Článek
Ne že bych zavřela oči a letěla hlavou napřed, ale možná jsem se po dlouhé době chtěla zase trochu opřít. Dovolit si věřit. A tak když přišel on – usměvavý, klidný, vtipný, takový ten typ, co se umí dívat očima – nechala jsem se pomalu rozplétat. A neviděla, že zatímco já pomalu skládám z kousků důvěru, on skládá plán.
Poznali jsme se přes známé. Ani ne tak klasické rande, spíš náhoda. Pár vět, káva po akci, pár dní ticha a pak zpráva. Taková ta normální, žádné velké gesto, ale přesně tak akorát. Psali jsme si týdny, někdy i do noci. Měl chytrý humor, vyprávěl o své práci, o tom, jak se učil vařit kvůli bývalé přítelkyni, o svém psovi, který prý umí víc triků než většina lidí. Uměl si dělat legraci ze sebe, ale taky se ptal. Opravdu se ptal. Ne že by jen čekal, až budu hotová s větou, ale fakt poslouchal. Tedy… tehdy jsem si to myslela.
Na začátku léta mi napsal, jestli bych s ním nevyrazila na pár dní pryč. „Jen víkend, nic závazného. Příroda, dobrý jídlo, víno, klid.“ Jasně že jsem nejdřív váhala. Kdo to dneska dělá? Ale zároveň – co když právě tohle je ono? Můj život byl tou dobou celkem rovný. Práce, dítě u táty, víkendy s přáteli, občas kino. Byla jsem unavená z hluku světa i z vlastní opatrnosti. A tak jsem řekla ano.
Nakonec z toho nebyl jen víkend, ale celý týden v Portugalsku. Všechny ty malé pláže, bílé domky, slaná kůže po koupání, dlouhé večeře s vínem. Mluvili jsme o všem – o tom, jaké by to bylo bydlet jinde, o dětech, o tom, co jsme v životě pokazili i co bychom si chtěli jednou postavit. Mluvil krásně. A přitom nepateticky. A já se přistihla, že mu věřím. Ne slepě, ale takovou tou dospělou důvěrou, kdy si řeknete: tohle je dobrý. Tohle má klid. A sílu.
Neřešila jsem tehdy moc, že na některé věci nemá jasné odpovědi. Když došlo na peníze, mávnul rukou, že podnikání teď trochu stojí, že do toho spadlo víc nečekaných věcí, ale že má nějaké plány. Dokonce mi řekl, že se trochu stydí, že mi nemůže dovolit víc. Brala jsem to jako upřímnost. Nabídla jsem, že něco z těch společných věcí vezmu já. Ne moc, jen nějaké rezervace, taxi, dvě večeře. Nic velkého. Ale on si to poznamenával. Doslova. Do mobilu. Se slovy „já si to pak spočítám a vyrovnáme to“. Usmála jsem se. Neřešila jsem to. Jsme dospělí, ne?
Po návratu jsme si psali stejně jako předtím. Možná trochu míň, protože byl údajně zavalený prací. Ale pořád tam byl. Dokonce mi poslal fotku s komentářem „představa víkendu bez tebe je teď fakt na nic“. A pak přišla další zpráva – že potřebuje půjčit. Krátkodobě. Prý zdržení od klienta, něco s převodem, prostě klasický cash flow problém. „Do týdne to máš zpátky.“ Nešlo o horentní sumu. Nebyla jsem nadšená, ale byla jsem přesvědčená, že je fér. Že se to stává. Že přece ví, že to není sranda, a že kdyby to nebylo akutní, neptal by se.
Poslala jsem peníze. A on poděkoval. Pak už se ale žádná další zpráva neobjevila. Jeden den ticho, druhý taky. Třetí jsem napsala – nic. Čtvrtý jsem zkoušela volat – vypnutý telefon. Pátý den jsem měla v břiše díru a v hlavě ostudu. Na sítích zmizel. Telefon nefungoval. Z kontaktů známých se vypařil. Ne že by se schovával. On prostě přestal existovat. Jako by celou dobu byl jen kulisou. Jako by všechno, co jsme prožili, byla kulisa. A já najednou stála na prázdném jevišti.
První, co přišlo, nebyla zloba. Byla to hanba. Že jsem naletěla. Že jsem dospělá ženská a stejně jsem nechala svoje city běžet napřed. Že jsem si dovolila chtít něco víc. A že jsem za to zaplatila. Doslova. Cítila jsem se jako blb. A nejvíc mě bolelo, že mě neokradl o peníze, ale o tu důvěru, kterou jsem si tak dlouho budovala. Kterou jsem si chránila. A najednou byla pryč.
Dlouho jsem o tom nemluvila. Komu taky? Kamarádkám? Ty by mě utěšily, ale stejně bych v jejich očích viděla tu známou větu: „Tos nepoznala?“ A upřímně – nepoznala. Protože to nebyl žádný klasický šmejd. Byl milý, chytrý, sečtělý. Neříkal přehnané věci, nechoval se podezřele. Hrál dobře. A já chtěla věřit. Možná víc, než jsem si chtěla přiznat.
Teď už vím, že podobných případů je spousta. Říká se jim „romance scams“, mají to promyšlené do detailu. Od rétoriky po gesta. Jsou to zkušení manipulátoři, kteří nehledají vztah, ale slabinu. A já se svou citlivostí a vírou v to, že lidé mohou být dobří, byla přesně tím typem, který potřebují.
Ale dnes už vím i to, že to není moje ostuda. Je to jeho ostuda. On je ten, kdo ničí důvěru. Kdo si hraje na blízkost, aby si přišel na pár tisíc. Kdo zneužívá emoce jiných, protože je sám prázdný. A i když mě to stálo bolest, čas a pár nočních bušení srdce, jsem ráda, že už je pryč. Protože takoví lidé si nezaslouží místo v našem světě. A už vůbec ne v našem srdci.
Mám se dnes líp. Pořád ve mně občas cukne ten pocit – když někdo mluví až moc krásně, když je něco až moc hladké. Ale už se tím nenechám paralyzovat. Chci dál věřit. Chci se dál smát. A chci dál být taková, jaká jsem – i když vím, že občas to znamená zranitelnost. Protože lepší být člověkem, co cítí než člověkem, co jen bere.
A ano, přijdu o pár peněz. Ale on přišel o mě. A to je větší ztráta.
