Článek
Bylo to obyčejné odpoledne. Čekala jsem na dceru před školou, slunce hřálo a na lavičkách posedávaly ostatní maminky. Povídaly si o dětech, o kroužcích, o škole. Já si v duchu říkala, jak je to fajn, že po letech rodičovských povinností už všechno běží klidně. Jenže klid nevydržel dlouho.
Zpoza rohu jsem zaslechla dvě známé hlasy. Nechtěla jsem poslouchat, ale ta slova mě přimrazila k místu. Jedna z nich byla moje dlouholetá kamarádka Jana. A ta druhá jí právě říkala, že „Jana se má nějak moc dobře, co asi dělá, že si může dovolit nové auto.“ Ilona se smála a odpověděla, že „něco na tom bude, protože takhle si obyčejný člověk žít nemůže.“
Přátelství, které bylo jen do chvíle, než se mi začalo dařit
V tu chvíli jsem ztuhla. Bylo to, jako by mi někdo vzal dech. S Ilonou jsme se znaly skoro patnáct let. Sdílely jsme těhotenství, první dny s miminky, prázdniny u rybníka. Byla u mě doma nesčetněkrát. Když mi zemřel otec, držela mě za ruku. Myslela jsem, že mezi námi není nic, co by mohlo narušit důvěru.
Když se mi před rokem začalo v práci dařit, byla první, kdo mi gratuloval. Prý že mi to přeje, že si to zasloužím. Brala jsem to vážně. Netušila jsem, že za mými zády říká ostatním, že jsem se změnila, že si na něco hraju a že „dělám ramena“. Nevěděla jsem o tom, dokud jsem to sama neslyšela.
Zrada, která bolela víc než hádka
Domů jsem šla ten den s těžkým srdcem. Pořád jsem si přehrávala její smích v hlavě. Ta slova mi zněla jako ozvěna. Chtěla jsem jí napsat, ale nakonec jsem to neudělala. Místo toho jsem si nalila čaj, sedla si k oknu a přemýšlela, kde se to pokazilo.
Závist je zvláštní věc. Člověk ji nevidí, dokud se ho netýká. Myslela jsem, že se jí dokážeme vyhnout, že opravdoví přátelé si přejí navzájem. Jenže když se vám začne dařit, zjistíte, kdo vám to přeje doopravdy a kdo jen do chvíle, než začnete vyčnívat.
Mlčet, nebo se postavit pravdě
Další dny jsem se jí schválně vyhýbala. Na hřišti jsem se otočila jinam, když přišla. Ale nakonec jsem věděla, že to tak dál nejde. Jednoho dne jsem sebrala odvahu a řekla jí, co jsem slyšela. Nejprve se tvářila překvapeně, pak se rozesmála, že prý si dělám hlavu z klepů. Jenže já věděla, že to klepy nebyly.
Od té doby se naše cesty rozešly. Bylo mi to líto, ale necítila jsem zlost. Spíš zklamání. Některé věci prostě nejdou vrátit. Když jednou spadne důvěra, už ji nic nenapraví.
Poučení, které přišlo s odstupem
Dnes, když jdu kolem školy a vidím maminky, které si povídají, usmívám se. Ne proto, že bych byla nad věcí, ale protože už vím, jak křehké jsou vztahy mezi lidmi. Závist umí rozbít i to, co se zdálo pevné.
Naučila jsem se díky tomu jednu důležitou věc, že si mám vážit těch, kdo mi přeji, aniž by se mě báli. Že skutečný přítel vás podrží, i když vám zrovna svítí slunce. A že občas musíme projít zklamáním, abychom poznali, komu opravdu na nás záleží.
