Článek
Ale v hlavě mi pořád leží jeden den, kdy jsem si připadala jako ta nejzbytečnější dcera na světě. Když jsem dokončila školu, byla jsem na sebe poprvé opravdu pyšná. Nebyla to žádná jednoduchá cesta. Kombinovala jsem studium s prací, čtyři roky jsem víkendy trávila nad texty, psaním seminárek, brigádami. Byla jsem vyčerpaná, ale šťastná. A těšila jsem se na ten jeden den.
Jeden den, kdy mě mohli vidět
Všichni kolem říkali, jak je to velký moment. Mamka mi pomáhala vybírat šaty, babička se ptala, kdy to bude, a já snila o tom, že tam budu stát v taláru a celá rodina bude v sále. Tleskat, fotit, být se mnou. Jako by ten obrovský kus práce dostal důkaz, že stál za to.
Jenže tátu jsem nezajímala. Když jsem mu s radostí zavolala, že už mám termín promoce, mlčel. Pak řekl, že to je škoda, že zrovna ten víkend jede s kamarády na ryby. Že to nejde zrušit. Prý to mají domluvené dlouho a on už slíbil, že pojede.
Nejsem z těch, co by dělali scény
Neřekla jsem nic. Jen jsem kývla, že to chápu. Že se nic neděje. Ale v hlavě mi to hučelo. Nechceš vidět vlastní dceru, jak přebírá diplom, za kterým šla roky? Nechceš být u toho, jak dokázala něco sama? Měla jsem chuť křičet, ale vychovali mě tak, že se emoce neukazují. Tak jsem je spolykala.
V den promoce jsem se usmívala. Byla tam mamka, babička a brácha. Dělali fotky, nosili květiny, objímali mě. A já se snažila nemyslet na to, že vepředu v sále chybí někdo, kdo tam měl sedět. Táta. Místo toho seděl někde u vody a čekal, až zabere.
Není to o jedné promoci
Možná by to nevadilo, kdyby to nebyl vzorec. Tátu jsem nikdy moc nezajímala. Když jsem byla malá, byl na služebkách. Když jsem byla na střední, řešil svoje věci. A když jsem odešla na výšku, ozýval se jen sporadicky. Ne že by byl zlý nebo mě neměl rád. Jen prostě nebyl přítomný. Ne psychicky. Ne citově.
A já jsem se celý život snažila dělat věci dobře. Aby si mě všiml. Aby měl důvod být pyšný. Ale jak roky plynuly, uvědomila jsem si, že tenhle boj vedu jen já. On ne. Jemu to stačilo tak, jak to bylo. A já byla ta, kdo se pořád snažil.
Někdy je těžké uznat, že něco nepřijde
Po promoci jsem mu nevolala. Ani jsem mu neposlala fotky. Možná trochu z trucu, možná proto, že jsem byla zklamaná víc, než jsem si chtěla přiznat. On se pak ozval sám. Prý jak to šlo a že doufá, že jsem si to užila. Ne, nezeptal se, jaké to bylo. Jen si odškrtl povinnost.
Dneska to beru jinak. Nečekám, že se to změní. Přestala jsem doufat, že mě jednoho dne překvapí a objeví se na nějaké důležité události. Už si od něj vlastně nic neslibuju. Je to lehčí. Ale taky je v tom trochu smutku, který nezmizí.
Možná to někdy udělám jinak
Říkám si, že jestli někdy budu mít děti, chci být jiná. Chci být u všeho, co pro ně bude důležité. Ne proto, že musím, ale protože tam chci být. Protože některé momenty se neopakují. A já už vím, jak bolí, když někdo zvolí rybník místo vás.
Veronika H., Ostrava
