Článek
Sen, který začal na internetu
Bylo to v zimě, když jsem po práci listovala nabídkami cestovních kanceláří. Venku sněžilo a já snila o tom, jak ležím na pláži s koktejlem v ruce. Po všech těch letech dřiny jsem si říkala, že si to konečně zasloužíme. Našla jsem akci „luxusní hotel s výhledem na moře, all inclusive, slevy až 40 %“. Fotky vypadaly nádherně. Modrá obloha, čistý bazén, pokoje jako z katalogu.
Když jsem to ukázala manželovi, jen se usmál. Prý: když už, tak pořádně. Tak jsme zaplatili skoro čtyřicet tisíc za deset dní v Řecku. Zdálo se to fér. Recenze? Většina pozitivní, pár nespokojenců si stěžovalo na jídlo, ale to jsme přešli. Říkali jsme si, že lidé jsou dnes přehnaně nároční.
Let, který nás měl naladit na léto
Den odletu jsme byli jak malé děti. Kufry sbalené, úsměvy na tvářích, dovolená před námi. Jenže už na letišti začaly první problémy. Let měl tři hodiny zpoždění a v hale nebylo kam si sednout. Když jsme se konečně dostali do letadla, klimatizace skoro nefungovala a dítě za námi brečelo celou cestu. Přesto jsme si říkali nevadí, hlavně že budeme u moře.
Jenže když jsme dorazili na místo, nadšení se rychle změnilo v rozčarování. Místo slibovaného hotelu „na pláži“ jsme vystoupili u rozestavěného komplexu, kde se mísil zápach betonu a kanalizace. Recepce byla v kontejneru a personál působil, jako by ho právě někdo probudil.
Hotel, který měl být rájem
Na pokoji bylo horko k nevydržení, klimatizace nefungovala. Okno se nedalo pořádně zavřít a hned první noc nás navštívili komáři. Když jsme šli druhý den na recepci, aby to opravili, jen pokrčili rameny a nabídli sprej proti hmyzu. Výhled na moře? Ano, pokud jste se naklonili přes zábradlí a přehlédli parkoviště plné rozbitých aut.
Jídlo v jídelně bylo kapitola sama pro sebe. Každý den rýže, těstoviny a maso, které chutnalo stejně bez ohledu na to, jestli se jmenovalo kuře nebo ryba. Voda byla v automatu teplá a když jsem si jednou nalila džus, vytekla z něj vosí larva. Když jsem to řekla číšníkovi, jen se zasmál.
Dovolená, kterou bych raději vymazala z paměti
Třetí den jsem se rozhodla, že se půjdu aspoň projít po pláži. Jenže ta nebyla soukromá, jak slibovali. Byla přeplněná, špinavá a plná odpadků. Voda kalná a smrděla po benzínu z člunů. Lehátek bylo málo, slunečníky rozbité. Když jsem se snažila najít kousek místa, kam bych si mohla lehnout, zakopla jsem o plastovou láhev a odřela si koleno.
Večer jsme se s manželem snažili zůstat pozitivní. Říkali jsme si, že to přežijeme. Ale pak začala bouřka. Voda tekla dovnitř oknem, matrace nasákla a během noci jsme se budili, protože nám kapalo přímo na polštáře. Ráno nám řekli, že všechny pokoje jsou obsazené a že máme vydržet.
Reklamace, která nikam nevedla
Když jsme to už nevydrželi, šli jsme na místní pobočku cestovní kanceláře. Slečna za přepážkou nás vyslechla, všechno si zapsala a slíbila, že to pošle do centrály. Samozřejmě se nikdo neozval. Po návratu domů jsme poslali oficiální reklamaci. Fotky, videa, všechno. Odpověď přišla po měsíci: prý jsme „nepochopili podmínky zájezdu“ a „lokální nedostatky nemohou ovlivnit celkový dojem z dovolené“. Nabídli nám poukaz na pět set korun na další zájezd.
To už jsme se jen smáli. Ironicky. Protože kdo by po takové zkušenosti chtěl jet znovu? Byli jsme unavení, zklamaní a hlavně zahořklí. Dovolená, na kterou jsme se těšili půl roku, skončila pocitem, že jsme naletěli.
Co mi to vlastně mělo říct
Dnes už vím, že spoléhat na fotky a „akční nabídky“ byla chyba. Uvěřili jsme iluzi, že si můžeme koupit kousek štěstí. Ale ono to štěstí nikdy nebylo o luxusním hotelu nebo o modré hladině moře. Bylo o klidu, který jsme si chtěli dopřát. A ten nám nikdo neprodá.
Od té doby trávíme léto jinak. Nehoníme se za dokonalými zážitky, neklikáme na slevy. Raději si zajedeme na víkend do hor, posedíme u ohně a cítíme se svobodně. Možná to není instagramová dovolená, ale aspoň víme, za co platíme.
A pokaždé, když někdo řekne „byla to dovolená snů“, už se jen pousměju. Protože vím, že sen může někdy skončit noční můrou a ta může začít už prvním dnem.
