Článek
Růženině matce Daně bylo osmdesát dva let a po mozkové příhodě už sice zvládala bydlet ve svém bytě, ale potřebovala pomoc s těžšími nákupy, úklidem a některými návštěvami lékařů. Růžena bydlela asi půl hodiny autem daleko, pracovala na recepci ve výrobní firmě a dvakrát týdně za matkou jezdila. Její mladší sestra Sylva žila přímo ve stejném městě, a proto se rodina domluvila, že bude řešit hlavně každodenní drobnosti. Brzy přišla s nápadem na soukromou pečovatelku, která by k Daně docházela tři dopoledne týdně.
Sylva všem řekla, že službu bude platit sama. Měla dobře placenou práci v pojišťovně a tvrdila, že je to nejjednodušší způsob, jak svůj díl péče zvládnout. „Byla jsem jí za to opravdu vděčná. Já vozila mamku k doktorům, nakupovala a řešila víkendy. Sylva zase několikrát řekla, že místo svého času dává peníze. Připadalo mi to férové,“ vzpomíná Růžena.
Sestra svou pomoc připomínala čím dál častěji
Zpočátku Růžena neměla důvod cokoli zpochybňovat. Pečovatelka skutečně docházela, Dana byla spokojená a celá rodina měla pocit, že našla funkční systém. Postupem času ale Sylva začala své finanční zapojení často zdůrazňovat. Když Růžena jednou navrhla, že by se mohly vystřídat při cestě na neurologii, sestra odpověděla, že už každý měsíc platí několik tisíc za péči a nemůže dělat úplně všechno. Podobně reagovala i při rodinném obědě, kdy jejich bratr zmínil, že by měli matce koupit nové křeslo. Sylva okamžitě připomněla, že ona už do péče dává dost peněz.
Růžena to respektovala. Dokonce několikrát před ostatními sestru hájila. Když si jejich teta postěžovala, že Sylva za maminkou příliš často nechodí, Růžena jí vysvětlila, že právě ona financuje profesionální pomoc. „Měla jsem skoro výčitky, že bych po ní chtěla ještě něco dalšího. Myslela jsem si, že já dávám hlavně čas a ona peníze. A pak jsem zjistila, že tohle rozdělení existovalo jen v mojí hlavě,“ říká.
Jeden doklad otevřel úplně jinou otázku
Problém vznikl při vyřizování příspěvku na péči. Růžena potřebovala dohledat několik dokladů o službách, které matka využívala. Dana měla bankovní výpisy vytištěné v šanonu, protože internetové bankovnictví sama nepoužívala. Když Růžena hledala platbu za rehabilitaci, všimla si pravidelných převodů na účet pečovatelské služby. Nejdřív si myslela, že jde o nějaké doplatky. Pak jí ale došlo, že částky odpovídají celé měsíční ceně.
Ještě víc ji zarazily další převody. Každý měsíc odcházely z matčina účtu také tři tisíce korun na Sylvin účet s poznámkou výdaje. Dana nedokázala přesně vysvětlit, co všechno tím platí. Řekla jen, že Sylva za ni nakupuje a někdy potřebuje peníze na benzín.
Růžena si nechala ukázat poslední měsíce a zjistila, že kromě pečovatelky matka hradí prakticky všechny své běžné náklady sama. Sestra tedy službu, kterou před rodinou prezentovala jako vlastní finanční příspěvek, pouze objednala a spravovala.
Vysvětlení bylo horší než samotná pravda
Růžena zavolala Sylvě a zeptala se jí přímo, proč říká, že pečovatelku platí ona. Sestra nejprve odpověděla, že službu zařizuje, komunikuje s ní a hlídá termíny, takže podle ní není podstatné, z jakého účtu platba odchází. Když se Růžena zeptala na pravidelné tři tisíce, Sylva vysvětlila, že jde o náklady spojené s péčí. Jezdí za matkou autem, občas jí něco koupí a vyřizuje telefonáty.
„Řekla jsem jí, že benzín samozřejmě zaplatit může, pokud se s mamkou domluvily. Ale tři tisíce každý měsíc bez vyúčtování jsou něco jiného. A hlavně jsem se jí zeptala, proč nám všem celé měsíce tvrdí, že péči platí ze svého. Na to už odpověď neměla,“ říká Růžena.
Sylva se nakonec rozčílila. Tvrdila, že rodina vůbec nevidí množství práce, kterou kolem matky dělá. Ona prý vyřizuje telefonáty, recepty, objednávky i pečovatelku a nikdo jí za tento čas neděkuje. Růžena pochopila, že sestra si pravidelnou částku začala vnímat jako určitou odměnu. Jenže nikdy se na ní s nikým otevřeně nedohodla.
Největší spor nebyl o tři tisíce korun
Růžena nechtěla sestru označit za zlodějku. Dana totiž věděla, že jí peníze posílá, i když zřejmě netušila, jak přesně jsou používány. Mnohem víc Růženu zasáhlo, že Sylva před rodinou vytvořila obraz člověka, který péči financuje ze svého, a díky tomu se vyhýbala dalším povinnostem.
Sourozenci se nakonec sešli společně s matkou. Dohodli se, že všechny větší výdaje budou od té chvíle přehledné a pravidelná částka pro Sylvu skončí. Pokud někdo něco zaplatí za matku, jednoduše si schová účtenku. Pečovatelská služba bude dál hrazena z Daniných peněz, protože si ji může dovolit a sama ji chce využívat. Především ale přestali předstírat, že ji platí jedno z dětí.
Sylva se několik týdnů cítila ukřivděná a tvrdila, že rodina její práci znehodnotila. Časem však připustila, že měla o penězích mluvit otevřeně. Růžena zase uznala, že administrativní péče skutečně zabírá čas a rozdělili si ji mezi více lidí.
„Nejvíc mě nezaskočilo, že mamka platila vlastní pečovatelku. Na tom není nic špatného. Vadilo mi, že jsem několik měsíců poslouchala, jak sestra ze svého financuje něco, co ve skutečnosti neplatila, a podle toho jsme jí všichni ustupovali. Kdyby řekla, že potřebuje pomoc s úkoly kolem mamky nebo že chce proplácet benzín, mohli jsme se domluvit. Rodinu podle mě nerozhádají samotné peníze tak často jako pocit, že jeden člověk zná jiná pravidla než všichni ostatní,“ uzavírá Růžena.
Zdroje: autorský text
