Článek
Nepotřebovala jsem nic, ale znáš to. Klikneš. Jen tak se podívat. A už listuješ. Jedno tričko mě zaujalo. Bílé, jednoduché, s malým nápisem na prsou. Nic výrazného, ale na doma, na spaní nebo na zahradu úplně ideální. Stálo doslova jako nic. 39 korun. Kdo by odolal? Říkala jsem si, že za ty peníze to buď bude hadr na podlahu, nebo milé překvapení. Hodila jsem ho do košíku, zaplatila kartou a zapomněla, že jsem si vůbec něco objednala.
Přišlo o týden později. Malý šedý balíček, typická zásilka bez jakéhokoli označení. Kdyby mi nepřišla notifikace, možná bych ho vyhodila jako leták. Otevřela jsem ho, vyndala tričko. Překvapivě fajn materiál, žádná sláva, ale taky žádná tragédie. Příjemné, měkké, možná trochu menší, než bych čekala, ale nosit se dá. Už jsem ho chtěla složit a odnést do ložnice, když mi na dně obalu něco padlo do oka. Malý složený lístek, přeložený na třetiny. Vypadalo to jako účtenka, ale když jsem ho rozložila, zjistila jsem, že je to ručně psaný vzkaz. Ne v angličtině. V čínštině. Psaný propiskou na obyčejném kancelářském papíře.
Zarazilo mě to. Prvotní myšlenka byla, že je to nějaký žert, nebo vzkaz pro někoho jiného, co se tam dostal omylem. Ale ten lístek byl složený přesně tak, aby nebyl vidět zvenku, ale zároveň aby ho člověk našel, když bude balíček rozbalovat pečlivě. Neumím čínsky, ale něco mi říkalo, že to není nic náhodného. Vyfotila jsem to a nahrála do překladače. A pak jsem ten vzkaz přečetla. A trochu mi zatrnulo.
„Pracuji zde už tři roky. Šiji oblečení pro Evropany. Každý den dvanáct hodin. Bolí mě záda. Moje děti jsou daleko. Chtěl bych jít domů.“
Seděla jsem na posteli s tím papírem v ruce a nevěděla, co si o tom myslet. Nepsal tam nic dramatického. Nepsal, že ho bijí, nepsal, že ho drží násilím. Ale zároveň z toho šel zvláštní smutek. Něco, co se těžko popisuje. Únava, vyčerpání, rezignace. Nedalo mi to a začala jsem hledat víc. Kdo jsou lidé, kteří šijí takto levné oblečení? Co znamená, když si někde koupím tričko za 39 korun?
Našla jsem články o továrnách, o podmínkách. O lidech, kteří opravdu pracují dvanáct a víc hodin denně, šijí za směšný peníz, bydlí v ubytovnách přímo u fabriky, děti vídají jednou za měsíc. Jsou to ženy i muži, často velmi mladí, a jejich práce je neviditelná. Neviditelná pro nás, kteří si pak z e-shopu objednáme něco „levného na doma“ a ještě si u toho říkáme, že jsme výhodně nakoupili.
Nevím, jestli byl ten lístek pravý. Možná to byl fake. Možná ho tam dal někdo z recese, kdo si řekl, že to bude sranda. Ale nepřišlo mi to tak. Nebyl to lístek pro Instagram. Nebyl to lístek, který by chtěl šokovat. Byl tichý, stručný a nenápadný. Jako hlas někoho, kdo už dlouho mlčí, ale napíše pár slov s nadějí, že to někdo uvidí. Možná to někdo píše do každého desátého balíčku. Možná jen chtěl, aby se někdo na chvíli zastavil. Aby si někdo uvědomil, že to, co pro něj znamená padesát korun ušetřených, může pro jiného znamenat dvanáct hodin v dusné hale bez pořádné přestávky.
Ten večer jsem to tričko neoblékla. Seděla jsem a přemýšlela. Ne o tom, že bych už nikdy neměla nic levného kupovat, to je snadné říct, ale těžší dodržet. Ale o tom, kolik lidí stojí za každou věcí, kterou držím v ruce. A že někde možná opravdu sedí muž nebo žena, kteří jen touží jít domů. A napsali o tom pár slov. A já si je přečetla.
