Článek
Nešlo o žádné astronomické částky. Ale ani o drobné, které bych mohla mávnout rukou a říct si, že se to ztratí. Mám práci, platím nájem, snažím se něco málo odkládat. Nejsem ve finanční tísni, ale ani v situaci, kdy bych rozdávala peníze jen proto, aby byl klid. Dovolená měla být společná, domlouvaly jsme se na rozpočtu dopředu. Každá jsme s tím souhlasila. A teď jsem měla zaplatit víc jen proto, že ona s tím najednou nepočítala.
Seděla jsem doma na gauči, telefon v ruce, a přemýšlela, jak to napsat, aby to nevyznělo tvrdě. Nechtěla jsem se hádat, nechtěla jsem působit lakomě. Jen jsem cítila, že tohle není fér. Napsala jsem jí, že ji chápu, ale že si to bohužel nemůžu dovolit. Že jsem s rozpočtem počítala přesně a že víc dát nemůžu. Odeslala jsem zprávu a čekala.
Odpověď přišla rychle. Byla krátká, chladná a úplně jiná, než jsem čekala. Napsala mi, že v tom případě asi nemá smysl nikam jet. Že to celé zruší. Žádné vysvětlení, žádný prostor pro další domluvu. Jen konec.
Zůstala jsem koukat do telefonu a měla pocit, jako bych udělala něco strašně špatně. Hlavou mi běžely otázky, jestli jsem neměla ustoupit. Jestli by těch pár tisíc navíc za klid nestálo. Jestli nejsem přecitlivělá. Vždyť přátelství by přece mělo být víc než peníze. Jenže čím déle jsem o tom přemýšlela, tím víc mi docházelo, že tohle už o penězích nebylo.
Začala jsem si zpětně vybavovat různé drobnosti, kterým jsem dřív nevěnovala pozornost. Jak často jsem platila večeře s tím, že se to někdy dorovná. Jak jsem vždycky byla ta, která všechno zařizovala a doplácela. Jak jsem si říkala, že to nevadí, že přátelství se přece nepočítá na koruny. A možná právě proto to teď tak bolelo.
Nešlo o tu dovolenou. Nešlo ani o ty peníze. Šlo o to, jak rychle se ze společného plánu stal nátlak. Jak rychle se z kamarádské prosby stalo ultimátum. Buď zaplatíš víc, nebo nic nebude. A v tu chvíli jsem si uvědomila, že kdybych ustoupila, nepomohla bych jen jí, ale hlavně bych zradila sama sebe.
Celý večer jsem měla sevřený hrudník. Cítila jsem se provinile, i když jsem věděla, že jsem nic špatného neudělala. To je na takových situacích nejhorší. Že člověk začne pochybovat o vlastních hranicích. O tom, co je ještě normální pomoc a co už je zneužívání dobré vůle. Nikdo vás na to nepřipraví. Nikdo vám neřekne, že někdy může obyčejné ne znamenat konec plánů, možná i vztahu.
Další dny jsme si nepsaly. Ticho bylo hlasitější než jakákoli hádka. Čekala jsem, jestli se ozve, jestli to zkusí vysvětlit. Neozvala se. A mně pomalu docházelo, že to mlčení vlastně odpovědělo za ni. Když jsem se rozhodla chránit sama sebe, přestala jsem být pro ni užitečná.
Bylo mi smutno. Ne proto, že bych přišla o dovolenou, ale proto, že jsem si musela přiznat, že některá přátelství stojí na velmi křehkých základech. Dokud člověk dává, všechno funguje. Jakmile řekne dost, konstrukce se sesype.
Dnes už vím, že jsem se rozhodla správně. Ne hned, ne bez pochybností, ale správně. Naučilo mě to, že odmítnutí není projevem sobectví. Je to často jediný způsob, jak si zachovat respekt k sobě samé. A že kdo vás opustí ve chvíli, kdy nedostane to, co chce, možná nikdy nebyl tak blízký, jak jste si mysleli.
Dovolená se nekonala. Zůstaly mi ušetřené peníze, volné dny a jedna nepříjemná, ale důležitá zkušenost. Někdy člověk neztratí kamarádku proto, že by udělal chybu. Někdy ji ztratí proto, že konečně přestal ustupovat.
