Článek
Roky jsem žila v tomhle přesvědčení a byla ochotná obětovat svůj čas, energii i vlastní pohodlí pro lidi, které jsem měla ráda. A největší obětí bylo, že jsem si vzala na starost tchyni, když se ocitla sama a nemocná. Nikdy by mě nenapadlo, že všechna ta péče, kterou jsem jí dávala s čistým srdcem, skončí takovým způsobem, že se mi podlomila kolena a dodnes tomu nevěřím.
Tchyně ovdověla a najednou zůstala v rodinném domě sama. Manžel i já jsme to brali jako samozřejmost, že ji nenecháme na pospas, takže jsem k ní začala pravidelně jezdit, vařit jí, pomáhat s úklidem, brala ji k lékaři a nakupovala. Byla jsem ochotná jet kdykoli, i když jsem měla vlastní práci a děti. Manžel mi sice pomáhal, ale většina povinností zůstala na mně. Sama tchyně to často oceňovala, říkala, že jsem pro ni víc než vlastní dcera, a já tomu věřila. Vnímala jsem to jako poděkování, jako něco, co člověka zahřeje u srdce a dá mu pocit, že všechna ta dřina má smysl.
Jenže rok za rokem přibýval a péče byla náročnější. Její zdraví se zhoršovalo a já tam byla čím dál častěji. Kolikrát jsem měla pocit, že se mi rozpadá vlastní život, protože jsem neustále musela myslet na to, co tchyně potřebuje. Omezila jsem svoje zájmy, výlety s dětmi i čas, který jsem mohla trávit s manželem. Všechno se točilo jen kolem ní. Nikdy jsem si nestěžovala, ani nahlas, ani sama sobě. Bylo pro mě důležité, aby měla pocit, že není sama a že se má o koho opřít.
Často jsme spolu seděly v kuchyni u čaje, povídaly si o životě, o jejích vzpomínkách, o rodině. V těch chvílích jsem cítila, že jsem jí opravdu blízká, že mě bere jako součást rodiny, jako člověka, který ji má rád. A proto jsem nepochybovala, že kdyby došlo na nějaká zásadní rozhodnutí, budu já i můj manžel v jejích očích na prvním místě. Jenže jsem se krutě zmýlila.
Zlom nastal ve chvíli, kdy jsem náhodou narazila na sousedku, která se zmínila, že tchyně nedávno „něco podepsala“ a že slyšela, že prý dům už není psaný na ni. Tehdy jsem to brala s rezervou, protože drby se šíří rychle a často nejsou pravdivé. Ale něco ve mně znejistělo a doma jsem o tom začala mluvit s manželem. Ten nejdřív nechápal, co tím myslím, ale nakonec jsme se rozhodli to ověřit. A tehdy přišla studená sprcha.
Zjistili jsme, že tchyně opravdu převedla dům na úplně cizího člověka. Nebyl to nikdo z rodiny, nikdo z příbuzných ani někdo, kdo by k ní měl blízký vztah. Byl to muž, kterého znala jen pár let, nějaký známý, co se jí občas ozval, nabídl pomoc nebo ji odvezl k doktorovi. Nevím, jestli ji zmanipuloval, nebo jestli to udělala sama od sebe v domnění, že dělá něco správného. Faktem ale bylo, že dům, ve kterém žila, už nám nepatřil, a my jsme s tím nemohli nic udělat.
V ten moment se mi sevřel žaludek a cítila jsem obrovskou zradu. Tolik let jsem do ní investovala svůj čas a energii, tolikrát jsem obětovala vlastní pohodlí a rodinné chvíle, a nakonec to celé skončilo tím, že z majetku rodiny nezůstane nic. Nešlo mi přitom o peníze samotné, ale o ten princip. O to, že když člověk dělá všechno s láskou a pro druhé, čeká aspoň trochu uznání nebo vděku. A já místo toho zjistila, že jsem byla celou dobu naivní.
Když jsme se jí ptali, proč to udělala, jen mávla rukou. Tvrdila, že si chtěla pojistit, aby se o ni někdo postaral, když už my nebudeme moci. To mě bodlo snad ještě víc, protože já jsem přece byla u ní každý den, já jsem u ní seděla, když byla nemocná, já jsem řešila všechno, co potřebovala. A přesto měla pocit, že se o ni nepostaráme? Nebo snad nechtěla, abychom něco zdědili? Nikdy mi to pořádně nevysvětlila a já dodnes netuším, jak to doopravdy bylo.
Od té doby se ve mně něco zlomilo. Dělám, co je potřeba, ale už to není z lásky. Už v tom není ta radost, že dělám něco dobrého. Zbyla jen rutina a pocit, že jsem byla podvedená. Nevím, jestli si to tchyně vůbec uvědomuje, nebo jestli žije v domnění, že udělala to nejlepší rozhodnutí. Já ale vím, že kdybych věděla, co se stane, nikdy bych tolik energie nevěnovala do něčeho, co se nakonec obrátilo proti mně.
Často si kladu otázku, jestli jsem naivní já, nebo jestli je naivní celkově celá ta představa, že dobro se musí vracet dobrem. Protože v mém případě to tak rozhodně nefungovalo. A i když se snažím nepřemýšlet o tom, co bude dál, pořád mě to hlodá uvnitř. Byla to největší životní lekce, která mě naučila, že i v rodině, kde očekáváme největší jistotu, může přijít zrada, která člověku vezme iluze. A já už je zpátky nikdy nedostanu.
