Článek
Zůstalo ticho. A pak dodala: „Jestli jsi si myslel, že nevidím, co se děje, tak se pleteš. S tou asistentkou jsi víc než s náma.“ Chvíli jsem jen stál a v hlavě se mi motalo všechno možné. Kolegové kolem mě se dál bavili o prezentaci, ale já už je neslyšel. Jen ten hlas v telefonu, ten tón, ve kterém bylo všechno. Smutek, výčitka, únava i rozhodnutí.
Nebyla to pravda. Nebo aspoň ne tak, jak si to představovala. To, že jsem s Bárou, mojí asistentkou, trávil hodně času, byla prostě součást práce. Nový projekt, nové vedení, víc odpovědnosti. Chodili jsme domů pozdě oba. Ona do svého bytu, já do domu, kde to najednou začalo být cítit chladem. Ne, že bych si ničeho nevšiml. Samozřejmě, že jo. Děti mě vídaly méně, partnerka měla víc povinností na krku, večery bez konverzace, jen rychlé večeře a unavené pohledy přes stůl. Jenže jsem si říkal, že je to přechodné. Že to prostě zvládneme. A že když se mi konečně podaří něco dotáhnout, všem se nám pak uleví. Možná jsem tomu chtěl věřit až moc.
Ten den jsem už nic pořádného neudělal. Vypnul jsem notebook, omluvil se a vypadl dřív. Cestou domů jsem přemýšlel, co vlastně řeknu. Jestli vůbec něco. Protože v tu chvíli jsem si nebyl jistý, jestli je na něco, co říct, ještě prostor. Odemkl jsem dveře a uhodil mě tichý byt. Žádné dětské hlasy, žádné dupání po schodech. Jen moje kroky v předsíni. V kuchyni byla na stole složená utěrka, na lednici lístek. „Nechali jsme ti zbytek večeře, je v lednici. L.“ Tak to tedy bylo vážné.
Usedl jsem ke stolu a dlouho se na ten vzkaz jen díval. V hlavě mi běžely momenty, kdy jsem se mohl zachovat jinak. Dny, kdy jsem mohl přijít dřív domů. Večery, které jsem mohl strávit s nimi a ne před obrazovkou. Nebo víkendy, kdy jsem zrušil výlet, protože „to musím ještě dodělat“. A samozřejmě chvíle, kdy jsem měl říct, jak moc si jich vážím, jak mě mrzí, že je toho tolik, a že to dělám hlavně pro nás. Ale už jsem to neřekl. Možná jsem si bláhově myslel, že to ví, že to musí být jasné. Jenže nebylo.
Volal jsem jí. Nezvedla to. Psát jsem neměl sílu, navíc jsem věděl, že zprávy nic nevyřeší. A tak jsem seděl doma, sám, a přemýšlel, jak snadno se může člověk stát cizincem ve vlastním domě. Ne proto, že by někoho podváděl, ale proto, že prostě přestane být přítomný. Že tělo je doma, ale mysl pořád jinde. A pak se diví, že o něj už nikdo nestojí.
Nevím, jestli si myslela, že s Bárou něco mám. Možná ano. Možná se jí to jen spojilo. Pracovní cesty, dlouhé porady, sdílený smích v kanceláři. Nikdy jsem jí nedal důvod pochybovat, ale možná právě to mlčení, ta každodenní odtažitost, nakonec působila hůř než nějaký reálný flirt. V práci se směješ, vtipkuješ, doma jsi ticho. A partnerka si to domyslí po svém.
Děti se vrátily druhý den. Prý spaly u babičky. Partnerka přijela až večer. Mlčky jsme se minuli v předsíni, až potom se zastavila a řekla: „Nemusíš nic vysvětlovat. Já jen už nemám sílu být pořád poslední na seznamu.“ Bylo to jak facka. Ne výčitka, spíš rezignace. A ta bolí víc než hádka.
Netvrdím, že jsem dokonalý. Spíš naopak. Jen jsem neviděl, že to všechno, co dělám, nedělám s nimi, ale vedle nich. A to je ten rozdíl. Můžete dřít od nevidím do nevidím, platit účty, stavět dům, kupovat dárky, ale když nejste s nimi opravdu přítomní, nestačí to.
Dnes už telefon nezvedám tak často. Práci si nosím domů méně a místo večerní prezentace se raději díváme na pohádku. Ne proto, že bych měl strach, že odejde. Ale proto, že bych si nikdy neodpustil, kdybych o to přišel kvůli vlastní slepotě.
