Článek
Můj plat je asi 18 tisíc čistého, manžel bere kolem 27 tisíc. Dohromady je to tedy 45 000 měsíčně. Když odečtu nájem, pojištění, telefon, leasing na auto, splátky na půjčku atd., zbude nám na jídlo, oblečení, kulturu apod. cca 14 tisíc. Máme dvě děti, kterým je 12 a 8 let. Nepřipadá mi, že by ta částka byla nějak nedostačující, ale já s ní prostě neumím vyjít. Pořád je co platit, kupovat. Znáte to.
Kamarádky mi říkají, že jsem blázen. Že 14 tisíc na běžné výdaje je spousta peněz. Že bych měla být vděčná. A já jsem! Vím, že jsou rodiny, které musí vyžít z mnohem méně. Vím, že nejsme chudí. Ale stejně… Stejně se každý měsíc přistihnu, jak zoufale koukám na zůstatek na účtu a přemýšlím, kde se stala chyba.
Minulý týden jsem se konečně odhodlala a udělala něco, co jsem měla udělat už dávno. Sedla jsem si s tužkou a papírem a začala zapisovat každou – opravdu každou - korunu, kterou jsem utratila. Káva v automatu za dvacku. Svačina pro Tomáše, protože zapomněl tu, co jsem mu připravila. Časopis, který mě zaujal u pokladny. Zmrzlina pro děti cestou ze školy. Malé, bezvýznamné výdaje, které jsem nikdy nepočítala. Které jsem považovala za tak drobné, že nestojí za zmínku.
A pak, po týdnu, jsem to všechno sečetla. A zůstala jsem v šoku. Ty „drobné“ výdaje, ty „malé radosti“, ty „to-přece-nic-není“ položky… dohromady dělaly skoro dva tisíce! Za týden! To je osm tisíc měsíčně – více než polovina našeho rozpočtu na běžné výdaje - utracených za věci, které jsem si ani nepamatovala, že jsem koupila.
Když jsem to ukázala manželovi, nejdřív se smál. Myslel, že přeháním. Že to není možné. Ale pak si vzal tužku a papír a udělal totéž. A jeho čísla? Ještě horší než moje. Tři kávy denně v práci. Bageta k obědu, i když měl jídlo z domova. Pivo s kolegy po práci. Balíček cigaret, i když oficiálně „už tři roky nekouří“. Drobné, které dal dětem na sladkosti. Celkem skoro tři tisíce za týden. Dvanáct tisíc za měsíc.
Dohromady tedy dvacet tisíc korun měsíčně, které mizely na věci, jež jsme si ani neužili. Které jsme často konzumovali automaticky, bezmyšlenkovitě, ze zvyku. Které nám nepřinášely žádnou skutečnou radost, žádné skutečné uspokojení. Jen krátkodobý pocit, že si „něco dopřáváme“.
„To není možné,“ řekl manžel, když jsme se na ta čísla dívali. „Vždyť to je víc, než máme k dispozici!“
A měl pravdu. Bylo to víc. Proto jsme každý měsíc v minusu. Proto jsem musela občas sáhnout do kontokorentu. Proto jsme nikdy neměli na dovolenou, na nové boty pro děti, na opravu pračky, když se rozbila.
Seděli jsme nad těmi čísly a cítili se jako idioti. Jak jsme mohli být tak slepí? Jak jsme mohli, tak dlouho ignorovat to, co bylo přímo před námi? Jak jsme mohli vinit „vysoké ceny“ a „nedostatečné platy“, když problém byl celou dobu v nás?
„Musíme něco změnit,“ řekla jsem nakonec. A manžel souhlasil.
Začali jsme tím nejjednodušším – omezením těch „drobných“ výdajů. Kávu jsme si začali vařit doma do termosky. Obědy jsme si připravovali večer předem a skutečně je jedli, místo abychom kupovali bagety a sendviče. Přestali jsme kupovat časopisy, které jsme stejně jen prolistovali a vyhodili. Zmrzlinu pro děti jsme omezili na jednou týdně, jako odměnu, ne každodenní samozřejmost.
Nebylo to snadné. Zvyky se těžko mění. Děti protestovaly, že všichni jejich kamarádi mají zmrzlinu každý den (což samozřejmě nebyla pravda). Manžel brblal, že kafé z automatu je lepší než z termosky (není). Já sama jsem se přistihla, jak automaticky sahám po časopisu u pokladny, jak si bez přemýšlení kupuju sušenku ke kávě, jak utrácím za věci, které nepotřebuju a často ani nechci.
Ale vytrvali jsme. A po měsíci jsme znovu sečetli naše výdaje. Tentokrát jsme utratili za „drobnosti“ dohromady jen pět tisíc. Pět tisíc místo dvaceti! To je úspora patnáct tisíc korun měsíčně. Patnáct tisíc, které jsme dříve vyhodili oknem, a teď je můžeme použít na něco smysluplného. Na spoření. Na výlety s dětmi. Na nové oblečení, které skutečně potřebujeme. Na koníčky, které nás baví.
Ale nejde jen o peníze. Jde i o ten pocit kontroly. O vědomí, že už nejsme bezmocní vůči našim financím. Že už nejsme oběti „vysokých cen“ a „nedostatečných platů“. Že máme moc změnit svou situaci. Že můžeme žít lépe, i s tím, co máme.
Samozřejmě, není to vždycky snadné. Stále máme dny, kdy selžeme. Kdy si koupíme něco, co jsme si slíbili, že nebudeme. Kdy se necháme unést momentálním impulsem. Ale už to není pravidlo. Už to není každodenní realita. Už to není automatické, bezmyšlenkovité utrácení.
A co je nejdůležitější – učíme tím i naše děti. Učíme je, že peníze nejsou samozřejmost. Že je třeba s nimi zacházet rozumně. Že si musíme vybírat, za co je utratíme. Že některé věci stojí za to víc než jiné.
Našemu dvanáctiletému synovi, to ze začátku nešlo do hlavy. „Proč nemůžu mít zmrzlinu, když ji chci?“ ptal se. „Vždyť stojí jen třicet korun.“
Sedli jsme si s ním a ukázali mu naše výpočty. Kolik stojí třicet korun denně za měsíc. Za rok. Kolik je to zmrzlin. A co všechno jiného bychom za ty peníze mohli mít. Nové kolo, po kterém tolik touží. Výlet do aquaparku. Nový počítač, na který šetří.
„Takže…“ řekl pomalu, když to pochopil. „Když si nekoupím zmrzlinu každý den, ale jen v pátek jako odměnu, ušetřím skoro tisíc korun za měsíc?“
„Přesně tak,“ potvrdila jsem.
„A když si budu ty peníze šetřit, můžu si za ně koupit, co budu chtít?“
„Ano, můžeš.“
Jeho oči se rozzářily. „Tak to je super! Budu si šetřit na nový počítač!“
A od té doby skutečně šetří. Má prasátko, do kterého dává peníze, které by dřív utratil za zmrzlinu, za sladkosti, za drobnosti. A s hrdostí nám ukazuje, kolik už našetřil. Učí se hodnotě peněz způsobem, jakým jsme ho to my nikdy nenaučili – vlastní zkušeností.
Eliška, naše osmiletá dcera, to pochopila ještě rychleji. „Takže když neutratíme penízky za blbosti, můžeme jet v létě k moři?“ zeptala se přímo.
„Přesně tak,“ potvrdil manžel.
„Tak to je jasný! Žádné blbosti!“ prohlásila rozhodně. A od té doby nám pomáhá hlídat rozpočet. „Mami, tohle nepotřebujeme,“ říká mi v obchodě, když sahám po něčem zbytečném. „Radši si to užijeme u moře.“
Je to zvláštní, ale ta finanční krize, kterou jsme procházeli, nás jako rodinu vlastně sblížila. Naučila nás komunikovat o penězích – téma, které bylo dříve tabu. Naučila nás spolupracovat, hledat společná řešení, podporovat se navzájem v úsilí o změnu. Naučila nás vážit si toho, co máme, a neplýtvat tím..
Protože na konci dne nejde o to, kolik vyděláváme. Jde o to, jak s těmi penězi nakládáme. A to je něco, co můžeme změnit. Něco, co máme pod kontrolou. Něco, co může změnit nejen naši finanční situaci, ale i náš život.
A to je lekce, kterou jsem se musela naučit tím nejtěžším způsobem. Ale jsem za ni vděčná. Protože díky ní už nejsem tou ženou, která s hrůzou otevírá účet tři dny před výplatou. Tou, co obrací peněženku naruby a doufá, že tam najde zapomenutou dvoustovku. Tou, co počítá každou korunu do výplaty.
Místo toho jsem ženou, která ví, kde její peníze jsou a kam jdou. Která má plán. Která má kontrolu. A hlavně – která učí své děti, aby neopakovaly její chyby. Aby byly moudřejší, než byla ona. Aby žily lépe, než žila ona.
A to je možná to největší vítězství ze všech.
