Článek
Už při vstupu do podniku mi něco nesedělo. Bylo tam ticho. Studené, strojené ticho. Žádné úsměvy, žádná vůně jídla, jen jakési napětí ve vzduchu. Ale řekla jsem si, že to přejdu. Nechci být ta, co hned všechno kritizuje.
Nesnědla jsem to. A to se mi skoro nikdy nestává
Objednali jsme si degustační menu. Sedm chodů, krásně popsaných na kartičce, kterou nám číšník suše podal bez jediného slova navíc. Z první sklenky vína jsem měla radost. Z druhé už ne. Tvářila jsem se, že mi chutná, ale byla jsem nervózní. Všude kolem bylo ticho, lidi u stolů skoro nemluvili. Cítila jsem se jako na pohřbu, ne na romantické večeři.
Pak to přišlo. První chod. Na talíři cosi, co připomínalo mušle, ale syrové. Pod nimi tmavá pěna. Všechno to bylo aranžované jako z jiného světa, jenže ten svět nebyl můj. Jídlo páchlo, nemohla jsem to ani ochutnat. Můj muž se snažil být pozitivní, ale viděla jsem, že i on jen těžko polyká. Další chody byly podobné. Malinkaté porce, suroviny, které jsem v životě neviděla, a žádná chuť. Jen estetika.
Byla jsem zklamaná. Ale hlavně mi bylo líto těch peněz
Zaplatili jsme přes tři tisíce korun. A odešli jsme hladoví. Cestou domů jsme se stavili v nonstopu pro rohlíky a sýr. Seděli jsme v autě, jedli ze sáčku a smáli se tomu. Ale v jádru mě to mrzelo. Čekala jsem něco jiného. Normální večeři. Teplé jídlo, ze kterého mě nebolí žaludek, ale které mě potěší. Něco, co si užiju. Ne výstavu podivností.
Nejsem žádný gurmán. Vím to o sobě. Ale nečekala jsem, že i večeře pro dva se stane zážitkem, který mě úplně odradí. Od nových podniků, od doporučení influencerů, od všeho. Čím víc jsem o tom přemýšlela, tím víc jsem si uvědomovala, že nejde jen o tu večeři.
Nejsme divní. Jsme normální. A to už dneska asi nestačí
Začala jsem si všímat, že všude kolem mě se mluví o zážitcích. Ale málokdy jde o to, aby se člověk cítil dobře. Všichni chtějí něco extra, něco fotogenického, co vypadá draze a jinak. Ale jak se u toho člověk cítí, to už nikoho nezajímá.
Možná stárnu. Možná jsem máma dvou dětí a už prostě nemám energii tvářit se, že mi chutná kaviár s levandulovou pěnou. Ale nemyslím si, že bych byla sama. Mluvila jsem o tom s kamarádkou. Řekla mi, že má úplně stejnou zkušenost. A že když jde dneska na večeři, nejradši si dá smažák a hranolky v normální hospodě. Protože jí to prostě chutná.
Chtěla jsem jen klidný večer. A místo toho jsem měla pocit, že vše je špatně
Tohle celé mě přivedlo k jediné věci, že jsme se asi všichni nechali trochu pobláznit. Že jít na dobrou večeři dnes neznamená najíst se a být spokojený. Znamená to vystát frontu, vyfotit si talíř, napsat post. A pak odejít hladový a vyčerpaný.
Možná je tohle doba. Možná je chyba ve mně. Ale příště si radši udělám topinky doma. K večeři. V teplákách. Bez hudby, bez aranžmá, bez sedmichodového menu. A s chutí.
Zdroj: Jana M., Brno
