Článek
Poslední dobou se všude mluví o tom, jak se důchodci mají špatně. Sociální sítě jsou plné nářků, jak se nedá vyžít, jak je všechno drahé a jak stát na seniory kašle. Jenže tohle je jen výmluva těch, co se neumí o sebe postarat. Jsem taky v důchodu a můžu říct, že se mám líp než kdy předtím. Za celý život jsem nepracovala v žádné vysoké funkci. Normální práce, normální plat, nic extra. Ale na rozdíl od ostatních jsem se vždycky snažila myslet dopředu. Když ostatní utráceli za nesmysly, já šetřila. A teď? Teď si užívám důchod plnými doušky.
Pětkrát do roka jedu na dovolenou. V zimě termály v Maďarsku, na jaře lázně v Karlových Varech, v létě Chorvatsko, na podzim zase nějaké ty termály a před Vánoci wellness víkend. A to všechno z normálního důchodu. Jak je to možné? Jednoduše - člověk musí umět s penězi zacházet. Když poslouchám ty věčné stěžovatele, jak nemají na léky, jak musí počítat každou korunu, jen kroutím hlavou. Ti samí lidé si pak kupují oblečení, které nepotřebují nebo sedí od rána v hospodě, nebo utrácí za nesmysly. A pak brečí, že se nedá vyžít.
Jasně, důchod není žádné terno. Ale když si člověk udělá systém, jde to. Já třeba nakupuju v akci, vařím si sama a zbytečně neutrácím. Díky tomu mám pak na to, co mě baví. A že toho není málo. Kromě dovolených chodím za kulturou, do divadla, na koncerty do kina. Prostě si užívám života. Co mě nejvíc štve? Ty řeči o tom, jak důchodci živoří. Většina z nás má vlastní bydlení, nemusí platit nájem. Máme slevy na dopravu, na kulturu, na spoustu jiných vymožeností. Důchody se pravidelně valorizují. A hlavně - nyní máme čas. Čas dělat to, co jsme celý život odkládali a co jsme nestíhali.
Moje kamarádka pořád naříká, jak je všechno drahé. Přitom každý den sedí v kavárně, kupuje si drahé kabelky a pak nemá na dovolenou. Když jí řeknu, ať si udělá rozpočet a trochu šetří, urazí se. Prý je to pod její úroveň. No, tak ať pak nebrečí, že se má špatně. V lázních potkávám spoustu seniorů, co si život užívají stejně jako já. Víte, co mají společného? Nefňukají, nestěžují si, prostě žijí. Chodí na procedury, na výlety, baví se. A hlavně - umí si všechno zařídit. Slevy, first minute pobyty, mimo sezonní termíny. Když člověk chce, vždycky si cestu najde.
Někteří důchodci si zvykli, že se o ně stát postará. Že jim někdo něco dá. Jenže takhle to nefunguje. I v důchodu se musíme snažit, plánovat, přemýšlet dopředu. Moje sousedka má stejný důchod jako já. Ona sedí doma, kouká na televizi a stěžuje si. Já jsem pořád někde, užívám si, poznávám nové lidi a místa. Přitom máme stejné podmínky. Jen jiný přístup k životu. Je mi sedmdesát a můžu říct, že žiju nejlepší roky svého života. Mám čas na koníčky, na cestování, na všechno, co jsem dřív nestíhala. A hlavně - mám svobodu. Svobodu rozhodnout se, jak se svým časem a penězi naložím. Vnoučata miluji, ale mají své rodiče.
Takže přestaňme už konečně s tím věčným naříkáním. Důchod není konec, je to začátek nové životní etapy. A je jen na nás, jestli ji prosedíme doma s brekotem, nebo si ji užijeme. Já mám jasno - dokud můžu chodit, budu cestovat. Dokud můžu mluvit, budu se smát. A dokud žiju, budu si život užívat. A kdo chce brečet? Ať brečí, já mám lepší program.
Zdroj: Autorský text
