Článek
Tentokrát jsem se na oslavu těšila ještě víc než jindy. Slavili jsme kulatiny jednoho z příbuzných, a protože se rozhodl uspořádat větší setkání, byla jsem zvědavá, kdo všechno dorazí. Připravila jsem si hezké šaty, děti jsem oblékla do svátečního a vyrazili jsme. Byla jsem naladěná na příjemný den plný smíchu, povídání a dobrého jídla. Jenže hned po příchodu jsem pochopila, že tentokrát se moje nadšení rychle vytratí.
U dlouhého stolu už seděla většina příbuzných a známých, všichni v dobré náladě, v rukou skleničky s vínem a na talířích předkrmy. Přivítala jsem se s těmi, které znám od dětství, a snažila se najít místo, kam si sednu. Když mi teta ukázala židli naproti sobě, nejdřív jsem se ani pořádně nerozhlédla. Položila jsem kabelku, usadila se a podívala se, kdo sedí proti mně. A v tu chvíli se mi sevřel žaludek tak silně, že jsem najednou měla pocit, že bych raději odešla.
Naproti mně seděl muž, kterého jsem nikdy v životě nechtěla znovu vidět. Nebyl to žádný cizinec, nebyl to vzdálený známý. Byl to člověk, který v minulosti ublížil nejen mně, ale i mé rodině. Nikdy jsem neměla odvahu se s ním znovu střetnout, a teď tu seděl, díval se mi zpříma do očí a tvářil se, jako by se nic nestalo. Měl na sobě vyžehlenou košili, v ruce skleničku a kolem sebe pohodu, kterou já jsem v tu chvíli postrádala.
Nedokázala jsem pozřít ani sousto. Všichni kolem mě si nabírali na talíře chlebíčky, bramborový salát, řízky a smáli se historkám, které někdo vyprávěl. Já jsem jen koukala na svůj talíř a cítila, jak mi vysychá v krku. Slyšela jsem jeho hlas, když se připojil do hovoru, a pokaždé, když promluvil, mi naskočila husí kůže. Nikdo z ostatních netušil, jak moc těžké je pro mě jeho přítomnost. Nikdo nevěděl, co se mi vybavuje, jaké vzpomínky se mi vrací. A já neměla sílu to někomu vysvětlovat.
Pokusila jsem se nadechnout a říct si, že to zvládnu, že to vydržím kvůli oslavenci. Ale s každou minutou mi to šlo hůř. Přemýšlela jsem, jestli se mám zvednout a odejít, jenže by to okamžitě vyvolalo otázky. Nechtěla jsem kazit oslavu, nechtěla jsem být středem pozornosti. Jenže předstírat, že se nic neděje, bylo skoro nad moje síly. Seděla jsem tam, jedla očima ostatní, kteří si užívali pohodový den, a přála si být kdekoliv jinde než u toho stolu.
Když přišel přípitek, všichni vstali, pozvedli skleničky a začali přát všechno nejlepší. Já jsem skleničku zvedla jen symbolicky, ani jsem se nenapila. Nemohla jsem. Cítila jsem, že každá kapka by mi v hrdle zhořkla. Hlavou se mi honilo, proč musel přijít právě sem, proč ho vůbec pozvali. A pak mi došlo, že pro ostatní je to asi jen „někdo z rodiny“, se kterým se přece normálně stýkají. Jen já ho mám spojeného s věcmi, které se nikdy neodpustí.
Když přinesli hlavní chod, servírovali se talíře s masem a omáčkami, moje chuť k jídlu byla pryč. Každý sousto, které jsem si dala, mi připadalo jako kámen. Až jsem nakonec talíř odsunula, omluvila se, že nemám hlad, a zůstala jsem sedět s rukama složenýma na klíně. Nikdo si toho moc nevšiml, protože kolem byl ruch a veselí. Jen já uvnitř bojovala se svými myšlenkami a touhou prostě odejít.
Celý večer jsem přetrpěla s nucenými úsměvy a krátkými odpověďmi. Jediné, co mě drželo, byla snaha nezničit oslavu někomu jinému. Když jsme konečně odcházeli, cítila jsem obrovskou úlevu. Teprve venku na vzduchu jsem se zhluboka nadechla a připadala si, jako by mi spadl kámen ze srdce. A tehdy jsem si slíbila, že příště, až přijde pozvání, si dobře rozmyslím, jestli přijdu, protože už nikdy nechci zažít, že mi uprostřed rodinné oslavy dojde, kdo sedí naproti mně, a spolu s tím mi zmizí i veškerá chuť k jídlu.
