Článek
Pozvání, které mě potěšilo
Byla to obyčejná středa. Seděla jsem v kanceláři, zalezlá za monitorem, když ke mně přišla kolegyně z vedlejšího stolu a s úsměvem navrhla, že bych mohla jít s nimi na oběd. Prý „celá parta jde, pojď taky“. V první chvíli jsem se zarazila. Většinou chodili spolu a já bývala ta, co si ohřeje jídlo v mikrovlnce a nají se v kuchyňce. Přesto jsem se usmála a souhlasila. Cítila jsem se potěšeně. Možná konečně prolomím ledy a zapadnu.
Dokonce jsem se i převlékla, trochu upravila vlasy, chtěla jsem udělat dobrý dojem. Když jsme vyrazili, všichni vtipkovali, smáli se. Cítila jsem se po dlouhé době jako součást něčeho. V restauraci bylo plno, ale podařilo se nám sednout ke stolu pro pět lidí. Objednali jsme si. Někdo polévku, někdo hlavní jídlo a víno. Já si dala jen těstoviny a vodu, abych zbytečně neutrácela.
Když přišlo placení
Oběd utekl rychle. Byl to příjemný čas, povídali jsme si o práci, o víkendu, o dovolených. Všechno působilo přirozeně, dokud nepřinesla servírka účet.
Najednou jako by se něco změnilo. Každý se začal vrtět, zvedat telefon, hrabat v tašce. Jeden kolega zvedl obočí a řekl: „To zaplatíme každý zvlášť, ne?“ Jenže účet byl jeden.
Servírka se zeptala, jestli to rozdělí. Jo, jasně, ale v tu chvíli si kolegové mezi sebou začali něco šuškat, a já najednou zůstala sama s účtenkou v ruce. „To zaplatíš a my ti to pošleme?“ navrhla kolegyně. Přikývla jsem, i když mi to nebylo moc příjemné. Zaplatila jsem kartou necelých 1800 korun. Nebylo to málo, ale pořád jsem věřila, že mi to hned pošlou.
Čekání, které se protahovalo
Po návratu do kanceláře se všichni rozutekli k počítačům. Čekala jsem, že aspoň někdo napíše. Nic. Říkala jsem si, že to možná udělají večer. Ale večer nic. Ani druhý den. Po týdnu jsem se odhodlala připomenout nenápadně, v chatu. „Ahoj, prosím tě, mohli byste mi poslat ty peníze za oběd?“ napsala jsem. Kolegyně odpověděla stručně, že „jasně, pošle“.
Jenže další den znovu nic. Po týdnu už mi to bylo trapné připomínat znovu. Začala jsem mít pocit, že si ze mě prostě vystřelili. A bylo mi hrozně. Nešlo o ty peníze, i když jsem tehdy jsem měla výplatu sotva dvanáct tisíc čistého. Šlo o ten pocit, že mě zneužili. Že mě pozvali, jen aby měli koho nechat zaplatit.
Mlčení a stud
Další dny jsem se jim začala vyhýbat. Nevěděla jsem, jak se mám chovat. Oni se chovali, jako by se nic nestalo. Smáli se, dělali vtípky, a já měla chuť zmizet.
Když jsem to zmínila doma, máma jen kroutila hlavou. „Musíš se ozvat,“ řekla mi. Ale jak? Připadala jsem si hloupě.
Co bych jim měla napsat? Že mi dluží pár stovek? Že to není fér? Bávala jsem se, že bych pak v práci působila jako ta, co dělá problémy kvůli drobnostem. Časem jsem to přestala řešit. Ale pocit trapnosti zůstal. Každý den, když jsem je viděla jít zase společně na oběd, mi bylo těžko. Už mě samozřejmě nikdy nezvali.
Lidé si dovolí víc, než by čekali
S odstupem času to vidím jinak. Možná to nebyl úmysl, možná jen obyčejná lidská bezohlednost. Možná si opravdu mysleli, že už mi to poslali, nebo na to zapomněli. Ale i tak to o něčem vypovídá. V práci, kde se každý snaží působit profesionálně, jsou často vztahy křehké. Stačí malá věc.
Jeden oběd a člověk pochopí, kde opravdu stojí.mDnes už v té firmě nepracuju. Měla jsem jinou nabídku a přijala ji, i když to nebylo snadné rozhodnutí. Ale když jsem ten poslední den procházela kolem jejich stolů, vybavila se mi ta restaurace, ten účet, ta chvíle, kdy se odvrátili. A věděla jsem, že odcházím správně.
Nový začátek
Teď mám novou práci a kolektiv, kde se lidé skutečně zdraví, zajímají o sebe, a když někdo zaplatí, ostatní se ozvou hned. Není to o penězích, ale o přístupu.
Naučila jsem se z toho jediné, že není špatně postavit se za sebe, i kdyby šlo o pár korun. Protože často nejde o peníze, ale o respekt. A ten si člověk musí chránit.
