Článek
Na stromě vypadají nádherně, červenají se, lákají k utrhnutí, voní. Ale pak přijde realita: košíky, bedýnky, přepravky plné jablek a otázka, co s nimi. Člověk rozdá sousedům, něco se sní hned, něco upeče, ale pořád jich je hromada. A když je nechám jen tak, za pár týdnů začnou měknout, scvrkávat se a plesnivět. Rok co rok mě to trápilo a hledala jsem způsob, jak je uchovat čerstvá déle než jen pár týdnů. Až letos se mi to konečně povedlo.
Sousedka na mě přes plot houkla, že si prý dělám zbytečnou práci, když jablka jen tak skládám do bedýnek. Prý je to úplně špatně. Nejdřív jsem si myslela, že má jen řeči, protože lidé mají na všechno tisíc „zaručených“ tipů. Ale nedalo mi to a pustila jsem se do hledání. Zjišťovala jsem, proč jablka vůbec začnou plesnivět, co jim škodí a jak se to dá zpomalit. Ukázalo se, že jde hlavně o vlhkost, otlačení a o to, že je nesmíte ukládat všechna dohromady. Jablka totiž při zrání uvolňují látky, které proces kazení ještě urychlují.
Když jsem pak začala číst zkušenosti jiných, připadala jsem si, že jsem doteď dělala všechno špatně. Já je vždycky sesypala do dřevěné bedýnky, uložila do sklepa a čekala, že vydrží. Jenže tam byla vlhkost, navíc jsem je brala rukama i se stopkami, pár jich bylo i otlučených, a tak se během chvilky kazily. A co je nejhorší, když začalo jedno, vzala to hned celá hromada.
Tentokrát jsem si řekla, že to zkusím jinak. Každé jablko jsem pečlivě prohlédla, vytřídila i ty nejmenší flíčky. Ty jsem hned dala bokem na zpracování, štrůdl, mošt, povidla, cokoli. Na skladování šly jen naprosto zdravé kusy. Pak jsem si připravila papírové krabice a noviny. Do každé vrstvy jsem položila jablka tak, aby se nedotýkala, a mezi ně dala papír. Každé jako by mělo vlastní malý prostor. Byla to piplačka, trvalo mi to celé odpoledne, ale říkala jsem si: když to vyjde, stojí to za to. Krabice jsem pak uložila do chladnější místnosti, kde není vlhko ani moc teplo, prostě tak akorát.
Musím říct, že jsem tomu sama moc nevěřila. Pořád jsem měla v hlavě, jak rychle se jablka dřív kazila, a říkala jsem si, že je to možná zbytečná práce. Jenže když jsem po dvou měsících jednu krabici otevřela, skoro jsem nevěřila vlastním očím. Jablka byla krásně tvrdá, lesklá a čerstvá, jako kdybych je utrhla před pár dny. Ani stopa po plísni. A to byla chvíle, kdy jsem si řekla, že konečně mám vyhráno.
Není to ale jen o papíru a trpělivosti. Důležité je i správně načasovat samotný sběr. Když se jablka utrhnou příliš brzy, nevydrží, protože ještě nejsou dostatečně vyzrálá. Když je zase necháte na stromě moc dlouho, už mají kazy nebo je napadne hmyz. Takže je třeba si hlídat tu správnou chvíli, kdy už jsou sladká, ale ještě pevná. Tohle se každý rok člověk musí naučit trochu odhadnout.
Další věc, která mě překvapila, je, že jablka se nesmí uchovávat s jiným ovocem. Třeba hrušky nebo švestky zrychlují jejich zrání a tím i zkažení. Dřív jsem to všechno měla v jednom sklepě vedle sebe, takže nebylo divu, že jsem během měsíce přišla o půlku úrody. Teď jsem si to striktně rozdělila. Jablka zvlášť, hrušky zvlášť a všechno funguje mnohem lépe.
Abych byla upřímná, letos jsem díky tomu ušetřila i dost peněz. V zimě jsme totiž běžně kupovali jablka v obchodě, protože ta naše už nebyla k jídlu. A teď? Stačilo zajít do místnosti, otevřít krabici a vytáhnout krásné domácí ovoce. Žádná chemie, žádné voskování, žádné přepravky z druhého konce světa. Jen naše zahrada a trocha trpělivosti při ukládání. Děti si pochutnávaly, já měla radost, že se nic nevyhodilo, a partner ocenil, že jsme nemuseli tahat těžké tašky z obchodu.
Takže konečně mám recept, jak si užít vlastní úrodu opravdu naplno. Žádné plesnivění, žádné zklamání, když se po týdnu do bedýnky člověk podívá a najde tam jen kašovitou hmotu. Zjistila jsem, že když se jablkům věnuje péče, dokážou vydržet čerstvá i několik měsíců. A ten pocit, když v lednu zakousnete do tvrdého sladkého jablka z vlastní zahrady, ten je k nezaplacení.
