tisíce, potom tisíc, další měsíc nic. Nechtěla jsem se s ní soudit ani volat policii. Především jsem chtěla, aby ten nepříjemný příběh skončil.
Peníze jsem nakonec dostala všechny. Jenže něco jiného se mezi námi už nevrátilo. Dříve jsme si povídaly přes plot skoro každý den. Když jsem pekla, donesla jsem jí kus koláče. Ona mi zase nechávala za brankou rajčata nebo okurky. Dnes se pozdravíme, prohodíme dvě věty o počasí a každá pokračujeme po svém.
Několikrát se mi omluvila. Tvrdí, že tehdy byla zoufalá, že se styděla přiznat finanční problémy a že chtěla všechno napravit dřív, než něco zjistím. Dokážu pochopit, že se člověk může dostat do situace, kdy udělá hloupost. Mnohem hůř ale chápu, jak může někomu, koho vídá téměř každý den, týdny vyprávět jednu lež za druhou.
Od té doby jsem možná opatrnější, než je nutné. I když jde o člověka, kterého znám roky, peníze posílám převodem a u větších částek chci vědět, za co přesně platím. Dříve bych si připadala hloupě. Dnes mi připadá hloupé spoléhat na to, že dlouhá známost automaticky znamená poctivost. Plot mezi našimi zahradami teď vypadá krásně. Je pevný, rovný a pravděpodobně opravdu vydrží mnoho let. Jen pokaždé, když se na něj podívám, si vzpomenu, že ten starý nebyl jediná věc, která se tehdy mezi námi rozpadla.
Zdroje: autorský text
