Článek
Ona už dlouho mluvila o tom, že by si potřebovala odpočinout, že ji bolí záda, kolena, a že by jí neuškodilo něco pro zdraví. Z několika možností jsme nakonec vybrali víkendový pobyt v termálních lázních. Hezký hotel, polopenze, neomezený vstup do termálních bazénů a wellness. Připadalo nám to jako ideální kombinace odpočinku a péče, kterou by si sama jen tak nedopřála. Přiznám se, že jsem se na to těšil i já, ale ne proto, že bych tam jel, spíš proto, že jsem očekával její nadšenou reakci.
Den, kdy jsme jí dárek předali, jsem si představoval úplně jinak. Seděli jsme u stolu, před sebou dort se svíčkami, děti už byly připravené zazpívat „Hodně štěstí“, a já jsem jí podával obálku s poukazem. V duchu jsem si říkal, že je to přesně ten moment, kdy se jí rozzáří oči a začne děkovat. Otevřela obálku, chvíli koukala na barevný voucher, a místo toho, aby se usmála, zamračila se. „Co to je?“ zeptala se takovým tónem, že mi okamžitě došlo, že tohle nebude ta radost, kterou jsem čekal. Manželka jí začala vysvětlovat, o co jde, že jsme vybrali krásný hotel, termály, že si tam odpočine a udělá něco pro zdraví. A pak to přišlo. „O takovou ubohost já nestojím,“ prohlásila bez mrknutí oka.
Musím přiznat, že mi spadla brada. Nechápal jsem, co na tom může být ubohého. Pobyt v lázních, kde se o vás starají, jídlo máte připravené, bazény s teplou vodou, masáže… kolik lidí by to bralo všemi deseti? Myslel jsem, že to jen nepochopila, a tak jsem se znovu snažil popsat, co všechno tam je a jaký komfort ji čeká. Ale ne, ona trvala na svém. „Já se nebudu někde válet mezi cizíma lidma a poslouchat, jak funí. To jste mi fakt nemohli dát něco lepšího?“ Pár vteřin ticha u stolu bylo nekonečných. Děti přestaly zpívat, dort pořád hořel svíčkami a já si jen říkal, proč jsem se vůbec snažil.
Nešlo ani tak o ten pobyt. Šlo o to, že jsme chtěli udělat něco hezkého a místo toho jsme dostali sprchu nevděku. Manželka tam seděla, rudá v obličeji, a snažila se to přejít, ale bylo vidět, že ji to mrzí. Mně se v hlavě honilo tisíc myšlenek od toho, že jsme měli koupit něco úplně obyčejného, až po to, že bych voucher raději dal někomu, kdo by ho ocenil. Ale protože by to jen vyvolalo další hádku, nechal jsem to být. Jenže tím to neskončilo.
Ještě ten večer nám tchýně zavolala, že jestli chceme, ať si to klidně užijeme sami, že ona nikam nepojede. „Nebudu se ponižovat někde v termálech,“ zopakovala, jako by to bylo něco ostudného. V tu chvíli jsem ztratil trpělivost. Řekl jsem jí, že nás mrzí, že to bere takhle, ale že se snažíme jí udělat radost a nemáme v plánu se kvůli tomu omlouvat. Na to se ozvalo jen tiché „no jo“ a bylo po hovoru. Od té doby jsme se o tom už nebavili, ale vztahy byly chvíli dost napjaté.
Nejvíc mě na tom štve ta samozřejmost, se kterou někteří lidé odmítnou něco, co by jiní brali jako dar z nebes. Nikdo po ní nechtěl, aby běhala po horách nebo se účastnila nějakého náročného programu. Stačilo jen přijet, nechat se hýčkat a užít si víkend bez starostí. Možná je to tím, že si zvykla na určitý komfort doma a cokoli mimo její zvyklosti je „ubohost“. Možná prostě neumí přijímat dárky, aniž by hledala, co na nich kritizovat. Jenže pak si člověk říká, proč se vlastně snažit?
Vím, že každý má jinou představu o tom, co je odpočinek a co je luxus. Pro někoho to může být posezení u televize s kávou, pro jiného cesta do exotiky. Ale odmítnout dárek jen proto, že nesedí stoprocentně podle vlastních představ, a ještě to říct tak, aby se dárce cítil jako hlupák? To už je trochu moc. Kdyby se třeba omluvně usmála a řekla, že to není nic pro ni, ale že si váží naší snahy, tak bych to pochopil. Jenže místo toho jsme dostali lekci arogance a nevděku.
Nakonec jsme ten pobyt přenechali známým, kteří byli nadšení. Když se vrátili, vyprávěli, jak si užili wellness, procházky po okolí a skvělé jídlo. A mně jen hlavou proběhlo, že to mohlo čekat na tchýni. Mohla se vrátit odpočatá, možná i s lepší náladou, a místo toho zůstala doma a my s pocitem, že jsme udělali něco špatně, i když jsme se jen snažili udělat radost.
Možná jsem naivní, ale pořád věřím, že dárky jsou o radosti pro toho, kdo je dostává, i pro toho, kdo je dává. Když ale místo radosti přijde uražený pohled a odmítnutí, nezbývá než si přiznat, že některé vztahy prostě fungují jinak, než by člověk chtěl. A že i ten nejlépe míněný dárek se může změnit v lekci, kterou už si příště dobře rozmyslíte.
