Článek
Nepříjemné náhody
Byli jsme spolu víc než deset let. Myslela jsem si, že ho znám. Vždycky jsem si říkala, že jsme ti šťastnější, co se jim podařilo ustát první roky manželství i příchod dětí. Jenže poslední rok se všechno začalo měnit. Manžel měl najednou pořád práci. Když ne přes den, tak večer. Pokud jsem se ptala, proč musí být tolik přesčasů, vždycky mi s úsměvem řekl, že to jinak nejde, že firma teď jede naplno a musí se ukázat. Byla jsem unavená, ale věřila jsem mu.
Jednoho dne jsem zašla za ním do práce. Měla jsem cestu do centra a chtěla jsem ho jen překvapit obědem. Bylo kolem poledne, recepční mě pustila nahoru a já si připadala skoro provinile, že ho vytrhnu z pracovního dne. Když jsem zaklepala na dveře, otevřela mi mladá žena. Usmála se a hned se představila. Prý jeho kolegyně. Byla hezká, upravená, působila jistě. A najednou mi došlo, proč o přesčasech mluvil tak často.
Všechno začalo zapadat
Stála jsem tam a snažila se chovat normálně. Ona mě pozvala dál, nabídla kávu a začala vyprávět, jak je ráda, že spolupracuje právě s ním. Znělo to skoro obdivně. A já jsem měla pocit, že se propadám. Vzpomněla jsem si na všechny večery, kdy se vracel pozdě. Na jeho nové košile, které si začal kupovat.
Na to, že najednou tolik hlídal telefon. Všechno mi začalo zapadat dohromady. Neudělala jsem scénu. Jen jsem řekla, že jsem přišla za manželem, a on vyšel ze zasedačky. Vypadal překvapeně, možná i trochu nervózně. A já jsem poznala, že jsem trefila na něco, co mělo zůstat skryté.
Dlouhé večery samoty
Ještě ten den jsem si s ním sedla doma a chtěla odpovědi. Všechno popíral, tvrdil, že jsou jen kolegové a nic víc. Že si to vykládám špatně a že bych mu měla věřit. Jenže důvěra už byla pryč. Nešlo o to, co řekl, ale jak se choval. Ten neklid v jeho očích, to uhýbání pohledem. To se nedalo přehlédnout.
Začala jsem si uvědomovat, kolik večerů jsem vlastně byla sama. Jak jsem mu dělala zázemí, starala se o děti, zatímco on měl údajně práci. A přitom možná úplně jiný život, o kterém jsem neměla vědět. Ten pocit zrady byl silnější než slova.
Nevím, co bude
Rozchod jsem ještě nevyslovila, ale v hlavě mi běží jedna myšlenka za druhou. Nejhorší na tom je, že jsem to nechtěla vědět. Bylo by jednodušší dál věřit jeho historkám o přesčasech. Jenže teď už to nejde. Ta „kolegyně“ má tvář, hlas a úsměv, který mě bude pronásledovat.
Možná jsem naivní, že pořád doufám, že se pletu. Že třeba opravdu jen spolupracují. Ale někde uvnitř už cítím, že tohle je začátek konce. A že přesčasy nebyly nikdy jen o práci.
Zdroj: Jana K., Ostrava
