Článek
Noční směna po svém
Byl čtvrtek večer, krátce po deváté. Seděla jsem u počítače a dokončovala uzávěrku, která se táhla už několik dní. Kolegové odešli kolem šesté, já jim ještě mávla, že zůstanu. Vždycky jsem byla ta, co se snaží všechno dotáhnout do konce. V práci jsem měla klid, nikdo mě nerušil, žádné hovory, žádné dotazy. Jen světlo z monitoru a tichý šum klimatizace.
Čas utíkal a já se cítila zvláštně klidně. Kolem půlnoci jsem si udělala kávu, pustila si tichou hudbu a měla pocit, že zvládnu všechno. Jenže pak jsem uslyšela zvuk. Nejdřív tlumený, jako by někdo prošel chodbou. Otočila jsem se, ale nikde nikdo. Řekla jsem si, že to bude hlídač, který obchází budovu.
Kroky ve tmě
Jenže kroky se ozvaly znovu. Tentokrát blíž. Měla jsem kancelář ve třetím patře, poslední světlo v celé budově. Vstala jsem a rozhlédla se, jestli někde nebliká pohybové čidlo, ale všechno bylo ticho. Když jsem se vrátila k počítači, všimla jsem si, že dveře na chodbu nejsou úplně dovřené. Přísahala bych, že jsem je před chvílí zavřela.
Zamrazilo mě. Šla jsem ke dveřím, pomalu je přivřela a otočila klíčem. A pak jsem si v duchu nadávala, že jsem paranoidní. Kdo by tam co dělal? Vrátný ví, že jsem nahoře, a kdyby se něco dělo, zavolal by. Jenže o pár minut později jsem slyšela, jak se za dveřmi někdo zastavil.
Ticho, které řvalo
Zvuk kroků se změnil na naprosté ticho. Seděla jsem bez hnutí, jen sledovala kliku, která se lehce zachvěla. V tu chvíli se mi rozbušilo srdce. Napadlo mě, že bych měla zavolat ostrahu, ale telefon jsem nechala na stole u dveří. Nechtěla jsem se pohnout. Po pár vteřinách klika klesla. Dveře se neotevřely, ale slyšela jsem, jak se někdo vzdaluje.
Snažila jsem se uklidnit, ale ruce se mi třásly tak, že jsem nedokázala psát. Vzala jsem si batoh, vypnula počítač a rozhodla se odejít. Jenže jakmile jsem otevřela dveře, zhasla světla na chodbě. Celé patro zůstalo ve tmě. Jediné, co svítilo, byl můj monitor za zády.
Stíny mezi kancelářemi
Svítila jsem si mobilem a šla ke schodišti. Snažila jsem se být potichu, ale každý krok na lino zněl jako rána. Na konci chodby se pohnul stín. Ztuhla jsem. Měla jsem pocit, že tam někdo stojí. Když jsem zaostřila, zahlédla jsem obrys muže, jak se pomalu schovává za roh. Utíkala jsem dolů po schodech, srdce mi bušilo až v krku.
Dole u vrátnice nikdo nebyl. Vrátný měl mít službu, ale jeho křeslo bylo prázdné. Běžela jsem k východu, ale dveře byly zamčené. V tu chvíli jsem se opravdu bála. Vzadu jsem slyšela vrznutí dveří a tichý smích. Někdo tam byl. A já byla uvězněná uvnitř.
Ráno, které přišlo pozdě
Nevím, jak dlouho jsem seděla schovaná v kuchyňce. Držela jsem v ruce těžký hrnek a čekala, až bude slyšet venku první tramvaj. Nakonec jsem usnula, schoulená u stolu. Když jsem se probudila, bylo půl sedmé. Venku svítalo, kancelář se zdála prázdná. Pomalu jsem vyšla ven a zjistila, že hlavní dveře jsou pootevřené.
Vrátný prý dorazil až ráno. Tvrdil, že měl poruchu auta a nikomu se nedovolal. Když jsem mu řekla, co se stalo, tvářil se nejdřív nevěřícně, ale pak jen pokrčil rameny. „Možná to byl někdo z úklidu,“ poznamenal. Jenže úklid chodí vždycky ráno, ne uprostřed noci.
Pocit, který zůstal
Od té doby už po deváté v kanceláři nezůstávám. Vždycky se snažím práci odevzdat včas, i kdybych měla vstávat dřív. A pokaždé, když jdu po chodbě, dívám se na odraz ve skle dveří. Jen tak pro jistotu. Nevím, kdo tam tu noc byl. Ale ten pocit, že mě někdo pozoroval, zůstal.
Někdy, když projdu kolem té budovy pozdě večer, podívám se nahoru. A zdá se mi, že ve třetím patře ještě pořád někdo svítí. Možná jen odraz, možná někdo jiný, kdo zůstal přesčas. Ale mně to stačilo jednou.
