Článek
Začalo to nenápadně. Bolest v kříži, která nezmizela ani po víkendu. Pálení očí po noční. Ruce, které se mi třásly ještě hodinu poté, co jsem odložil sbíječku. Říkal jsem si, že je to normální. Vždyť dělám na stavbě už třicet let, tělo si zvykne.
Jenže tělo si nezvyklo. Naopak, začalo se ozývat čím dál hlasitěji.
„Zase nemůžeš spát?“ zeptala se mě žena minulý týden, když mě našla ve tři ráno sedět v kuchyni s hrnkem čaje.
„Bolí mě záda,“ přiznal jsem. „A nemůžu vypnout. Pořád myslím na to, že za čtyři hodiny musím vstávat.“
Podívala se na mě s obavami. Není divu. Poslední dobou vypadám hůř než naše kočka, a té je sedmnáct.
„Neměl bys zajít k doktorovi? Třeba ti dá nějaké prášky na spaní.“
Zavrtěl jsem hlavou. „Prášky mi nepomůžou. Potřeboval bych prášek, který by mě přenesl o patnáct let dopředu. Do důchodu.“
Zasmála se, ale oba jsme věděli, že to není vtip. Je mi padesát a důchod je v nedohlednu. Patnáct let. Možná víc, kdo ví, co zase vymyslí. A já už teď nevím, jak to zvládnu.
Pracuji jako stavební dělník. Ne, nestavím mrakodrapy ani mosty. Dělám ty nejhorší práce – bourání, kopání, stěhování materiálu. Práci, kterou nikdo nechce dělat, protože je těžká, špinavá a mizerně placená. Práci, kde vás nikdo nepoplácá po rameni a neřekne „dobrá práce, Karle“.
Nastupuji v šest ráno, někdy i dřív. Končím, když je práce hotová – někdy v pět, někdy v sedm večer. Přesčasy jsou samozřejmost, odmítnout znamená riskovat, že příště zavolají někoho jiného. A konkurence je velká – mladí kluci z Ukrajiny, z Rumunska, kteří jsou ochotní pracovat za míň a stěžovat si ještě míň.
„Proč si nenajdeš něco jiného?“ ptají se mě občas známí. „Něco lehčího. Vždyť se ničíš.“
Snadné říct. Těžké udělat. Co bych v padesáti dělal? Kdo by mě zaměstnal? Mám výuční list zámečníka, maturitu jsem nikdy neudělal. Počítač používám jen na koukání na zprávy a volání s dětmi přes Skype. Anglicky umím „yes“ a „no“. Co s takovým životopisem?
Navíc, nebo do skladu, bral bych o deset tisíc míň. A to si nemůžeme dovolit.
A tak pokračuji. Den za dnem. Vstávám v půl páté, abych stihl první autobus. Vracím se po sedmé večer, špinavý, unavený, s jediným přáním – osprchovat se a padnout do postele. O víkendu se snažím dohnat spánkový deficit, ale nejde to. Tělo už si zvyklo vstávat brzy, a navíc – kdo by opravil plot, posekal trávu, pomohl tchánovi s dřevem?
Nejhorší jsou noční směny. Jednou za měsíc máme velkou zakázku, která se musí stihnout přes noc, aby se nenarušil provoz firmy. Dvanáct hodin v hluku, prachu, s umělým světlem, které pálí do očí. Dřív jsem to zvládal. Teď? Po noční jsem dva dny nepoužitelný. Motá se mi hlava, nemůžu jíst, nemůžu spát.
„Řekni, že to nezvládneš,“ navrhla mi žena po poslední noční, když viděla, jak se třesu vyčerpáním. „Ať to dělají mladší.“
„A myslíš, že šéfa to zajímá?“ odpověděl jsem hořce. „Řekne – nechceš, nemusíš, máme dalších deset, kteří chtějí tvoje místo.“
A má pravdu. Na každého padesátníka, který odpadne, čeká pět třicátníků, kteří jsou hladoví a nemají ještě tělo zničené třiceti lety dřiny.
Minulý měsíc odešel do důchodu kolega. Franta, o sedm let starší než já. Dělali jsme spolu patnáct let. Poslední rok sotva chodil, kolena v háji, záda samý výhřez. Ale vydržel. Dotáhl to.
Uspořádali jsme mu malou oslavu. Pár piv v hospodě, dárek – poukaz na masáže. Seděl tam s námi, šťastný jako dítě o Vánocích.
„Konečně,“ říkal pořád dokola. „Konečně mám pokoj.“
Záviděl jsem mu. Ne ty rozbitá kolena nebo záda. Ale ten pokoj. Tu svobodu vstát, kdy chce. Lehnout si, když je unavený. Nedívat se pořád na hodinky s vědomím, že zítra zase musí v šest nastoupit.
„Vydržíš to,“ poplácal mě po rameni, když viděl můj výraz. „Taky jsem si myslel, že to nedám. A vidíš, dal jsem to.“
Ale já nejsem Franta. Nemám jeho houževnatost. Jeho schopnost nevnímat bolest. Jeho umění vypnout hlavu a prostě makat.
Už teď jsem na dně. Fyzicky i psychicky. Ráno se budím s pocitem, že mě přejel vlak. Večer usínám s vědomím, že za pár hodin to začne znovu. A mezi tím? Dvanáct hodin dřiny, která mi ničí tělo den za dnem.
Zkusil jsem zajít k doktorovi. Mladý kluk, sotva po škole. Podíval se na moje záda, na moje ruce plné mozolů a jizev.
„No, pane Nováku, to je jasné – opotřebení. Artróza, obratle, klouby… všechno. Léta těžké práce se projevují.“
„A co s tím můžu dělat?“ zeptal jsem se.
Pokrčil rameny. „Změnit práci? Něco lehčího, klidnějšího…“
Zasmál jsem se. Hořce, bez humoru. Už jsem mu ani nevysvětloval, proč to nejde.
Předepsal mi prášky proti bolesti. Silné, návykové. „Berte je jen když musíte,“ varoval mě. „Nejsou na každodenní užívání.“
Jenže bolest je každodenní. A tak beru prášky. Ne každý den, snažím se vydržet. Ale čím dál častěji. Protože bez nich bych nevylezl z postele.
A tak se ptám sám sebe – jak to zvládnu? Jak překonám těch patnáct let, které mi zbývají do důchodu? Jak budu v šedesáti zvedat padesátikilové pytle s cementem nebo obsluhovat sbíječku osm hodin v kuse?
Odpověď je jednoduchá – nezvládnu to. Ne takhle. Něco se musí změnit.
Možná to budu já, kdo se změní. Možná najdu odvahu odejít a zkusit něco jiného. Něco, co mě nezabije před důchodem.
Možná to bude systém, který se změní. Který uzná, že třicet let fyzické dřiny je dost a že ne každý může pracovat do pětašedesáti.
Nebo možná budu jako Franta. Budu zatínat zuby, polykat prášky a počítat dny do důchodu jako vězeň dny do propuštění.
Nevím. Opravdu nevím. Vím jen, že takhle to dál nejde. Že moje tělo křičí „dost“ a že tentokrát ho musím poslechnout.
Protože důchod má být odměna za celoživotní práci. Ne nedosažitelný sen, ke kterému se doplazíte s tělem tak zničeným, že si ho ani nemůžete užít.
A já? Já chci ještě žít, až mi jednou řeknou „hotovo, můžeš odpočívat“. Chci si hrát s vnoučaty, cestovat s ženou, opravit tu starou motorku v garáži.
Chci mít důchod. Ne pohřeb.
