Hlavní obsah

Se švagrovou jsem vyrazila na nákup do Německa. U pokladny začala přesouvat své zboží ke mně

Foto: Magnific.com

Když mi švagrová Lenka nabídla, že spolu zajedeme na velký nákup do Německa, brala jsem to jako příjemnou změnu. Chtěla jsem koupit drogerii, kávu a pár věcí dětem. Až u pokladny jsem zjistila, že výlet bude mnohem dražší hlavně pro mě.

Článek

S Lenkou jsme nikdy nebyly nejlepší kamarádky, ale vycházely jsme spolu normálně. Je to manželova mladší sestra, o šest let mladší než já, a vídaly jsme se hlavně u tchyně, na narozeninách dětí nebo při rodinných obědech. Nebyla mezi námi žádná velká důvěrnost, ale také žádné hádky. Když mi tedy jednoho čtvrtečního večera zavolala, jestli nechci v sobotu vyrazit s ní do Německa, neviděla jsem důvod odmítat.

„Potřebuju nakoupit zásoby a samotné se mi nechce. Stejně pořád říkáš, že tam mají levnější drogerii,“ připomněla mi. Měla pravdu. Už několikrát jsem říkala, že bych se tam chtěla podívat, protože kolegyně z práce vozila prací gely, dětské zubní pasty a kávu za slušné ceny.

Domluvily jsme se, že pojedeme mým autem. Lenka nabídla, že zaplatí naftu, a já souhlasila. V sobotu krátce po sedmé jsem ji vyzvedla před panelákem. Přinesla si termosku s kávou a dvě housky se šunkou, jednu podala mně. Cestou jsme probíraly děti, její práci v účetní firmě a rekonstrukci kuchyně, do které se s přítelem pustili na podzim. Nic nenasvědčovalo tomu, že by peníze měly být problém.

Lenčin vozík se plnil rychleji než můj

První obchod jsme prošly každá víceméně sama. Já měla v košíku prací gel, tablety do myčky, několik šamponů, čtyři balíčky kávy a sladkosti pro děti. Lenka nakupovala mnohem víc. Vzala dvě velká balení kapslí na praní, několik aviváží, kosmetiku, vitaminy, plenky pro neteř svého přítele a hromadu trvanlivých potravin. „Ty děláš zásoby na půl roku?“ smála jsem se, když přidala další balení kávy.

„Když už jsme tady, tak to nebudu kupovat po jednom,“ odpověděla. Pak mi vysvětlila, že část věcí bere i pro svou maminku a něco pro kolegyni z práce. Připadalo mi to logické. Sama jsem už několikrát přivezla z Polska nebo Německa něco někomu dalšímu, když jsem měla cestu.

Její vozík byl před pokladnami téměř plný, zatímco můj sotva do poloviny. Stály jsme ve frontě asi deset minut a ještě jsme se bavily o tom, kam půjdeme na oběd. Když před námi zůstali poslední dva zákazníci, Lenka vytáhla telefon a začala něco kontrolovat v bankovní aplikaci.

Nejdřív jsem tomu nevěnovala pozornost. Pak se zamračila, několikrát přejela prstem po displeji a řekla, že má asi problém s kartou. „Co se děje?“ zeptala jsem se. „Mám tam nějaký limit. Já ho zvedala, ale asi se to nepropsalo.“ Navrhla jsem, že může zaplatit telefonem nebo zkusit druhou kartu. Lenka však řekla, že druhou nechala doma. V tu dobu už na pás vykládal nákup zákazník před námi a za námi se vytvořila další fronta.

Věci začala přesouvat ke mně

Lenka chvíli stála mezi našimi vozíky a pak začala část svého nákupu přesouvat do mého. „Co děláš?“ zeptala jsem se, protože jsem nejdřív myslela, že něco přerovnává. „Zaplatíš mi to zatím ty? Pošlu ti to hned z auta. Mně ta karta pustí jen část.“

Nečekala ani na pořádnou odpověď. Do mého vozíku položila dvě balení pracích kapslí, šest káv, kosmetiku, konzervy, olej a další věci. Nebyla to drobnost za pár stovek. Než jsem stihla spočítat, kolik toho přesunula, byla řada na nás.

Cítila jsem se nepříjemně, ale zároveň jsem si říkala, že jde o rodinu a že peníze dostanu za deset minut zpět. Kdyby se mě někdo v klidu zeptal před obchodem, jestli za něj zaplatím nákup za několik tisíc, nejspíš bych se nejdřív zeptala proč. Ve frontě u pokladny, kde za námi čekali lidé a prodavačka už skenovala moje věci, jsem to neudělala.

Můj účet nakonec vyšel v přepočtu přibližně na 6 800 korun. Z toho můj vlastní nákup dělal necelé tři tisíce. Lenka si zbytek svého zboží zaplatila zvlášť a její karta tentokrát normálně prošla. „Tak vidíš, aspoň něco to vzalo,“ řekla a začala skládat věci do tašek.

To už mě trochu zarazilo. Jestli měla nastavený limit, očekávala bych spíš zamítnutou platbu nebo jasnou částku, kterou nemůže překročit. Nechtěla jsem se ale hádat mezi regály s taškami v ruce.

Peníze měly přijít ještě cestou domů

Na parkovišti jsme nákup roztřídily. Lenka si vzala všechno svoje a já jí připomněla převod. „Jasně. Jen mi teď nějak blbne bankovnictví. Doma to udělám přes počítač,“ odpověděla. Řekla to tak samozřejmě, že jsem dál nic neřešila. Cestou jsme se ještě zastavily na oběd, který tentokrát zaplatila ona. U stolu zmínila, že kuchyň je vyšla dráž, než čekali. Truhlář si řekl o doplatek za pracovní desku a minulý týden jim odešla pračka.

Tehdy jsem tomu nepřikládala význam. Spíš jsem si říkala, že je jasné, proč se snaží nakoupit levněji. Večer peníze nepřišly. V neděli také ne. V pondělí dopoledne jsem jí napsala, jestli se jí podařilo bankovnictví zprovoznit. „Jo, už dobrý. Pošlu odpoledne,“ odpověděla.

Odpoledne nic nepřišlo. Čekala jsem do středy. Pak jsem napsala znovu a tentokrát jí rovnou poslala částku, kterou jsem podle účtenky a přibližného rozdělení nákupu spočítala na 3 870 korun. Lenka odpověděla až večer. „Pošli mi číslo účtu.“ To mě překvapilo, protože mi už několikrát dřív posílala peníze za dárky pro tchyni, ale číslo jsem jí poslala. Ani potom nepřišlo nic.

Manžel tvrdil, že zbytečně tlačím

Po týdnu jsem to řekla manželovi. Čekala jsem, že se podiví, proč mi jeho sestra ještě nezaplatila. Místo toho pokrčil rameny. „Tak jí dej pár dní. Asi teď nemá.“ „Ale ona mi neřekla, že nemá. Řekla, že jí nefunguje karta.“ „Třeba se styděla.“

To byla první chvíle, kdy mě napadlo, že problém s limitem možná vůbec nebyl problém s limitem. Nevadilo by mi půjčit Lence několik tisíc, kdyby za mnou přišla a otevřeně řekla, že jí po rekonstrukci chybí peníze do výplaty. Vadilo mi, že o půjčce rozhodla za mě ve chvíli, kdy jsme stály u pokladny.

Další týden jsem jí zavolala. Telefon nejdřív nezvedla, večer zavolala zpět. „Já na to nezapomněla,“ řekla ještě dřív, než jsem se stihla zeptat. „Pošlu ti dva tisíce po výplatě a zbytek další měsíc.“ „Lenko, ale proč jsi mi to neřekla rovnou?“

Chvíli mlčela. Pak přiznala, že v době nákupů měla na účtu méně, než čekala. Některé platby za kuchyň se jí strhly dřív a zároveň už měla domluvené nákupy pro maminku a dvě kolegyně. „Bylo mi trapné říkat, že na to nemám,“ vysvětlila. „Takže problém s kartou nebyl?“ „Limit tam byl. Ale i kdyby nebyl, stejně bych všechno nezaplatila.“ Tím se celá věc posunula jinam. Už nešlo o nešťastnou technickou komplikaci. Lenka věděla, že část nákupu nebude schopná zaplatit, ještě než jsme přijely k pokladně.

Nejvíc mě překvapilo, pro koho vlastně nakupovala

Dva tisíce skutečně poslala po výplatě. Zbytek ale znovu nepřišel. Když jsem se o týden později zastavila u tchyně, všimla jsem si na kuchyňské lince několika balíčků stejné německé kávy, jakou kupovala Lenka.

Tchyně mi mezi řečí řekla, že jí Lenka přivezla nákup a ona jí za něj dala hotovost hned druhý den. Nebyla v tom žádná snaha něco odhalovat. Tchyně vůbec netušila, že jsem část nákupu platila já. Postupně vyšlo najevo, že i jedna z kolegyň Lence peníze za své věci poslala krátce po návratu. Lenka tedy mezitím dostala zaplacenou alespoň část zboží, které jsem u pokladny financovala já.

Tentokrát jsem jí nenapsala. Zavolala jsem jí. „Mamka ti za ten nákup platila?“ Lenka chvíli mlčela. „Jo.“ „A proč jsi mi z toho neposlala zbytek?“ Tentokrát se nezačala vymlouvat na kartu ani banku. Řekla, že peníze použila na fakturu za pracovní desku, protože termín splatnosti byl dřív než moje urgence. „Počítala jsem, že ty to těch pár týdnů nepotřebuješ,“ dodala.

Právě ta věta mi vadila ze všeho nejvíc. Ne proto, že bych kvůli necelým dvěma tisícům neměla na nájem nebo jídlo. Vadilo mi, že sama rozhodla, které moje peníze zrovna potřebuji a které ne. Řekla jsem jí, že chci zbytek do konce měsíce. Nehádaly jsme se. Jen jsem jí oznámila konkrétní datum a ona odpověděla, že to chápe.

Druhý společný nákup už vypadal jinak

Peníze nakonec přišly poslední den v měsíci. Bez zprávy, jen převod na účet. Několik týdnů jsme spolu komunikovaly jen v rodinné skupině a při návštěvě u tchyně jsme se bavily normálně, i když už ne tak uvolněně jako dřív.

Asi o tři měsíce později se Lenka ozvala znovu. Potřebovala jet do Německa pro konkrétní dětskou výživu, kterou kupovala známé, a zeptala se, jestli nechci jet s ní. Souhlasila jsem. Tentokrát ale při cestě řekla sama od sebe: „A neboj, mám peníze. Po minule si to hlídám.“

Nebyla to omluva, jakou bych si tehdy možná představovala, ale stačilo mi to k tomu, abych věděla, že si tu situaci pamatuje stejně dobře jako já. U pokladny jsme měly každá svůj vozík. Lenka zaplatila svůj nákup a já svůj. Když jsme skládaly tašky do kufru, podala mi dvacet eur za naftu, i když jsme se o tom předem nebavily.

Od té doby jí klidně něco koupím, když mě o to požádá. Pokud chce půjčit peníze, také se o tom můžeme bavit. Jen už nenechávám rozhodnutí o svých penězích vzniknout mezi pásem u pokladny a frontou lidí za zády.

Zdroje: autorský text

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz