Článek
Maso jsem vybíral pečlivě, žádné odřezky, ale pěkné hovězí z místního řeznictví. K tomu cibule, česnek, paprika, trocha piva, všechno tak, jak má být. Vůně, která se linula kuchyní, slibovala velký gurmánský zážitek. Tentokrát jsem si navíc říkal, že se to hodí přijede tchán, a to je člověk, který se netají tím, že rád dobře jí. Chtěl jsem mu dokázat, že i já zvládnu klasiku, která mu sedne.
Když přijel, byl jsem už skoro u konce. Guláš se pomalu táhl na plotně, bublal a voněl, že se sbíhaly sliny. Ještě jsem dodělal houskové knedlíky, aby to bylo kompletní. Na stole čekalo prostřeno, pivo vychlazené v lednici, všechno připravené. Těšil jsem se, že konečně uslyším i od tchána slova chvály. Moje partnerka se usmívala, že to bude příjemné odpoledne, protože on dokáže být jinak dost kritický, ale když se trefíte do jeho vkusu, dá to najevo.
Posadili jsme se, nandali talíře a já sledoval jeho výraz. Vzal si první lžíci, chvíli se tvářil neutrálně, pak ochutnal maso, které bylo krásně měkké, a nakonec upil trochu šťávy. Čekal jsem alespoň pokývnutí hlavou, možná krátké uznání, ale místo toho přišla věta, která mi vyrazila dech. Prohlásil, že můj guláš chutná jako jídlo v tovární jídelně. Neřekl to ani potichu, spíš polohlasně, jako by to měl být vtip. Jenže vtip to nebyl, v jeho hlase byla znát spíš kritika.
Musím přiznat, že mě to v tu chvíli hodně mrzelo. Tolik práce, tolik úsilí, a výsledek shodil na úroveň hromadného vaření, kde jde hlavně o to, aby bylo jídlo levné a rychlé, ne dobré. V hlavě se mi honilo, jestli jsem udělal chybu. Dával jsem maso až moc brzy? Nebo jsem přehnal koření? Přitom partnerka i děti mlaskali a říkali, že jim chutná. Ale já jsem měl oči jen pro tchána a jeho nevyřčený ortel. V tu chvíli jsem měl pocit, že všechno, co jsem dělal, přišlo vniveč.
Celý oběd se nesl v podivné atmosféře. On jedl, ale bez zájmu, bez jediné kladné poznámky. Já se snažil tvářit, že mě to netrápí, ale uvnitř jsem byl jako opařený. Partnerka se mě snažila podržet a vyzdvihovala, že omáčka má skvělou chuť a maso se rozpadá na jazyku. Jenže tyhle věci vám v tu chvíli nepomůžou, protože si pořád přehráváte tu jednu větu. V tovární jídelně. Připadalo mi to jako facka.
Po obědě jsem se snažil odvést řeč jinam, ale stejně mi to pořád leželo v hlavě. Vždyť mě nikdo nenutil stát dvě hodiny u plotny, já to dělal z vlastní vůle, protože jsem mu chtěl udělat radost. A místo toho dostanu takovouhle kritiku. Někdy mám pocit, že je tchán člověk, kterému se prostě nezavděčíte. Buď je jídlo příliš mastné, nebo málo slané, nebo mu něco připomíná něco, co nemá rád. Ať se snažíte, jak chcete, vždycky si najde něco, co mu vadí.
Večer, když jsme byli sami, partnerka říkala, že to nemám brát vážně. Prý je to jeho styl, že on takhle prostě komentuje věci, aniž by přemýšlel, jestli to druhého raní. Jenže já si myslím, že by měl člověk zvážit, co řekne, zvlášť když vidí, že si s tím někdo dal práci. Já bych tohle nikdy neudělal. Kdybych dostal jídlo, které by mi nesedlo, prostě bych mlčel, nebo bych našel něco, co pochválím. Není přece nutné shazovat druhého kvůli jídlu, které je jinak dobré.
Od té doby mám zvláštní pocit, kdykoli uvařím něco, co by mohl ochutnat. Ne že bych se bál vařit, ale přemýšlím, jestli to má cenu, když reakce může být stejně jen negativní. Přitom guláš je jídlo, které většina lidí miluje. Dát si pořádný kus masa s omáčkou a knedlíkem, to je přece klasika, kterou málokdo odmítne. A já ho dělám s láskou, ne proto, abych sbíral pochvaly, ale protože mám rád chvíle, kdy sedíme spolu u stolu. Jenže od toho oběda se mi pokaždé vybaví ta nešťastná věta.
Nevím, jestli to tchán myslel zle, nebo jen nemá cit pro slova. Ale naučilo mě to jednu věc – člověk by měl vážit, co řekne, a uvědomit si, že i drobná poznámka může druhému zkazit radost. Nejde přece jen o jídlo, jde o to, že se někdo snaží a věnuje svůj čas a energii pro ostatní. A to si podle mě zaslouží uznání, ne přirovnání k tovární jídelně.
Od té doby si říkám, že až k nám zase přijde na oběd, raději sáhnu po něčem jiném. Možná upeču koláč, který se mu nebude dát srovnat s jídelnou. Anebo prostě připravím něco jednoduchého a nebudu čekat na uznání. Protože nakonec není důležité, co řekne tchán, ale to, že se u stolu sejde rodina a chvíli si užije společný čas. A guláš? Ten si klidně uděláme sami, bez svědků a bez přirovnání k tovární kuchyni.
